ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.804.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 804/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného V. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. března 2009, sp. zn. 50 To 57/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 204/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 2 T 204/2008, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tak, že v přesně nezjištěném období od roku 2007 do 28. 2. 2008 v M., okres D. v domě, nejméně v deseti případech vyhrožoval zabitím, zlikvidováním a uříznutím hlavy R. U., přičemž svým jednáním vzbudil u poškozené obavu, že své hrozby splní.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §197a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby se ve zkušební době zdržel nadměrného požívání alkoholických nápojů.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 50 To 57/2009, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, která proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce v neprospěch obviněného a obviněný.
Nejvyšší státní zástupkyně podala proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu v neprospěch obviněného V. M. dovolání, které zaměřila proti výroku o vině, jak o ni rozhodl Okresní soud v Domažlicích shora uvedeným rozsudkem. Toto dovolání opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka nejprve poukázala na to, že obžaloba byla podána na obviněného V. M. v této trestní věci pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 tr. zák. na skutkovém základě, že obviněný v přesně nezjištěném období od roku 2007 do 28. 2. 2008 v M., okres D., ve svém trvalém bydlišti ve více případech, v době, kdy byl pod vlivem alkoholu, nadávkami, výhrůžkami podříznutím a uříznutím hlavy napadl svoji družku R. U. v přítomnosti nezletilých dětí M. U., J. M., a F. M., když v důsledku jeho jednání byli všichni vystaveni dlouhodobému psychickému týrání se stupňující se intenzitou. Pokud soud prvního stupně při modifikaci skutku, z něhož vypustil část, že popsaným způsobem ve více případech obviněný jednal pod vlivem alkoholu, a že v důsledku jeho jednání byly uvedené osoby vystaveny dlouhodobému psychickému týrání, připustila, že jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině byly znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. v daném případě naplněny.
Za právní nedostatek však označila, že k předmětné změně došlo. Vyslovila názor, že trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák., podle něhož byl podle obžaloby čin obviněného posouzen, je specifický tím, že jeho skutkovou podstatu může pachatel naplnit poměrně různorodým a zpravidla též dlouhotrvajícím, resp. opakujícím se zlým nakládáním fyzické či psychické povahy, přičemž není vyloučeno, aby některé takové jednání samo o sobě naplňovalo znaky skutkové podstaty jiného trestného činu (např. ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., popř. trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a tr. zák.), avšak následky jednání pachatele spočívající v ublížení na zdraví nebo vyhrožování jsou zpravidla mírnější než následek spočívající v týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, proto takový případ lze označit za tzv. faktickou konzumpci.
Nejvyšší státní zástupkyně nalézacímu soudu vytkla, že z popisu skutku vypustil následek označený jako dlouhodobé psychické týrání a vyslovil názor, že znak týrání může být naplněn pouze fyzickým napadáním, ke kterému se obviněný neuchýlil. Okresní soud v Domažlicích jednání obviněného skutkově vymezil jako v průběhu jednoho roku nejméně desetkrát se opakující atak na důstojnost, klid a bezpečí poškozené nadávkami a výhrůžkami, které vždy znovu v poškozené vzbudily strach a nepokoj. Věc pak právně posoudil jako jeden skutek trestného činu, pro který je typické časové vymezení, kdy ohrožovaná osoba pociťuje obavu, že útočník hrozby splní. Závěr o existenci vyhrožování usmrcením a jinou těžkou újmou ve smyslu §197a odst. 1 tr. zák. nelze učinit za situace, kdy pachatel jedná v úmyslu poškozenou ponižovat a děsit dlouhodobě. U poškozené tudíž došlo k narůstání stresující situace, která vyústila u společně v domě žijících osob ve stav dlouhodobého psychického týrání se stoupající intenzitou, jak bylo odpovídající skutkové zjištění popsáno v žalobním návrhu.
Dovolatelka zdůraznila, že se obviněný po dobu přesahující jeden rok choval vůči poškozené v přítomnosti dětí tak, že podle svědkyně M. Š., pracovnice D. ch. P., jí poškozená od listopadu či prosince roku 2007 volala častěji v nočních hodinách s tím, že měla strach, byla zavřená s dětmi, obviněný podle sdělení poškozené kopal do dveří, vyhrožoval, že ji zabije a děti plakaly, což svědkyně slyšela. Toto tvrzení je objektivizováno závěry znalce Paedr. P. S. V přisouzeném jednání nelze spatřovat nejméně desetkrát se opakující nebezpečné vyhrožování, kdy by obviněný vždy znovu jednal v úmyslu vyvolat u poškozené momentální strach a nepokoj, ale naopak, že opakované naplňování skutkové podstaty trestného činu podle §197a tr. zák. vedlo svou dlouhodobostí k vyvolání vážného psychického stavu v ohrožené i dětech, které žily v obavě o život své matky.
Podle dovolatelky pak jednání obviněného, byť se nevyznačovalo brachiálním násilím, představovalo takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s ním ve společné domácnosti, které se vyznačovalo vedle vyššího stupně hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti i určitou trvalostí a vedlo k duševní trýzni, kterou bylo lze podřadit pod pojem psychického týrání, a to jak poškozené R. U., tak v domácnosti přítomných nezletilých dětí, u kterých bylo zesíleno skutečností, že bylo vnímáno jako trvalé znevažování a ohrožování jejich matky. Pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“ ve smyslu ustanovení §215a odst. 2 písm. b) tr. zák., je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba i ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. Poškozená citově strádala nejméně po dobu tří měsíců, nebyla schopna sama situaci zvládnout a vytvořit pro děti bezpečné prostředí, takže tato doba podle nejvyšší státní zástupkyně splňuje předpoklady vyžadované pro naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §215a odst. 2 písm. b) tr. zák.
V závěru dovolání dovolatelka uvedla, že širší skutková zjištění soudu jsou podkladem pro závěr, že došlo k trestně relevantnímu následku předpokládanému trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném domě podle §215a tr. zák., kterým bylo právní posouzení skutku podle §197a odst. 1 tr. zák. konzumováno.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatovala, že byla naplněna jeho druhá alternativa, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., protože v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 50 To 57/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 2 T 204/2008, a rovněž, aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Domažlicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. F. a uvedl, že i za současného stavu věci se neztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů a odmítá trestní odpovědnost za jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle názoru obviněného nebylo shromážděnými důkazy prokázáno naplnění formálních ani materiálních znaků trestného činu podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Obviněný poukázal na to, že poškozená R. U. je i podle znalce osobou se sklony k afektivnímu stylu výchovy. Znalec však nezkoumal, jak se popsané rodinné prostředí promítlo do psychiky nezletilých dětí. Shledal zřejmým, že děti prožívaly úzkostné a stresující situace nikoli vyvolané pouze jednáním obviněného, ale i jejich matky zejména v průběhu vzájemných hádek. Pokud by se obviněný dopouštěl uvedeného jednání vůči poškozené, a potažmo i dětem, zcela jistě by se nemohl pravidelně se svými syny stýkat. Samotný vztah mezi obviněným a poškozenou se stabilizoval a jejich komunikace je přátelská a vstřícná, jak vyplývá z podání obviněného ze dne 26. 5. 2009. Podle názoru obviněného je třeba hodnotit situaci za kritické období, tj. od roku 2007 do 28. 2. 2008, v širších souvislostech, a to zejména jako nevhodně řešenou partnerskou dlouhotrvající krizi, na které se podíleli oba partneři. V závěru vyjádření obviněný uvedl, že dovolání považuje za nedůvodné a navrhl, aby ho dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž nejvyšší státní zástupkyně dovolání opřela, je možno dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
V daném případě byl použit tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť v rámci dovolání bylo poukázáno i na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a je též i zjevné, že odvolací soud k oběma odvoláním věc meritorně přezkoumal.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a se zřetelem na to, že dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud zkoumal, zda v dovolání uplatněné argumenty s označeným dovolacím důvodem korespondují.
Podle dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Podstatnou výhradu v dovolání uplatněnou je skutečnost, že soud prvního stupně narozdíl od podané obžaloby trestné jednání obviněného právně nekvalifikoval jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ale při částečné změně skutkových zjištěních toto právní posouzení změnil na trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Protože těžištěm výhrad dovolatelky jsou otázky právní povahy, Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou tyto výhrady opodstatněné.
Nejprve je potřeba uvést, že trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je zde konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou újmou. Zda je někomu vyhrožováno jinou těžkou újmou, musí být hodnoceno jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným a jednak ke konkrétním okolnostem případu se zřetelem k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Za důvodnou obavu se považuje vyšší stupeň tísnivého pocitu zla, kterým je vyhrožováno.
Výhrůžka musí být objektivně způsobilá vzbudit důvodnou obavu, není však nutné, aby důvodná obava byla v tom, komu bylo vyhrožováno, skutečně vzbuzena (srov. rozhodnutí č. 5/1979 Sb. rozh. tr.)
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Ve vztahu k podaným námitkám je nezbytné uvést, že jedním ze znaků této skutkové podstaty je týrání.
Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Lze zmínit, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Zejména musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění nebo obdobné újmy. Vyšší stupeň bezcitnosti a hrubosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku, neboť jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v souvislostech daných konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008).
Pod pojmem „týrání“ osob uvedených v ustanovení §215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném obydlí, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv [dojde-li k zákonem předpokládanému následku (účinku)] i na právní závěr o souběhu trestného činu podle §215a tr. zák. s některým dalším trestným činem (k tomu srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Za příklady týrání se považují; bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů (např. gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci apod.
Jednání obviněného u §215a tr. zák. musí směřovat k tomu, aby osobu tímto trestným činem chráněnou týral, tedy vědomě na ni působil a zle s ní nakládal s vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, zatímco u trestného činu podle §197a tr. zák. jde o výhružky vzbuzující důvodnou obavu, což svědčí o tom, že intenzita působení pachatele na oběť je u tohoto posledně uvedeného trestného činu podstatně mírnější, nevyžadující cílenou snahu způsobit oběti přímo faktické příkoří, jak je tomu v případě týrání.
Jak vyplývá z popsaných skutkových zjištění i z odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně předmětné jednání kvalifikoval jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., a nikoli jako trestný čin podle §215a tr. zák. z toho důvodu, že v okolnostech, za nichž se obviněný trestného jednání, jímž byl uznán vinným, dopouštěl, neshledal naplněn znak týrání. Poukázal zejména na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se neuchýlil k fyzickému napadání, ale pouze hrubě a nevybíravě zejména v nočních hodinách na svou družku i děti křičel a vyhrožoval jim. Podle soudu toto jednání obviněného, byť se opakovalo delší dobu a v poškozených vzbuzovalo důvodné obavy, že své výhrůžky vyplní, postrádalo vyšší stupeň hrubosti. S tímto závěrem se ztotožnil také soud odvolací, který doplnil, že tomuto závěru svědčí i ostatní ve věci provedené důkazy, např. podle zprávy z místa bydliště se obviněný o děti staral zodpovědně, nebo že svědkyně V. V., učitelka v mateřské škole potvrdila, že si ani děti ani poškozená na obviněného nestěžovaly, a pokud obviněný vodil děti do školky, bylo vše v pořádku. Podle odvolacího soudu tedy obviněný v domácnosti nastolil nepříjemnou a stresující situaci tím, že bouchal do dveří, křičel a vyhrožoval poškozené, avšak ani tyto okolnosti nenaplnily znak skutkové podstaty trestného činu podle §215a tr. zák.
Nejvyšší soud se s uvedenými právními závěry soudů obou stupňů ztotožnil a s ohledem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti, se ztotožnil i s tím, že v daném případě, pokud bylo prokázáno, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že nejméně od září roku 2007 do 28. 2. 2008 v místě bydliště, v M. ve společně obývaném rodinném domě v opilosti v pozdních nočních hodinách, bouchal do dveří, křičel a nejméně v deseti případech jí vyhrožoval zabitím, zlikvidováním a uříznutím hlavy, mělo negativní dopad na psychiku jak družky obviněného, tak i nezletilých dětí.
Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené vymezení jednotlivých pojmů, s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, k uvedeným úvahám soudů považuje za vhodné dodat, že soudy posuzovaly dostatečně jednak skutečnosti vztahující se k objektivní stránce, ale zvažovaly i subjektivní vztah pachatele k vzniklému následku, zejména s ohledem na projevy, jimiž pachatel vůči osobám bydlícím s ním ve stejném obydlí působil, jednal a jaké faktické důsledky toto jeho jednání mělo.
Ve vztahu k jednání naplňujícímu znaky trestného činu podle §197a tr. zák. je třeba rozlišovat, že zde jde o vyhrožování, zatímco u trestného činu podle §215a tr. zák. se jedná o týrání, jak bylo shora rozvedeno. Z uvedeného je zřejmé, že znak „týrání“ podle §215a tr. zák., je narozdíl od znaku „vyhrožování a vzbuzení důvodné obavy“ u §197a tr. zák., o hodnotově jiným chováním, zejména co do tvrdosti a intenzity jeho zamýšleného působení na oběť. Je nutné připustit, že za určitých okolností se mohou tyto dva znaky i překrývat, neboť jak bylo shora vyjádřeno, vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, za níž se považuje vyšší stupeň tísnivého pocitu zla, kterým je vyhrožováno. Avšak i v takovém případě je zřejmé, že vyhrožování ve smyslu §197a tr. zák. předpokládá jen „vyvolání tísňového pocitu“, zatímco u týrání jde o „zlé nakládání“. Z toho lze dovodit, že v účinku je vyhrožování obětí vnímáno negativně v prožitém strachu z možných negativních následků, zatímco u týrání je dopadem činu obviněného na týranou osobou pociťované těžké příkoří ze způsobu zlého nakládaní pachatele s obětí.
I když se u týrání připouští, že k němu může dojít i bez fyzických útrap, jen v rámci zlého nakládání v oblasti psychické, musí jít u takového jednání, jímž není přímo působeno na tělesnou schránku poškozené osoby, o natolik intenzivní chování, které svým charakterem lze srovnat s útrapami fyzickými. Obvykle se za takové jednání považuje dlouhodobé ponižování oběti, vysmívání se jejím nedostatkům, zesměšňování ve společnosti, nucení k tvrdé práci apod.
I s přihlédnutím, k těmto důsledkům bylo rovněž správně uváženo, že na neshodách a hádkách a nevhodném chování obviněného měla jistý vliv i poškozená R. U. Družka obviněného má sklony k hysterickým reakcím a obviněnému znemožňovala přístup do domu, když se v noci vracel, což u něho podnítilo nepříznivé reakce, které se projevily v popsaném trestném jednání. I když se toto chování obviněného stupňovalo, jak vyplynulo z výpovědi M. Š., jíž poškozená v noci, když zavřená v místnosti s dětmi, obviněný kopal do dveří a přes dveře jí vyhrožoval (viz č. l. 156 spisu), telefonovala, Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů shledal, že takto zjištěné jednání obviněného nenese znaky týrání jako zla vedeného proti konkrétním osobám ve snaze jim působit fyzické či psychické příkoří, jak má na smyslu ustanovení §215a tr. zák.
Nejvyšší soud se zřetelem na všechny shora vyjádřené úvahy shledal, že zjištěné jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty podle §197a tr. neboť šlo o nebezpečné vyhrožování.
Nejvyšší soud se tak na základě všech těchto úvah ztotožnil s tím, jak soudy obou stupňů skutek, jímž obviněného uznaly vinným, vymezily. Ke zjevně neopodstatněné námitce dovolatelky je též vhodné připomenout, že původně v obžalobě pospaný skutek a na jeho základě užitá právní kvalifikace by nemohla obstát i proto, že předmětem ochrany u trestného činu podle §215a tr. zák. je osoba blízká, jíž je příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Jinou osobou je jakákoli osoba jiná než osoba blízká, která žije s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě. Nesmí se však jednat o týrání osoby svěřené pachateli, tedy takovou, kterou má pachatel ve své péči nebo výchově. Podle původního vymezení skutku však jako osoby, na jejichž týrání se měl obviněný podílet, byly i nezletilé děti obviněného synové J. a F. a dcera poškozené, M. U. Synové obviněného byly nepochybně osobami mu svěřenými do výchovy, neboť obviněný byl jejich rodičem, ale za svěřenou osobu se zřetelem na partnerský vztah s R. U., matkou nezletilé M. U., bylo možné považovat i nezletilou dceru družky obviněného. Ve vztahu k těmto dětem by se tedy nemohlo jednat o trestný čin podle §215a tr. zák., ale o trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák., což dovolatelkou zvažováno nebylo.
Protože Nejvyšší soud neshledal v právním posouzení, jak je učinily soudy obou stupňů, nejen vytýkané, ale ani žádné jiné vady a ztotožnil se s tím, že čin, jak byl ve skutkových zjištěních soudem prvního stupně vymezen, naplňuje po všech stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., dovolání nejvyšší státní zástupkyně shledal zjevně neopodstatněným, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová