ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.813.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 813/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání obviněného B. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 11/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 5/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 45 T 5/2008, byl obviněný B. Z. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., kterého se podle uvedených skutkových zjištění dopustil tak, že dne 26. 6. 2008 si nejprve ve 22.41 hod., prostřednictvím inzerátu zveřejněného v inzertních novinách A., telefonicky objednal dívku k poskytnutí sexu za úplatu, na základě čehož do jeho bytu v O., v ulici H., kolem 23.20 hod., přijela I. K., touto se nechal orálně uspokojit a také s ní i souložil a poté, co nejpozději kolem 01.30 hod. dne 27. 6. 2008 odmítla přistoupit ještě na anální sex, ji z tohoto důvodu, znenadání a v době, kdy byla stále nahá, fyzicky napadl v úmyslu ji usmrtit tak, že ji razantně silou velké intenzity, nejméně šesti ranami, udeřil tupým koncem kovové části kladiva s dřevěným toporem o celkové délce 32,5 cm a délce pracovní kovové části 12,5 cm, a to do oblasti temene a týla hlavy, přičemž první tři rány směřované do oblasti temene vedl v době, kdy se napadená nacházela ve vzpřímené nebo polovzpřímené poloze a další tři rány směřované do oblasti týla až záhlaví vedl proti již ležící oběti a svým jednáním jí způsobil tři tržně zhmožděné rány vysoko na temeni hlavy, spíše vlevo od střední čáry a tři tržně zhmožděné rány ve stejné úrovni horizontálně v záhlaví a vpáčené zlomeniny kosti týlní, v jejichž důsledku došlo k nástupu těžkého úrazového otoku mozku a plošného krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, na základě kterých jmenovaná v rozmezí maximálně desítek minut na místě zemřela, a poté ji zčásti oblékl do jejího oděvu, uložil do několika vrstev igelitových obalů, z nichž poslední tvořil pevný černý igelitový pytel, a takto zabalené ostatky odnesl do sklepa domu náležejícího k jeho bytu, kde je měl uložené až do 29. 6. 2008, kdy je kolem 11.30 hod. odvezl vypůjčeným automobilem tovární značky Škoda Fabia do lesního porostu zvaného „P. s. l.“, nacházejícího se v oblasti mezi H. S. a K., tedy na místo, které mu bylo z minulosti dobře známo, a tam je pohodil do houští méně vzrostlých akátových stromů, přičemž po svém zadržení, dne 5. 7. 2008, místo uložení těla ukázal orgánům činným v trestním řízení.
Za tento trestný čin mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněnému byla uložena povinnost zaplatit poškozené Z. R. částku 16.581,- Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození M. R. ml., M. R. st. a M. M. byli s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný, státní zástupce a všichni shora jmenovaní poškození. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 11/2009, o nich rozhodl tak, že z podnětu odvolání poškozených rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, o níž podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině a trestu rozhodl. Odvolání obviněného a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. L. K. dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný své výhrady zaměřil především proti použité právní kvalifikaci, u níž se neztotožnil s tím, že byl uznán vinným trestným činem vraždy v jeho kvalifikované podobě podle §219 odst. 2 písm. b), h) tr. zák. tedy, že čin spáchal zvlášť surovým způsobem a z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Tyto zvlášť přitěžující okolnosti podle obviněného neodpovídají provedenému dokazování ani skutkovým zjištěním. Obviněný se neztotožnil se závěry obou soudů zejména v tom, že útok byl veden silou velké intenzity a s velkou razancí, a že šlo o útok likvidační, vyznačující se extrémně vysokou intenzitou síly či výraznou brutalitou. Obviněný těmto závěrům oponoval tím, že každé spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Obviněný by namítané zvlášť přitěžující okolnosti považoval za naplněné v případě takového způsobu útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla. O takový případ však nepůjde, když pachatel oběť okamžitě usmrtí např. jednou ranou sekery do hlavy oběti, bodnou ranou do srdce, uškrcením po přivedení do bezvědomí anebo zastřelením. U činu, který mu je kladen za vinu, je však útok soudy popisován jako útok nečekaný a velmi rychlý, kdy navíc kromě šesti tržně zhmožděných ran na těle poškozené nebyla zjištěna jakákoli jiná zranění, např. devastující tělo poškozené, a to ani na hlavě poškozené. V rámci právního posouzení v činu, jak je popsán, soudy nemohly na základě provedeného dokazování shledat znak „zvlášť surového způsobu“ podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák., protože nebyl použit extrémně brutální vražedný mechanismus.
Ohledně znaku podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., že čin byl spáchán z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, obviněný rovněž namítl, že jeho vymezení neodpovídá provedenému dokazování ani skutkovým zjištěním. Poukázal zejména na nesrovnalost, jež vyplynula z odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 19), že se nepodařilo zcela jednoznačně zjistit motiv jednání obviněného. Na jednu stranu soudy právně kvalifikují vytýkané jednání, jak je uvedeno, na druhou stranu pak samy přiznávají, že se motiv jednání nepodařilo zjistit. Závěry o pravděpodobném motivu jsou pouhou spekulací bez existence jakýchkoli relevantních důkazů, kterými nemohou být ani „pravděpodobnostní“ závěry znalce z oboru psychologie o motivaci jednání obviněného. Navíc psycholog v rámci svého výslechu při hlavním líčení u soudu prvního stupně uvedl, že skutečný motiv při dané úrovni spolupráce obviněného určit nelze. Pokud tedy nebyla prokázána pohnutka jednání obviněného, nebylo možné ho kvalifikovat podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť schází prokázání podstatného skutkového prvku, a to jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Výše uvedená právní kvalifikace měla zásadní vliv na trestní sazbu, která by v případě kvalifikace podle §219 odst. 1 tr. zák. činila 10 15 let odnětí svobody. Podle názoru obviněného na základě nesprávné právní kvalifikace došlo k uložení trestu odnětí svobody ve výměře nad rámec trestní sazby, kterou by soudy obou stupňů při použití správné právní kvalifikace mohly uložit.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 11/2009 zrušil a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 45 T 5/2008, jako rozhodnutí vydaná ve vadném řízení předcházejícím.
V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání podal vyjádření státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal, obdobné argumenty, jako jsou uvedeny v dovolání, obviněný uplatňoval v předchozích řízeních, a soudy se s nimi vypořádaly. Zejména odvolací soud vysvětlil, proč výhrady obviněného neakceptoval. I když státní zástupce připustil, že právní posouzení skutku podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. je s ohledem na okolnosti provedení činu hraniční, její použití s jistými výhradami připustil. Užitý vražedný nástroj a lokalizaci druhé série tří úderů, které obviněný poškozené zasadil, vyložil jako projev jeho snahy vyloučit možnost, že by poškozená první tři údery přežila. Za příliš přesvědčivý nepovažoval závěr, že se jednalo o útok extrémní intenzity a charakterizovaný takovou mírou brutality a surovosti, která se jednoznačně vymyká běžnému způsobu obdobně spáchaných trestných činů vraždy, avšak nepopřel očividnou bezohlednost pachatele vůči oběti, kterou však spíše podřadil do druhé kvalifikační okolnosti, o jejímž naplnění neměl pochybnosti. Jestliže soud prvního stupně vyjádřil v důvodech svého rozhodnutí určitou nejistotu stran motivace obviněného, přičetl to formulační neobratnosti zpracovatele písemného vyhotovení rozsudku. Jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku spatřoval v tom, že si obviněný jako spořádaný člověk a manžel objednal v době, když manželka byla na noční směně, do jejich společného bytu slečnu na telefon. Když se poškozená odmítla podrobit jeho dalším sexuálním požadavkům, obviněný neváhal zmařit její život, bezohledně ji z malicherné pohnutky při naprosté bezcitnosti a lhostejnosti usmrtil. Jak ihned po činu, tak ani později, v řízení před soudem nedal najevo sebemenší známku lítosti nad svým činem, nelitoval oběť nebo její pozůstalé, nýbrž pouze sám sebe. V souhrnu všech uvedených aspektů státní zástupce shledal zvlášť zavrženíhodnou pohnutku naplněnu a ve světle tohoto zjištění nezpochybnil ani přiměřenost a důvodnost uložené trestní sankce. Navzdory jistým pochybnostem o naplnění znaku „usmrcení zvlášť surovým způsobem“ státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí může obstát a není stiženo žádnou zásadní vadou, jež by zakládala nutnost jeho rušení a změny na základě obviněným deklarovaného nebo jiného zákonného dovolacího důvodu. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda argumenty obviněným uplatněné dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže lze podle tohoto dovolacího důvodu dovolání podat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tak uvedené námitky obviněného, které mají právní povahu, byly uplatněny v rámci tohoto dovolacího důvodu a Nejvyšší soud mohl dále zkoumat, zda toto dovolání je opodstatněné.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) a h) tr. zák., se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí (odst. 1), spáchá-li tento čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem [odst. 2 písm. b)], a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky [odst. 2 písm. h)].
Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného trestnému činu dopustil v alternativě, že čin spáchal zvlášť surovým způsobem a z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Znaky zvlášť surovým způsobem a zvlášť zavrženíhodná pohnutka nejsou v trestním zákoně přesně definovány. Soudní praxe vykládá znak zvlášť surového způsobu jako spáchání trestného činu, které svou surovostí výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, která je nutně obsažena v každém jednání zakládajícím znaky trestného činu vraždy. Tento znak představuje především ty okolnosti, které charakterizují použité násilí z vnějšího hlediska (naproti tomu znak zvlášť trýznivý způsob představuje okolnosti spíše subjektivní povahy charakterizující prožitky poškozeného). Vůči tělu poškozeného může být použito i několik násilných mechanismů charakterizovaných extrémní brutalitou, která se vymyká rámci násilí typickému pro většinu trestných činů vraždy (viz rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.).
Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného. Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Typicky jde o takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním nebo rozdupáním hlavy oběti anebo vražda provedená nejprve zasazením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti, popř. vražedný útok sekyrou, při kterém byla téměř oddělena hlava oběti od těla, přičemž oběti byly zasazovány i další rány do různých částí těla apod.). O takový způsob provedení činu nejde, když pachatel okamžitě usmrtí jiného úderem klacku, jednou ranou sekery do hlavy oběti, bodnou ranou do srdce, uškrcením po přivedení do bezvědomí anebo zastřelením. Jednání spočívající v surovém nakládání s tělem usmrcené oběti, např. zohavení mrtvoly nebo její postupná likvidace po oddělení jednotlivých částí těla není „zvlášť surovým způsobem“ spáchání trestného činu vraždy. Rozhodující totiž je, jakým způsobem byla oběť usmrcena.
Obecně je pojem surovosti vnímán jako jednání agresivní povahy směřující vůči druhému, při němž jsou voleny prostředky, jimiž se předpokládá vyvolání velké bolesti nebo jsou schopné způsobit výraznější útrapy napadené osoby. Surovost předpokládá volbu právě takové formy útoku, u níž lze předvídat zdůraznění účinků vedeného útoku. Jestliže uvedený znak stanoví zvlášť surový způsob, nepostačuje surovost v této základní rovině, ale prostředky musejí být důraznější.
V projednávané věci je způsob, jakým byla poškozená usmrcena, popsán ve skutkových zjištěních tak, že „ji razantně silou velké intenzity, nejméně šesti ranami, udeřil tupým koncem kovové části kladiva s dřevěným toporem o celkové délce 32,5 cm a délce pracovní kovové části 12,5 cm, a to do oblasti temene a týla hlavy, přičemž první tři rány směřované do oblasti temene vedl v době, kdy se napadená nacházela ve vzpřímené nebo polovzpřímené poloze a další tři rány směřované do oblasti týla až záhlaví vedl proti již ležící oběti a svým jednáním jí způsobil tři tržně zhmožděné rány vysoko na temeni hlavy, spíše vlevo od střední čáry a tři tržně zhmožděné rány ve stejné úrovni horizontálně v záhlaví a vpáčené zlomeniny kosti týlní.“
Oba soudy posouzení tohoto znaku věnovaly potřebnou pozornost, když soud prvního stupně své úvahy rozvedl v odůvodnění rozsudku na straně 16-17 a zdůraznil zejména intenzitu a četnost úderů. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a v odůvodnění rozsudku na straně 12 vyjádřil, že se útok vyznačoval extrémně vysokou intenzitou síly a výraznou brutalitou, pro níž byly podklady zejména ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, soudního lékařství, v němž byla podrobně rozvedena devastující zranění na hlavě poškozené. Zmínil též dvě etapy smrtících útoků. Za rozhodné považoval i to, že obviněný užil jako zbraně kladiva, které je svou povahou nástrojem schopným velmi devastujících účinků. Odvolací soud rovněž správně zdůraznil, že obviněný svou oběť neusmrtil náhle, ale ubíjel ji, když před tím využil momentu jejího překvapení a své fyzické převahy.
Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za správné a korespondující se zákonnými podmínkami, které tento znak vyjadřují. Pro úplnost je však vhodné uvést, že není pochyb o tom, že způsob, jakým obviněný poškozenou usmrtil, tedy to, že ke svému úmyslu ji zbavit života, použil kladivo, kterým ji opakovaně udeřil do hlavy; byl proveden ve smyslu shora uvedených kritérií zvlášť surovým způsobem. Jak uvedl i odvolací soud, je v tomto mechanizmu zahrnuta extrémně vysoká míra brutality vymykající se násilným jednáním u většiny trestných činů vraždy. Vzhledem k tomu, že obviněný poškozenou zbavil života mnoha údery, nešlo o případ, kdy by byla oběť usmrcena ihned. Požadovaná surovost se projevila především v silných a opakovaných úderech, když všechny byly směřovány na hlavu poškozené. Ze všech těchto důvodů bylo zcela správně posouzeno, že obviněný se činu vraždy dopustil při naplnění znaku, že čin spáchal zvlášť surovým způsobem podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Podle rozhodnutí soudů obou stupňů obviněný naplnil také další znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy, a to jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Tento znak je rovněž vykládán na základě soudní praxe, podle níž se ustálilo, že za ni lze považovat pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o naprosté neúctě pachatele k lidskému životu. Takový charakter však nelze přičítat pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, dlouhodobé stresové situaci např. v meziosobních vztazích. Jestliže pohnutka pramení z deviantního pudového založení pachatele (sexuální úchylky), nelze v takových případech usuzovat na zvláštní zavrženíhodnost pohnutky, která je dána biologicky, bez viny pachatele. Naproti tomu bude možno uvažovat o takovém charakteru pohnutky tehdy, jestliže u pachatele jinak sexuálně normálního pohnutka vyplynula z jeho sexuální nevázanosti, zvrhlosti či zvrácenosti (srov. rozhodnutí č. 41/1976).
Pohnutka (obdobně i motiv) je vnitřní psychický podnět, který vede pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. Právě se zřetelem na to, že pohnutka je projevem lidské mysli, nelze se o ní dovědět dříve, než je tato idea realizovaná ve skutečném životě. Proto až tímto momentem, když pachatel uskuteční to, k čemu byl svou myslí pohnán, lze z okolností takového činu usuzovat na to, co touto pohnutkou bylo (pokud ji pachatel sám nevyjeví).
V daném případě je nejprve nutné zdůraznit, že podle popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně uvedeném, se podává, že když se obviněný „nechal orálně uspokojit a také s poškozenou i souložil a poté, co odmítla přistoupit ještě na anální sex, ji z tohoto důvodu, znenadání a v době, kdy byla stále nahá, fyzicky napadl v úmyslu ji usmrtit“. Uvedené zjištění nepochybně zachycuje to, co bylo podnětem k tak brutálnímu jednání obviněného. Jestliže soud tuto okolnost zanesl do skutkového zjištění, je nutné o ni opřít i úvahy vztahující se k posouzení toho, co bylo pohnutkou jež obviněného k činu vedla, event. jaká byla její povaha. Proto, jak obviněný v dovolání správně upozornil, nelze považovat za správnou úvahu soudu prvního stupně vyjádřenou na str. 19 odůvodnění napadeného rozsudku, „že se nepodařilo jednoznačně zjistit motiv jednání obviněného“. Tato úvaha s uvedeným skutkovým zjištěním ani s dalšími ve věci objasněnými okolnostmi nekoresponduje, a je nutné připustit, že není správná ani se zřetelem na předcházející úvahy tohoto soudu, v nichž se právě pohnutkou (tedy motivem) činu obviněného podrobně zabýval. Nejvyšší soud proto tuto připomínku obviněného akceptuje, avšak s tím, že pro výsledek a správnost právního posouzení věci není vůbec rozhodná a jde zřejmě o formulační neobratnost.
Nejvyšší soud navíc připomíná, že pokud jde o zjištění soudu prvního stupně, že k činu obviněného motivoval odmítavý postoj poškozené k jeho dalšímu sexuálnímu požadavku, jak je shora uvedeno, pak tato skutečnost byla prokázána na základě výpovědi obviněného.
Bylo-li takto zjištěno, že motivem činu, resp. tím, co obviněného vedlo k usmrcení poškozené, byly okolnosti, za nichž došlo k sexuálním službám, při nichž poškozená obviněnému nevyhověla zcela tak, jak na ni požadoval. Právě z těchto skutečností vyšel odvolací soud při posuzování, zda byly naplněny znaky zvlášť zavrženíhodné pohnutky, jíž se věnoval na straně 13 odůvodnění svého rozsudku, kde zejména uvedl, že ji spatřuje naplněnu pro sexuální nevázanost obviněného. Tato úvaha odpovídá shora vymezeným hlediskům určujícím tento znak, neboť je patrné, že obviněný nejednal v důsledku žádné deviace a ani z přirozených citů člověka. Naopak, jak správně dovodil odvolací soud, byl obviněný pro svůj čin veden tím, že jeho požadavek na další sexuální praktiku poškozená odmítla realizovat.
Nejvyšší soud uvedené úvahy odvolacího soudu akceptuje a považuje je za zcela správné a odpovídající požadavkům soudní praxí požadovanou pro naplnění uvedeného kvalifikačního znaku.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právě tyto postoje obviněného, a to nejen ve vztahu k samotné příčině činu, ale i s ohledem na širší okolnosti, za nichž byl čin spáchán, svědčí o jeho neúctě k druhému člověku a jeho životu morálním zásadám. Tento projev je zřejmý i ve vztahu k jeho manželce, kdy obviněný si prostitutku pozval do bytu obývaného s manželkou v době, kdy manželka byla na noční směně, a rovněž ho lze vnímat i ze způsobu, jakým nakládal s tělem již mrtvé poškozené. Průběh jeho chování těsně před vraždou, tuto okolnost též dokresluje.
Ze všech důvodů oba soudy správně shledaly naplnění zvlášť zavrženíhodné pohnutky, když touto byla sexuální nevázanost obviněného, který po odmítnutí sexuální praktiky, neváhal poškozenou kladivem, když se nacházela ve vaně, usmrtit. Je tak nepochybné, že obviněný se dopustil uvedeného činu i ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených skutečností použitou právní kvalifikaci považuje za správnou, neboť v souladu se všemi zákonným podmínkami obviněný naplnil znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného byly opakováním těch, které uplatnil v rámci odvolacího řízení, s nimiž se v potřebné míře a správně vypořádal odvolací soud, Nejvyšší soud, který použitou právní kvalifikaci i uložený výjimečný trest posoudil jako učiněné v souladu se zákonem, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová