ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.874.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 874/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 dovolání obviněného P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 6 To 88/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 25/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 6 To 88/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 4 T 25/2008, v části týkající se obviněného P. V., zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc obviněného P. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 6 To 88/2009, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 4 T 25/2008. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a upuštění od potrestání ohledně spoluobviněné M. M. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. b., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil společně s obviněnou M. M. tím, že
1) po vzájemné dohodě vylákali dne 24. 10. 2005 v pobočce K. b., a. s. – N., v P., nám. OSN, úvěr ve výši 130.000,- Kč tím, že obviněná M. M. uzavřela smlouvu o úvěru reg. č., přičemž při žádosti o tento úvěr předložila nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance datované ke dni 20. 10. 2005, které jí opatřil obviněný P. V. a kde je uvedeno, že je zaměstnána u spol. G., s. r. o., S., P., a to od 3. 1. 2005 jako vedoucí prodejny s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 14.634,- Kč, i když zde nikdy nepracovala a v té době byla bez pracovního poměru, požadovaný úvěr ve výši 130.000,- Kč byl dne 24. 10. 2005 K. b., a. s., poskytnut, přičemž ve smlouvě o úvěru se obviněná M. M. zavázala úvěr splatit 71 měsíčními splátkami po 2.778,- Kč, vždy k 20. dni v měsíci, což se nestalo, a dále v návaznosti na tuto úvěrovou smlouvu dne 1. 11. 2005 uzavřela obviněná M. M. smlouvu o úvěru ke kreditní kartě na poskytnutí revolvingového úvěru v celkové výši 10.000,- Kč, který byl postupně vyčerpán, a tímto jednáním způsobili poškozené K. b., a. s. se sídlem N. P., P., škodu v celkové výši 140.000,- Kč,
2) po vzájemné dohodě vylákali dne 14. 12. 2005 v pobočce G.E. M. B., a. s., v P., nám. R., úvěr ve výši 75.000,- Kč tím, že obviněná M. M. uzavřela smlouvu o úvěru, přičemž při žádosti o tento úvěr předložila nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance datované ke dni 12. 12. 2005, které jí opatřil obviněný P. V. a kde je uvedeno, že je zaměstnána u spol. G., s. r. o., S., P., a to od 3. 1. 2005 jako vedoucí prodejny s průměrným čistým měsíčním příjmem na poslední 3 měsíce ve výši 15.634,- Kč, i když zde nikdy nepracovala a v té době byla bez pracovního poměru, požadovaný úvěr ve výši 75.000,- Kč jí byl G.E. M. B., a. s., dne 24. 10. 2005 poskytnut, ve smlouvě o úvěru se obviněná M. M. zavázala úvěr splatit 50 měsíčními splátkami po 2.179,90 Kč včetně pojištění, vždy k 20. dni v měsíci, což se nestalo, a tímto jednáním způsobili poškozené G.E. M. B., a. s. se sídlem V., P., škodu ve výši 75.000,- Kč,
3) po vzájemné dohodě vylákali dne 16. 12. 2005 od České spořitelny, a. s., finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč prostřednictvím F. p. s., s. r. o., pobočka v H. K., G., tak, že obviněná M. M. zažádala dne 14. 12. 2005 o poskytnutí finančních prostředků, přičemž při žádosti předložila nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance datované ke dni 14. 12. 2005, které jí opatřil obviněný P. V. a kde je uvedeno, že je zaměstnána u spol. G., s. r. o., S., P., a to od 3. 1. 2005 jako vedoucí prodejny s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 15.634,- Kč, i když zde nikdy nepracovala a v té době byla bez pracovního poměru, na základě čehož byla se jmenovanou dne 14. 12. 2005 sepsána smlouva o úvěru, která byla ze strany Č. s., a. s., podepsána dne 16. 12. 2005 a téhož dne jí byl úvěr ve výši 100.000,- Kč poskytnut, ve smlouvě o úvěru se obviněná M. M. zavázala úvěr splatit 72 měsíčními splátkami po 2.415,- Kč, vždy k 20. dni v měsíci, což se nestalo, a tímto jednáním způsobili poškozené Č. s., a. s., se sídlem O., P., škodu ve výši 100.000,- Kč,
přičemž oba obvinění tímto jednáním způsobili poškozeným společnostem škodu ve výši 315.000,- Kč.
Dovolání bylo podáno v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu a obviněný v něm odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti, jakož i přítomnosti obhájce při hlavním líčení konaném ve dnech 14. 1. 2009 a 3. 2. 2009 a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že ačkoliv on i jeho obhájce řádně omluvili svoji nepřítomnost v hlavním líčení dne 14. 1. 2009 a požádali o odročení s tím, že předložili doklady svědčící o tom, že se na jejich straně skutečně nachází odůvodněné překážky, soud jednal v jejich nepřítomnosti. Obhájce soudu předložil předvolání k jinému hlavnímu líčení konanému u Okresního soudu v Chrudimi, které bylo nařízeno již dne 21. 11. 2008, a není pravdou, že soud tomuto obhájci sdělil, že jeho žádosti o odročení nebude vyhověno. Obviněný rovněž poukazoval na skutečnost, že i on předložil soudu doklad o pracovní neschopnosti, který soud bezdůvodně neakceptoval. Za irelevantní označil postup soudu prvního stupně, pakliže si telefonicky ověřoval o jeho ošetřující lékařky, že by údajně jednání u soudu v trvání 2 – 3 hodin byl schopen absolvovat. Připomněl, že mu byla naordinována antibiotika, měl zůstávat doma, neměl povoleny vycházky a navíc by spolu s cestou z místa bydliště musel po dobu více než 10 hodin porušovat léčebný režim. Vytkl, že on ani jeho obhájce nebyli informováni o tom, že hlavní líčení bylo konáno v jejich nepřítomnosti, a nebyl jim ani zaslán protokol o jeho průběhu.
Obdobná situace nastala podle dovolatele i dne 3. 2. 2009. Obhájce doručil soudu omluvu s tím, že má nařízeno hlavní líčení u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Nelze souhlasit s odůvodněním, které soud prvního stupně vtělil do svého rozhodnutí, že obhájci bylo sděleno, že jeho žádosti nebude vyhověno, neboť obhájce žádnou reakci soudu na svoji omluvu neobdržel, a neměl proto důvod pochybovat o tom, že jeho žádosti bude vyhověno a obdrží předvolání k hlavnímu líčení na některý jiný termín. Přestože obviněný věděl o žádosti svého obhájce, chtěl se k soudu společně se svojí manželkou, jež měla být vyslechnuta jako svědkyně, dostavit, což se mu s ohledem na poruchu půjčeného vozidla nepovedlo. O poruše vozidla se snažil soud telefonicky informovat, avšak neúspěšně. Připomenul, že se v průběhu trestního řízení úkonům trestního řízení nevyhýbal, ke všem úkonům dostavoval a pokud to ze závažných důvodů nebylo možné, řádně se omluvil. Obviněný uzavřel, že soud neměl konat ve dnech 14. 1. 2009 a 3. 2. 2009 hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce, poněvadž ti se v obou případech včas omluvili a požádali o odročení hlavního líčení. Neučinil-li tak, pak obviněnému odepřel právo na řádnou obhajobu.
Nesprávné právní posouzení věci obviněný spatřoval v tom, že soudy závěr o jeho vině opřely o nelogická tvrzení spoluobviněné M. M. a jejích rodinných příslušníků. Upozornil, že z provedených důkazů nevyplynula jakákoliv jeho aktivní účast na jednání obviněné M. M.; žádného jednání v bankovních domech se nezúčastnil, obviněnou na jednání toliko třikrát vezl. Tvrdil, že jí žádné doklady potřebné k vyřízení úvěru neposkytl a ani jejich poskytnutí nezprostředkoval. Za nesmyslné označil zejména údaje obviněné, že peníze byly určeny pro něho. Kdyby tomu tak skutečně bylo, tak by se jistě její rodiče poté, co úvěry uhradili, na něho obrátili, aby jim peníze vrátil. O nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněné svědčí podle něj i skutečnost, že popírala, že by byla v rozhodné době zaměstnána u společnosti G., s. r. o., což podle dovolatele bylo vyvráceno výpovědí svědka P. V. Dovolatel poukázal v podrobnostech na další okolnosti, které podle něj dokládají rozpory v opakovaných výpovědích spoluobviněné, která zůstala ve svých tvrzeních v podstatě osamocena. Ačkoliv jeho obhajoba byla v souladu s listinnými důkazy založenými ve spise, soud neopodstatněně uvěřil nevěrohodné výpovědi spoluobviněné a uznal ho vinným trestným činem úvěrového podvodu. Uzavřel, že postupem soudů obou stupňů se nepodařilo prokázat, že by svým jednáním naplnil některý ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného k důvodu dovolání podle 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poznamenal, že námitky ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu jsou shodné s námitkami uvedenými v odvolání. Odvolací soud se jimi náležitě zabýval a na jeho rozhodnutí i důvody, o něž je opřel, odkázal. Měl za to, že námitky obviněného jsou v dovolání formulovány tendenčně a neodrážejí skutečnou situaci, pokud jde o účast obviněného a jeho obhájce u jednání soudu. Ta je jednak podrobně vyložena v rozhodnutí soudu prvního stupně, a jednak znovu zhodnocena i soudem odvolacím, který uznal postup soudu prvního stupně za důvodný a zákonný. Tolerance soudu vůči rozmanitým překážkám, jež brání obviněnému, resp. obhájci (případně dalším osobám účastným na jednání), dostavit se k nařízenému jednání, není a nemůže být bezbřehá a je především zájmem a starostí obviněného, aby se řádně účastnil jednání před soudem, hodlá-li využít této možnosti k uplatnění obhajovacích práv. Pokud sám obviněný (jeho obhájce) na toto právo rezignují, případně narušují činnost soudu obstrukcemi, pak soud nemůže jejich libovůli donekonečna ustupovat a musí využít zákonných možností, jak řízení ukončit i navzdory obstrukčnímu chování obviněného a jeho obhájce, k němuž v tomto případě očividně docházelo. Dovolání v tomto ohledu považoval za nedůvodné. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že obviněný vyjádřil pouze stesky proti způsobu hodnocení důkazů soudem, případně proti rozsahu dokazování, čímž napadal způsob, jakým soud zjišťoval skutečný stav věci. Jeho cílem je zvrátit jasná a logická skutková zjištění soudu či alespoň vyvolat zdání nejistoty o správnosti skutkových závěrů a na tom základě dosáhnout příznivějšího právního posouzení věci a potažmo i rozhodnutí o trestu. Tyto námitky obsahově neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů a v této části obviněný podal své dovolání z důvodů jiných, než které jsou zákonem aprobovány jako řádné dovolací důvody ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, a shledal, že dovolání je v části opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení ve dnech 14. 1. 2009 a 3. 2. 2009 v nepřítomnosti obviněného. Nepřítomnost obhájce v hlavním líčení není se zřetelem ke znění ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na které dovolatel odkazoval, relevantní.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jakými úvahami byl veden, rozhodl-li o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Ve vztahu k hlavnímu líčení dne 14. 1. 2009 uvedl, že obviněný i jeho obhájce se sice omluvili a žádali o odročení hlavního líčení, ale soud jejich omluvy neakceptoval. Obhájci obviněného, který žádal o odročení pro kolizi s jiným dříve nařízeným jednáním, bylo již delší dobu před termínem hlavního líčení oznámeno, že jeho žádosti vyhovět nelze. Obviněný v omluvě odkazoval na pracovní neschopnost, ale samosoudce se před zahájením hlavního líčení telefonicky spojil s jeho ošetřující lékařkou, která sice potvrdila jeho trvající pracovní neschopnost, ale s tím, že ta nevylučuje účast u soudního jednání v délce 2 až 3 hodin. Proto měl soud za to, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce byly splněny. Obdobně uzavřel i ohledně hlavního líčení dne 3. 2. 2009. Ani v tomto případě nebyla přijata omluva obhájce pro kolizi s dalším jednáním, obviněný se nedostavil bez jakékoliv omluvy. Soud označil postoje obviněného a obhájce za obstrukční a ve světle tohoto hodnocení svůj postup za zákonný (strana 2 rozsudku).
S námitkou obviněného, že soud prvního stupně pochybil, když neakceptoval omluvy obviněného a obhájce a konal hlavní líčení v jejich nepřítomnosti, se obsáhle zabýval i odvolací soud a postup soudu prvního stupně neshledal vadným. Zdůraznil, že se nejednalo o nutnou obhajobu, v odůvodněných případech lze proto hlavní líčení konat i v nepřítomnosti obhájce. Nezpochybnil, že obviněný má právo na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce a s tímto obhájcem konzultovat, jakým způsobem bude jeho obhajoba v řízení před soudem vedena. Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem ovšem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona, ale současně i jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Z odpovědnosti obhajovaného za volbu obhájce nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obviněného), a to i v případě, že současně probíhalo jiné soudní jednání nařízené ve vazební věci jiného obviněného zastupovaného stejným obhájcem. Podle odvolacího soudu je pouze věcí advokáta, kolik klientů v určitém časovém období současně zastupuje a jakým způsobem zabezpečí jejich souběžnou obhajobu v řízení před soudem (např. udělením substituční plné moci jinému advokátovi. Jestliže v tomto řízení bylo žádosti obhájce o odročení hlavního líčení dříve dvakrát vyhověno a obhájce byl vyrozuměn ještě před termínem odročovaného hlavního líčení o stanovení náhradního termínu, je logické, že pokud se tak nestalo, jeho žádostem o odročení hlavního líčení nařízeného na dny 14. 1. a 3. 2. 2009 nebylo vyhověno; tuto skutečnost si ostatně mohl telefonicky ověřit a zareagovat na ni. Odvolací soud nepominul, že obviněný dne 13. 1. 2009 faxoval soudu žádost o odročení hlavního líčení nařízeného na 14. 1. 2009 spolu s kopií potvrzení pracovní neschopnosti, ale vyložil, že obviněný tak učinil proto, že si obhájce byl vědom, že jeho žádosti o odročení tohoto hlavního líčení nebylo vyhověno. Odvolací soud souhlasil s hodnocením soudu prvního stupně, označil li postup obviněného a jeho obhájce za obstrukci, a pokládal za nadbytečné provádět dokazování k údajné poruše na vozidle obviněného dne 3. 2. 2009, když obviněnému při existenci mobilních telefonů nic nebránilo soud informovat ještě před zahájením hlavního líčení (strany 3, 4 usnesení).
Závěry soudů však nelze bezezbytku akceptovat.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 4 T 25/2008 se z hlediska postupu soudu prvního stupně zjišťuje následující:
- v pořadí první hlavní líčení nařízené na den 7. 10. 2008 bylo k žádosti obhájce dovolatele Mgr. P. Z. zdůvodněné tím, že má z dřívější doby nařízeno jednání před Krajským soudem v Brně - pobočka v Jihlavě (č. l. 320), odročeno na 4. 11. 2008;
- dne 4. 11. 2008 se hlavní líčení konalo v přítomnosti obviněných P. V. a M. M. i obhájce Mgr. P. Z., obvinění byli odděleně vyslechnuti, vzhledem k časové tísni obviněnému měla být dána možnost vyjádřit se k výpovědi spoluobviněné v dalším hlavním líčení (č. l. 344 – 347), hlavní líčení odročeno na 10. 12. 2008, což vzali přítomní na vědomí;
- dne 9. 12. 2008 bylo soudu prvního stupně doručeno podání obviněného P. V., jímž žádal o odročení hlavního líčení s odkazem na pracovní neschopnost, jejíž trvání dokládal od 5. 12. 2008, hlavní líčení bylo proto odročeno na 14. 1. 2009 od 9.00 hodin;
- obhájce byl vyrozuměn o změně termínu hlavního líčení dne 15. 12. 2008, téhož dne žádal soud prvního stupně o jeho odročení, poněvadž má z dřívější doby nařízeno hlavní líčení u Okresního soudu v Chrudimi, což posléze dokládal vyrozuměním obhájce k hlavnímu líčení u Okresního soudu v Chrudimi na den 14. 1. 2009 od 8.30 hodin ze dne 21. 11. 2008 (č. l. 354 – 356), na č. l. 354 p. v. se nalézá úřední záznam soudu, že obhájci bylo telefonicky sděleno, že se jeho žádost o odročení zamítá, načež obhájce uvedl, že obviněný nesouhlasí se substitucí, trvá na jeho osobní účasti a že on tedy na své žádosti o odročení trvá; současně ale byla dne 13. 1. 2009 soudu prvního stupně faxována omluva obviněného, že se nemůže hlavního líčení pro stále trvající pracovní neschopnost účastnit, což dokládal fotokopií potvrzení pracovní neschopnosti, a současně žádal, aby bylo hlavní líčení odročeno (č. l. 358, 359);
- soud dne 14. 1. 2009 v hlavním líčení rozhodl, že podle §202 odst. 1, 2 tr. ř. bude hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce s tím, že v protokolu o hlavním líčení je zaznamenáno, že samosoudce se telefonicky spojil s ošetřující lékařkou obviněného, která na dotaz samosoudce uvedla, že pracovní neschopnost obviněného trvá, ale nevylučuje jeho účast u soudního jednání v délce 2 – 3 hodin (č. l. 362); v hlavním líčení byly vyslechnuty svědkyně O. F. a R. Š. a hlavní líčení bylo odročeno na 3. 2. 2009 v 9.15 hodin, obviněnému bylo předvolání k němu doručeno 22. 1. 2009 a jeho obhájce byl o něm vyrozuměn 19. 1. 2009;
- dne 23. 1. 2009 byla soudu doručena další žádost obhájce obviněného o odročení hlavního líčení s odůvodněním, že 3. 2. 2009 od 10.00 hodin vykonává obhajobu ve vazební věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, přičemž tuto skutečnost vzal na vědomí v hlavním líčení konaném v této věci již dne 6. 1. 2009, dodal, že se situací seznámil obviněného s tím, že by bylo vhodné, aby jej zastoupil některý z jeho kolegů, ale obviněný s takovým postupem nesouhlasil (č. l. 365); soud odeslal obhájci faxovou zprávu, v níž mu sdělil, že jeho žádosti nebude opětovně vyhověno a že zřejmě není schopen vykonávat obhajobu v této trestní věci;
- k hlavnímu líčení dne 3. 2. 2009 se nedostavili obviněný ani obhájce Mgr. P. Z., soud rozhodl, že hlavní líčení bude konáno v jejich nepřítomnosti; v hlavním líčení byli vyslechnuti svědci M. P., F. P., čteny výpovědi svědků L. Ch., A. V., P. V., V. V.a podle §213 odst. 1 tr. ř. přečteny důkazy listinné (č. l. 370, 371).
Pro úplnost je třeba dodat, že k veřejnému zasedání odvolacího soudu stanovenému na den 25. 3. 2009 (č. l. 397) se obviněný i jeho obhájce dostavili.
Právní závěry soudů nemohou obstát, neboť nekorespondují s dikcí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces, jakož i dikcí čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy).
Podle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
Prvořadým požadavkem je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad v posuzované věci zvláště ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 14. 1. 2009 naplněn nebyl a postup soudu prvního stupně nebyl korektní.
Soud prvního stupně neakceptoval omluvu nepřítomnosti obviněného z důvodů trvající pracovní neschopnosti a jeho žádost o odročení hlavního líčení s argumentem, že před zahájením hlavního líčení telefonickým dotazem u jeho ošetřující lékařky zjistil, že pracovní neschopnost obviněného sice trvá, ale nevylučuje jeho účast u soudního jednání v délce 2 – 3 hodin. V dané věci nelze přehlédnout, že pro pracovní neschopnost obviněného bylo již hlavní líčení nařízené na den 10. 12. 2008 odročeno a soud nežádal, aby obviněný doložil, že jeho onemocnění je takové povahy, že mu skutečně brání v účasti v hlavním líčení. Učinil-li takový dotaz u ošetřující lékařky obviněného, aniž by posléze obviněného o výsledku svého šetření informoval a dal mu možnost na sdělení lékařky reagovat a případně se i přes trvající pracovní neschopnost k hlavnímu líčení dostavit, a jednal v jeho nepřítomnosti, nelze než jeho rozhodnutí označit za rozhodnutí nepředvídatelné, překvapivé (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 102/03). Přijmout nelze ani vysvětlení odvolacího soudu, že obviněný opakovaně žádal o odročení hlavního líčení proto, že jeho obhájce si byl vědom, že jeho žádosti o odročení hlavního líčení nebylo vyhověno.
Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení dne 14. 1. 2009 bez přítomnosti obviněného, je třeba považovat za takový zásah do zmíněných práv obviněného, jimiž má být garantován spravedlivý proces, který není možno akceptovat. Naopak nedostavil-li se obviněný k hlavnímu líčení dne 3. 2. 2009 bez řádné omluvy, ač řádně a včas předvolán, nic soudu nebránilo v tom, aby je v jeho nepřítomnosti konal, byly-li by pro tento postup splněny i další předpoklady.
Námitka, že hlavní líčení konané dne 14. 1. a 3. 2. 2009 bylo provedeno také bez přítomnosti obhájce, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože tento dovolací důvod spočívá v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného, a nikoli též obhájce. Obviněný měl se zřetelem k uplatněným námitkám odkázat na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Třebaže tak neučinil, přesto pokládá dovolací soud potřebným se k jeho výtkám alespoň stručně vyjádřit.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti.
Je třeba poznamenat, že se nejednalo o případ nutné obhajoby (§36 tr. ř.) a hlavní líčení mohlo být konáno i bez přítomnosti obhájce, nebyla-li by jeho omluva důvodně akceptována. Právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Pokud tedy obviněný žádá o odročení hlavního líčení proto, že se jeho obhájce z objektivních příčin nemůže k hlavnímu líčení dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, je zásadně namístě takové žádosti vyhovět. Orgány činné v trestním řízení jsou totiž povinny obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Pouze v případě evidentních obstrukcí by tedy bylo možné akceptovat názor soudů v posuzované věci (k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, II. ÚS 2448/08).
Ústavní soud však také judikoval, jak ostatně připomněl i odvolací soud, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení, a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (k tomu nálezy III. ÚS 83/96, II. ÚS 2448/08).
Přístupu obhájce k plnění povinností vyplývajících z práva na obhajobu se oba soudy zevrubně věnovaly a závěry, jež učinily, lze v podstatě akceptovat. Nelze přece přehlédnout, že zvolený obhájce opakovaně žádal o odročení hlavního líčení z důvodu, byť doložené, kolize s jiným již nařízeným jednáním, aniž by byl ochoten přijmout výzvu soudu dát se při procesním úkonu zastupovat substituentem s odůvodněním, že obviněný s takovým postupem nesouhlasí. Na doložená sdělení soudu, že jeho omluva není akceptována, přiměřeně nereagoval (neprokázal kupř., že substituenta nelze zajistit ani v kolidujících trestních věcech). Soudy nikoliv neopodstatněně označily postoj obhájce za obstrukční a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
Námitky obviněného, jimiž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou zčásti důvodné a k odstranění podstatné procesní vady, jejímž důsledkem bylo závažné porušení práva obviněného na obhajobu, je nezbytné provést hlavní líčení znovu, a to za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného v něm a respektování jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení bude proto nezbytné obviněného seznámit s obsahem výpovědi spoluobviněné M. M. vyslýchané v jeho nepřítomnosti, opakovaně vyslechnout svědky O. F. a R. Š., event. provést či opakovat i důkazy další, bude-li to pro zjištění skutkového stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, významné, důkazy hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a vyvodit odpovídající právní závěry.
Se zřetelem k ustavenému výsledku dovolacího řízení není na místě zabývat se relevantně důvodností též uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však považuje za potřebné k dovolacím námitkám obviněného, jimiž odůvodnil svůj odkaz na tento důvod dovolání, připomenout, že v jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V tomto kontextu nelze pominout, že převážná část jeho námitek má povahu skutkovou. Nicméně není od věci upozornit, že podle stávající praxe soudů pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, případně ho navede k podvodnému jednání při sjednávání úvěrové smlouvy či ho k takovému jednání pohne, může být jen účastníkem podle §10 odst. 1 tr. zák., pakliže jednání pachatele - účastníka úvěrové smlouvy - dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (k tomu srov. rozhodnutí č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Bude proto na soudu prvního stupně, aby znovu pečlivě uvážil a odůvodnil, zůstanou-li skutková zjištění nezměněna, právní závěr, že obviněný se trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. dopustil jako spolupachatel.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková