ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.928.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 928/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněného L. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 11 To 515/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 196/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 4 T 196/2008, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na čtyři léta.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že z T. do O. a dále směrem na P. dne 22. 8. 2008 kolem 00.45 hodin řídil osobní automobil zn. Ford Escort 1.8, ačkoliv před řízením vozidla požíval alkoholické nápoje, následkem čehož měl ve vzorku krve odebraném mu téhož dne v 01.15 hodin 1,49 g/kg alkoholu, přičemž i v důsledku podnapilosti si při řízení vozidla počínal značně riskantně, kdy v O. vjel do protisměrného jízdního pruhu na silnici pro motorová vozidla č. I/35, kde ujížděl hlídce Policie ČR a nereagoval na výzvy k zastavení vozidla, a hlídkou byl dostižen až u obce P.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 11 To 515/2008, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nevzal při rozhodování o trestu v potaz všechny významné okolnosti případu a uložil mu nepřiměřeně přísný trest. Vytkl, že nebyly odůvodněny a důsledně respektovány podmínky obsažené v ustanovení §39 odst. 2 tr. zák., podle něhož lze za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Zdůraznil, že je zcela bezúhonný, nikdy před posuzovaným jednáním nebyl soudně trestán, byl-li postižen za dopravní přestupek, jednalo se toliko o nesprávné parkování. Obviněný nesouhlasil s úvahou odvolacího soudu, že trest je mírný a pokud by odvolání podal státní zástupce, uložil by mu trest přísnější. Dovozoval, že „uložení nepodmíněného trestu nelze odůvodňovat tím, že kdyby se odvolal státní zástupce, byl by trest ještě vyšší“. Uvedl, že si je vědom nebezpečnosti svého jednání, lituje ho a v budoucnosti se ho již nedopustí. Současně ale vyjádřil své přesvědčení, že nebezpečnost jeho činu byla při ukládání trestu přeceněna a že účelu trestu bylo možno v jeho případě dosáhnout i uložením mírnějšího druhu trestu, a to trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, trestu obecně prospěšných prací či peněžitého trestu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (na rozdíl od úvodní části dovolání je v petitu nesprávně označeno) a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží jiný, přiměřený trest.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky dovolatele ve skutečnosti směřují vůči skutkovým zjištěním soudů, na kterých bylo založeno jejich rozhodnutí o druhu a výměře uloženého trestu (viz rozsudek soudu prvního stupně strana 3 a usnesení odvolacího soudu strana 2). Dovolatel se tak podle ní svým mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení relevantních skutkových okolností vztahujících se k uložení trestu. Jeho námitky proto podle státní zástupkyně pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Namítanou nepřiměřenost trestu současně nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se vztahuje na jiné, taxativně přesně vymezené případy vadného rozhodnutí o trestu. Zvolený způsob odůvodnění dovolání po obsahové stránce neodpovídá ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z textu dovolání obviněného je zjevné, že jeho těžiště spočívá ve výtce, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na tři měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, je trestem nepřiměřeným, vybočujícím ze zásad pro ukládání trestů uvedených v §23 odst. 1, §31 a násl. tr. zák.
Námitky obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněný nevytkl a ani tak učinit nemohl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřoval. Odkazoval-li na ustanovení §39 odst. 2 tr. zák. s tím, že se soudy nevypořádaly se všemi rozhodnými hledisky významnými pro ukládání druhu trestu a neodůvodnily, proč k dosažení účelu trestu v jeho případě bylo nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, je zjevné, že svojí podstatou jde též o výhradu vůči soudy zvolenému druhu trestu a jeho přiměřenosti. To ostatně vyplývá i z dikce ustanovení §39 odst. 2 tr. zák., podle něhož za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když uvedl, že soudy při ukládání trestu dostatečně nepřihlédly ke všem významným okolnostem případu, zejména k tomu, že se k činu doznal, litoval ho, nebyl dosud soudně trestán, a svoji pozornost soustředily toliko ke společenské nebezpečnosti jeho činu, již přecenily. V důsledku toho pokládal trest ve výměře tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, který mu byl uložen vedle jím nezpochybňovaného trestu zákazu činnosti, za trest nepřiměřeně přísný.
Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěly, též náležitě zdůvodnily (viz zejména strana 3 rozsudku soudu prvního stupně a strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Obviněnému jako pachateli trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců, tedy ve čtvrtině zákonné trestní sazby. Byl-li uložen jako trest nepodmíněný, nelze jej hodnotit jako neadekvátní a nepřiměřeně přísný se zřetelem ke konkrétním okolnostem a způsobu provedení činu. Třebaže se obviněný k činu doznal, litoval ho, před jeho spácháním nebyl soudně trestán, jak ostatně zvažoval a připomněl i soud prvního stupně s tím, že jeho doznání nelze přeceňovat, protože byl v podstatě přistižen při činu, soudy obou stupňů přiléhavě upozornily právě na ty okolnosti, které byly ve světle úvah o druhu a výměře trestu zvláště významné. Nebylo přece možno pominout, že obviněný řídil vozidlo, jsa značně ovlivněn alkoholem, nerespektoval pokyny policejní hlídky a ve snaze jí uniknout pustil se do velice riskantní a hazardérské jízdy po rychlostní komunikaci v protisměru, navíc ve vysoké rychlosti (cca 150 km/hod.). Ohrožoval tak na životě nejen sebe a svoji spolujezdkyni, ale i ostatní účastníky silničního provozu a jen shodou příznivých náhod nedošlo k žádnému závažnému následku. Soudy zdůvodnily, že za takových okolností je na místě obviněného postihnout sice kratším trestem odnětí svobody, ale spojeným s jeho bezprostředním výkonem. Tak se sice nikoliv výslovně, ale fakticky vypořádaly i s podmínkami a předpoklady pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody uvedenými v ustanovení §39 odst. 2 tr. zák. Zmínka obviněného o nepatřičnosti úvah odvolacího soudu, pokud se vztahovaly k výměře trestu v návaznosti na absenci odvolání státního zástupce, je v daných souvislostech nerelevantní. Je sice pravdou, že odvolací soud zmínil, že bylo-li by podáno odvolání i státním zástupcem, trest by zpřísnil, ale odvolání v neprospěch obviněného podáno nebylo, a proto je taková úvaha výlučně hypotetická.
Trest, který byl obviněnému uložen, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková