ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.935.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 935/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 10 To 8/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 78/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 4 T 78/2008, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 31. 5. 2008 okolo 06.00 hod. v D., ul. P., okres P., přelezl uzamčená vstupní vrata na pozemek domu čp. a tam v úmyslu získat finanční prostředky, začal bouchat do vstupních dveří domu a když je poškozená M. P., otvírala, fyzicky ji napadl tak, že povalil poškozenou na podlahu chodby domu, kam za ní vešel, jednou rukou ji držel pod krkem, druhou rukou ji udeřil zepředu do hlavy do oblasti nad levé oko dřevěnou násadou zahradní motyčky, při tom po ní vyžadoval pod pohrůžkou usmrcení vydání finanční částky ve výši 20.000,- Kč a když mu poškozená přislíbila vydání peněz, pustil ji a poodešel na dvorek, čehož poškozená využila a za obžalovaným zabouchla vstupní dveře, přičemž obžalovaný v úmyslu dostat se do domu následně nezjištěným předmětem rozbil skleněnou výplň okna, poškozená mezitím přivolala pomoc a obžalovaný byl na místě zadržen hlídkou Policie ČR, tímto jednáním obžalovaný poškozené M. P. způsobil poranění, a to nejméně krevní podlitinu na čele vlevo, zlomeninu zevního kotníku pravé dolní končetiny, pohmoždění pravé nohy a levé ruky a v důsledku těchto poranění byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu 4 – 5 týdnů. V důsledku napadení ze strany obžalovaného pak poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, v důsledku které byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti měsíců“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a uložil mu za ně podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 10 To 8/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel spatřoval nesprávné hmotně právní posouzení v tom, že byl uznán vinným trestným činem loupeže i podle „ustanovení §234 odst. b) tr. zákona“ [maje zřejmě na mysli ustanovení §234 odst. 2 písm. b) tr. zák.], tedy že svým jednáním měl poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví. Je totiž přesvědčen, že skutkové závěry, z nichž lze činit právní závěry, jsou nejasné, v jeho neprospěch, když z dokazování nevyplynulo, že by poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu v rozsahu těžké újmy na zdraví. V této souvislosti citoval část výpovědi znalkyně MUDr. A. L. u hlavního líčení, v níž hodnotila stav poškozené jako dlouhodobou poruchu duševního zdraví, když jde o poruchu těžšího stupně s mnohaměsíční dobou léčení, která může trvat rok i déle s tím, že nelze vyloučit, že porucha bude trvalého rázu.
Podle obviněného nemůže jít o poruchu duševního zdraví ve smyslu lékařsko-psychiatrickém, když znalkyně tuto poruchu podložila takovou argumentací, že poškozená trpí poruchami spánku, vybavováním si vzpomínek a pocitem strachu. Závěry znalkyně o způsobu léčení poškozené označil za mělké a konstatoval, že zdravotní stav poškozené vyvolaný věkem poškozené je fakticky přičítán k jeho tíži. V návaznosti na to poukazoval na věk poškozené a její neurologické potíže, když poškozená podle objektivních zjištění znalce MUDr. M. B. již v minulosti trpěla sekundárním depresivním syndromem.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „obě napadená rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Námitku, že způsobený následek nelze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §234 odst. 2 písm. b) tr. zák., lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, byť pouze s ohledem na charakter použité argumentace pouze s jistou dávkou tolerance. Při posuzování její důvodnosti je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí.
Státní zástupce dále zdůraznil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že u poškozené dovodil existenci těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. h), ch) tr. zák., tj. existenci mučivých útrap a delší dobu trvající poruchy zdraví. Přitom z povahy těchto forem těžké újmy na zdraví vyplývá, že mohou spočívat nejen v poruše normálních funkcí tělesných, ale i funkcí duševních.
Státní zástupce rovněž uvedl, že nalézací soud v tzv. skutkové větě konstatoval, že poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, v důsledku které byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů. Poukazoval pak na závěry přijaté nalézacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku (strana 13 a násl.), kde citoval závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterých poškozená dne 31. 5. 2008 utrpěla v důsledku otřesných zážitků a tísnivých situací vážnou a dlouhodobou poruchu duševního zdraví, která může trvat rok i déle. Rovněž poukázal na konstatování soudu, že dlouhodobé závažné poruchy spánku, stavy úzkosti apod. způsobují poškozené i mučivé útrapy, a na to, že následky jednání obviněného na zdravotním stavu poškozené je nutno vidět komplexně, tj. i s přihlédnutím k závažnému fyzickému poranění spočívajícím ve zlomenině kotníku. Zdůraznil, že nalézací soud vyložil, jaké stanovisko zaujal k v dovolání zdůrazňovaným závěrům znalce z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství MUDr. M. B., podle kterých poškozená trpěla již v minulosti sekundárním depresivním syndromem. Mimo skutečnosti, že závěry týkající se psychického zdraví poškozené jsou v kompetenci znalce – psychiatra, nikoli znalce soudního lékaře, nalézací soud konstatoval, že znalec MUDr. M. B. učinil tento závěr z dokumentace pocházející již z roku 2001, přičemž novější zdravotnická dokumentace žádné zmínky o existenci uvedeného depresivního syndromu u poškozené v době před inkriminovanou událostí neobsahuje. Státní zástupce taktéž poukázal na to, že soud upozornil, že depresivní syndrom, který po krátké době odeznívá, nelze ztotožňovat s posttraumatickou stresovou poruchou.
Podle názoru státního zástupce skutková zjištění obsažená v rozhodnutí nalézacího soudu a týkající se porušení duševního zdraví poškozené plně odpovídají znakům těžké újmy na zdraví ve smyslu delší dobu trvající poruchy zdraví [§89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.]. Za poněkud diskutabilní považoval otázku, zda zhoršení psychického zdraví poškozené dosáhlo takové intenzity, aby bylo u ní možno hovořit o mučivých útrapách [§89 odst. 7 písm. h) tr. zák.]. Poukázal však na to, že dovolání žádné konkrétnější námitky týkající se aplikace §89 odst. 7 tr. zák. neobsahuje. Mimo obecné námitky, že způsobený následek není těžkou újmou na zdraví, se obviněný soustředil na vlastní hodnocení znaleckých posudků v rámci dokazování v předmětné trestní věci opatřených, když zpochybňoval závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. A. L. a s odkazem na závěry znalce MUDr. M. B. prosazoval závěr, že nepříznivý zdravotní stav poškozené byl vyvolán jejím vysokým věkem a existoval už před spácháním trestného činu.
Takovéto námitky však podle státního zástupce směřují do oblasti skutkových zjištění, resp. proti hodnocení důkazů soudy, a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Státní zástupce dále podotkl, že obviněný nepochybně věděl o vysokém věku poškozené, a to nejen z osobního kontaktu při páchání trestného činu, ale i na podkladě dřívější osobní známosti s poškozenou. Proto, i kdyby intenzita psychických obtíží byla ovlivněna jejím stářím, byla by tato okolnost kryta zaviněním obviněného.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že jejich část směřuje do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů. Dovolatel zpochybnil jednak způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména znalecký posudek vypracovaný MUDr. A. L. (zpochybnil závěry této znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), když soudům vytknul, že nepřihlédly k jeho námitkám o věku a k neurologickým potížím poškozené a že neprovedly výslech MUDr. M. B. Takové námitky však nenaplňují uplatněný (ale ani pod žádný jiný) dovolací důvod; představují totiž pouhý pokus obviněného o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení výsledků provedeného dokazování pod příslušná ustanovení trestního zákona.
Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné (i když s jistou dávkou tolerance s ohledem na charakter použité argumentace). Jednalo se zejména o argument, že způsobený následek spočívající v újmě na duševní zdraví poškozené nelze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §234 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takováto relevantně uplatněná výhrada je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Podle §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Za mučivé útrapy ve smyslu §89 odst. 7 písm. h) tr. zák. je třeba považovat mimořádné, vystupňované nebo prodlužované bolesti tělesné nebo duševní, které jsou na hranici snesitelnosti, byť i jen kratší dobu trvající, nebo sice bolesti snesitelné, ale déle trvající, které velmi citelně zasahují celou osobnost postiženého, u něhož pak převládá převážné vnímání bolesti vyvolávající v něm popř. obavy z dlouhého jejich neutuchajícího trvání, pocity, že bolesti vážně ohrožují zdraví nebo život postiženého, apod. Je nerozhodné, že takovou intenzitu bolesti vyvolává i zvláštní psychický nebo fyzický stav postiženého, bez něhož by byla jejich intenzita mírnější (srov. rozhodnutí č. 31/1973, č. II/1965 aj. Sb. rozh. trest.), neboť při posuzování charakteru útrap je nutno vzít v úvahu osobní poměry postiženého, zejména jeho věk (např. u dítěte, ale stejně tak u osoby vyššího věku) a jeho stav duševní.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, se považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Je tomu tak nejen při delší dobu trvající vážné poruše zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvajícím vážném duševním onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981-II., č. 51/1983 aj. Sb. rozh. trest.).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že dovolatel užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovýmto činem jinému způsobil těžkou újmu na zdraví (druhou částí právní věty, podle níž dovolatel neoprávněně vnikl do domu jiného, přičemž při činu užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchal se zbraní, není třeba se zabývat, neboť správnost právní kvalifikace jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. nebyla dovoláním napadena).
Citovaná (první) právní věta navazuje na zjištěný skutek a odpovídá mu. Provedeným dokazováním totiž nalézací soud zjistil, že „… tímto jednáním obžalovaný poškozené M. P. způsobil poranění, a to nejméně krevní podlitinu na čele vlevo, zlomeninu zevního kotníku pravé dolní končetiny, pohmoždění pravé nohy a levé ruky a v důsledku těchto poranění byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu 4 – 5 týdnů. V důsledku napadení ze strany obžalovaného pak poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, v důsledku které byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti měsíců“.
Nejvyšší soud z důvodu stručnosti poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 13 a násl.), kde nalézací soud citoval závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. A. L., podle kterých poškozená kritického dne utrpěla v důsledku otřesných zážitků a tísnivých situací vážnou a dlouhodobou poruchu duševního zdraví, která může trvat rok i déle. Soud prvního stupně dále konstatoval, že dlouhodobé závažné poruchy spánku, stavy úzkosti a pod. způsobují poškozené i mučivé útrapy.
Podle názoru Nejvyššího soudu nalézací soud výstižně a přesvědčivě rovněž vyložil, jaké stanovisko zaujal k v dovolání zdůrazňovaným závěrům znalce z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství MUDr. M. B., že poškozená trpěla již v minulosti sekundárním depresivním syndromem. Závěry týkající se psychického zdraví poškozené jsou totiž v kompetenci především znalce – psychiatra, nikoli znalce z odvětví soudního lékařství, nehledě na to, že soudní znalec MUDr. M. B. učinil své závěry především z dokumentace pocházející již z roku 2001 (novější zdravotnická dokumentace přitom žádné zmínky o existenci uvedeného depresivního syndromu u poškozené v době před inkriminovanou událostí neobsahovala). Navíc soud prvního stupně správně akcentoval, že depresivní syndrom, který po krátké době odeznívá, nelze ztotožňovat s posttraumatickou stresovou poruchou, kterou u poškozené zjistil. Újmu, kterou poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla na svém duševním zdraví, je proto třeba považovat za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. h), ch) tr. zák. Šlo totiž u ní jak o mučivé útrapy, tak o delší dobu trvající poruchu zdraví.
Nejvyšší soud (ve shodě se soudy obou stupňů i s vyjádřením státního zástupce) považuje v posuzované věci rovněž za zásadní, že jednání obviněného a jeho následky na zdravotním stavu poškozené je nutno vidět komplexně. Při vyhodnocování otázky, zda způsobený těžší následek u poškozené lze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §234 odst. 2 písm. b) tr. zák., nebylo možno odhlížet ani od jejího poměrně závažného fyzického poranění, které spočívalo ve zlomenině zevního kotníku pravé dolní končetiny. Již soud prvního stupně měl za prokázané (ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství – srov. strany 11 a 12 jeho rozsudku), že ke konsolidaci zlomeniny tohoto druhu dochází za čtyři až pět týdnů a poté ještě následuje rehabilitace. V posuzované věci však bylo třeba vzít v úvahu nejen toto zjištění, ale také vysoký věk poškozené a s ním související reálně možné zdravotní komplikace.
S ohledem na shora uvedená teoretická východiska považuje Nejvyšší soud právní závěry soudů obou stupňů vztahující se k poškození duševního i fyzického zdraví poškozené za plně odpovídající znakům těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. h), ch) tr. zák. Pak ovšem nebyl nejmenší důvod ani ke zpochybnění právní kvalifikace jednáni obviněného též jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a