ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.956.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 956/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného M. Š., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 5 To 123/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, pod sp. zn. 102 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 102 T 8/2009, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že dne 23. 10. 2008 v přesně nezjištěné době od 12.30 do 13.30 hodin v O., okres K., na ulici L., se na M. V. nejprve domohl pod smyšlenou záminkou předání 5.000,- Kč, na základě jejich ujednání z předchozího dne, otevření vstupních dveří a vpuštění do jejího bytu, a následně po krátké vzájemné konverzaci, se záměrem získat její finanční prostředky, případně jiné věci vhodné ke zpeněžení, sebral z kuchyňského stolu nůž s červenou rukojetí a délkou čepele 12 cm, přistoupil k ní do předsíně bytu a čepel nože nasměroval proti jejímu tělu, načež jmenovaná poodběhla ke vchodovým dveřím, které chtěla otevřít a z bytu utéci, přičemž dvakrát hlasitě zavolala „Pomoc! Policie!“, na to však k ní opětovně přistoupil, chytl ji za ruku, odtáhl ode dveří a stále s nožem v ruce jí přikázal, aby si lehla na podlahu předsíně, následně ji chytil rukou za vlasy a táhl do ložnice, kde se jí otázal, kde má schované peníze, přičemž ona poté, co mu ze strachu pramenícího z jeho agresivního chování sdělila, že peníze má uschovány v černém kabátě ve skříni, a po jeho marném prohledání kabátu vůči jejímu tělu opakovaně učinil výstražný výpad nožem a přikázal, ať peníze vytáhne sama, načež jeho výzvě vyhověla a předala mu 6.000,- Kč, pak ji povalil na postel a za současného naznačování bodnutí nožem ji slovy „Kde máš další peníze? Dej mi je nebo tě zabiju!“, vyzval k vydání další finanční hotovosti, ruce jí stáhnul koženkovým páskem a ústa jí ucpal šátky, prohledal skříň a rozházel věci po ložnici, poté co našel a sebral videokameru zn. Panasonic, spolu s takto odcizenými věcmi byt opustil, přičemž na chodbě domu byl zadržen hlídkou Policie České republiky přivolanou sousedy. Uvedeného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 4 T 164/99, který nabyl právní moci dne 6. 1. 2000, byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, kdy tento trest vykonal v plném rozsahu dne 19. 8. 2003.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný za uvedený trestný čin odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný a jednak poškozená M. V. a Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 5 To 123/2009, rozhodl tak, že I. z podnětu odvolání obviněného M. Š. podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného znovu odsoudil. Podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak rozsudek ponechal beze změny. II. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozené M. V. zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil především proti výroku o vině pro nesprávnost posouzení činu jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou. S důrazem na závěry obou soudů týkající se této právní otázky uvedl, že i když jsou splněny formální předpoklady pro kvalifikaci podle §41 odst. 1 tr. zák., není dána podmínka materiální, a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1244/2006, zejména na uvedená kritéria rozhodná z hlediska doby, která uplynula od posledního odsouzení, a shodně zmínil též další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/2006, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/2003, z nichž především zdůraznil, že „soudy při posuzování materiální podmínky musí hodnotit profil pachatele a jeho charakterové a psychické vlastnosti, přihlížet se má i k množství předchozích odsouzení, náležitě zdůvodněných okolností, celkovou délku vykonaných trestů, intervaly mezi nimi atd.“ Podle obviněného však v jeho případě všechna požadovaná hlediska naplněna nejsou. Zdůraznil zejména to, že byl za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve výkonu trestu odnětí svobody čtyři roky, a předchozího činu se dopustil v roce 1999. I když připustil, že se v době výkonu trestu odnětí svobody dopustil další trestné činnosti, za kterou byl rovněž odsouzen, je nutné brát zřetel právě na dlouhou dobu, která uplynula od spáchání původního činu předcházejícího nyní projednávané věci, která činí devět roků. Nelze vycházet z trestných činů, pro něž byl odsouzen v době uvedeného výkonu trestu odnětí svobody, protože se jednalo o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 a tr. zák. a o trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák., což jsou delikty odlišné a nenásilné. Kromě toho obviněný zmínil, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody 10x kázeňsky odměněn a že společenská nebezpečnost činu, který je nyní projednáván, není vysoká. Obviněný má za to, že nejsou splněny podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2009 (správně 1. 4.), sp. zn. 5 To 123/2009, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř., aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání zaslán, prostřednictvím státního zástupce u něj činného zaslalo písemné vyjádření. V něm po zopakování rozhodných okolností z výroku o vině poukázal na to, že i když je zvlášť nebezpečná recidiva odvozována od trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., i trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody dopustil, je ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným trestným činem. Zmínil, že nelze přehlédnout, že loupežné jednání spáchané v roce 1999 a posouzené jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněný spáchal pěti dílčími útoky, při nichž se pod pohrůžkou plynovou pistolí zmocňoval peněz poškozených. V posuzovaném případě poškozené vyhrožoval nožem, kterým jí hrozil, přikládal jí ho k tělu, tahal ji rovněž za vlasy, nakonec ji spoutal a ústa jí ucpal šátkem. Ze všech těchto důvodů shledal materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. naplněnou a rozhodnutí dovoláním napadená označil za správná. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Obviněný své dovolání podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné dovolatelem, kterými brojil proti právnímu posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. splňují, a proto dále zkoumal opodstatněnost podaného dovolání.
Nejprve je vhodné zmínit, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, vzaly soudy za prokázané, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku vykazuje po subjektivní i objektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a obviněný proti takto použité právní kvalifikaci ani žádné námitky nevznesl, namítal však nesplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, a proto je vhodné uvést, že podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Je nutné uvést, že soudy se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy zabývaly a ve svých rozhodnutích okolnosti, pro něž je naplněna, vysvětlily. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 5, 6), vycházel soud z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 4 T 164/1999, jímž byl obviněný uznán vinným pěti útoky spáchanými ve dnech 18. 8. 1999 a 19. 8. 1999 tak, že za použití plynové pistole v prodejnách a lékárně vyhrožoval obsluhujícímu personálu usmrcením a dožadoval se vydání peněz. Kromě toho, že byl za tento zvlášť závažný trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, soud poukázal na to, že ve výkonu trestu odnětí svobody pro tento trestný čin se dopouštěl další trestné činnosti a byl v jeho průběhu dvakrát odsouzen, v roce 2001 pro trestný čin podle §174 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a v roce 2003 pro trestný čin vydírání k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Takže i když měl být z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal v roce 1999, propuštěn dne 19. 8. 2003, fakticky z výkonu trestu vystoupil až dne 19. 12. 2007. Okresní soud zdůraznil použití zbraně a násilné jednání vůči poškozené, jakož i to, že obviněný pro trestné činy násilné povahy strávil ve výkonu trestu odnětí svobody celkem 9 let a 11 měsíců.
Odvolací soud se s těmito právními úvahami soudu prvního stupně ztotožnil a konstatoval, že soud prvního stupně zhodnotil všechny provedené důkazy a své závěry, které učinil, řádně ve svém rozsudku odůvodnil a nepochybil, pokud uznal obviněného vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud k námitce obviněného, že v posuzovaném případě nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, považuje za potřebné doplnit, že v této projednávané věci je významné, že jednáním, kterým obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., sice nezpůsobil poškozené vážnější újmu na zdraví, avšak tato okolnost není rozhodná, protože bylo nutné hodnotit všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, respektive závažnost chování obviněného vůči poškozené, které započalo tím, že se lstí dostal do jejího bytu, když zneužil její důvěřivosti, kterou si v předešlých dnech na podkladě lživých skutečností získal. Svůj záměr docílit vymožení finančních prostředků od poškozené, naplňoval poté zcela bezohledně a velmi cílevědomě tím, že využíval jak vyhrožování nožem, který velmi nebezpečně nastražoval proti tělu poškozené, tak i fyzickým útokem, např. když ji za vlasy táhl do ložnice. V závěru, kdy mu poškozená v obavě a ze strachu, že výhrůžky uskuteční, vydala finanční hotovost, ji svázal a dal jí do pusy roubík.
Je tedy zřejmé, že takové jednání i samo o sobě svědčí o vysoké závažnosti a nebezpečnosti. Uváží-li se tento čin v porovnání s jednáním, pro které byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 4 T 164/1999, jež popsal soud prvního stupně, jedná se v obou případech o agresivní a závažnou trestnou činnost, která má znaky mimořádnosti. Vezme-li se v úvahu, že obviněný, který byl původně odsouzen pro uvedený závažný a nebezpečný zločin, místo toho, aby směřoval k nápravě, tak v průběhu onoho trestu spáchal další velice závažnou trestnou činnost, neboť rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 9 T 46/2001, byl odsouzen za trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák., když jiného lživě obvinil ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 12 T 108/2002, za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., když sociální pracovnici věznice nutil k tomu, aby něco konala. Za tato odsouzení v součtu čítajícím čtyři roky a čtyři měsíce, o něž si původní trest odnětí svobody v trvání čtyř roků prodloužil, byl z výkonu trestu propuštěn až dne 19. 12. 2007.
Jestliže se obviněný nyní projednávaného trestného činu dopustil dne 23. 10. 2008, spáchal jej nedlouho po tomto propuštění na svobodu.
Tyto skutečnosti podstatně zvyšují celkovou nebezpečnost činu, neboť právě osoba obviněného, který není napravitelný ani v rámci výkonu trestu, kde páchá další velmi závažnou trestnou činnost, svědčí o nutnosti ochránit před jeho další trestnou činností společnost na delší dobu, než je u trestného činu, pro který je odsuzován, v základní sazbě možné.
Nejvyšší soud shledal, že všechny podstatné okolnosti, jež je nutné při posuzování naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zvažovat, byly soudy správně posouzeny, a to mimo jiné i s ohledem na vzájemný vztah projednávaného skutku zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl obviněný potrestán v minulosti, když byl brán do úvahy i kontext jeho celého dosavadního života jakož i jeho další trestná činnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/2006). Soudy při zvažování podmínek §41 odst. 1 tr. zák. v případě obviněného M. Š. měly na zřeteli jak zhodnocení následků trestného činu, posuzovaly i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, a přihlížely i k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl obviněný dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/2003).
Veškeré tyto skutečnosti vedou k závěru, že ačkoli již na obviněného bylo výchovně působeno, účel trestu touto represí splněn nebyl, a je proto nutno trestní represi použít ve větší míře, po delší dobu a způsobem, aby mu bylo v další obdobné trestné činnosti zamezeno.
Nejvyšší soud se ze všech takto rozvedených důvodů plně ztotožnil s tím, že soudy obviněného uznaly vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu, neboť závěry rozvedené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jsou dostatečné, správné a v souladu se všemi zákonnými podmínkami vyplývajícími z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák.
Protože Nejvyšší soud námitky obviněného uvedené v dovolání neshledal opodstatněnými, když se všemi rozhodnými a důležitými okolnostmi dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně, na jejichž odůvodnění pro stručnost jen odkazuje, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 2. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová