ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.988.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 988/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněného G. N. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 3 To 69/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 16/07, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného G. N. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 42 T 16/07, byl obviněný G. N. A. uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. Podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 45 T 19/03.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. dopustil se samostatně stíhaným M. K. tím, že
1) dne 25. 1. 2002 M. K. jako jednatel společnosti B. – A., s. r. o., , se sídlem v P., T., podal u správce daně F. ú. pro P. přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí r. 2001, kdy do daňově uznatelných nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zahrnul i fakturu ze dne 27. 12. 2001 na částku 940.000,- USD, tedy základ daně 33.958.440,- Kč, a DPH 7.470.856,80 Kč, vystavenou od dodavatele – společnosti A., s. r. o., se sídlem v P., R., zastoupené jednatelem obviněným G. N. A., za nákup technologického postupu a montáže vysokofrekvenčního usměrňovače pro plynový výboj obrazovky na polyamidovém nosiči pro lasery pracující na bázi studených katod řady KX, ač se toto zdanitelné plnění neuskutečnilo, čímž B. – A., s. r. o., neoprávněně uplatnila na vstupu daň z přidané hodnoty, a oba dva se tak pokusili neoprávněně vylákat výhodu a způsobit tak České republice škodu ve výši 7.470.856,80 Kč, DPH však vyplacena nebyla,
2) dne 25. 4. 2002 samostatně stíhaný M. K. jako jediný jednatel společnosti B. – A., s. r. o., se sídlem P., T., podal u správce daně FÚ P. přiznání k DPH za zdaňovací období březen r. 2002, kdy do daňově uznatelných nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zahrnul fakturu ze dne 27. 3. 2002 na celkovou částku 46.250,- USD, tedy základ daně 1.645.760,- Kč a daň z přidané hodnoty 326.067,20 Kč, vystavenou od společnosti A., s. r. o., se sídlem v P., R., zastoupené jediným jednatelem této společnosti obviněným G. N. A., za nákup vysokofrekvenčních usměrňovacích katod řady KX, ač se toto zdanitelné plnění neuskutečnilo, čímž neoprávněně B. – A., s. r. o., uplatnila na vstupu DPH, a oba se pokusili vylákat neoprávněnou výhodu a způsobit tak České republice škodu ve výši 326.067,20 Kč, DPH však vyplacena nebyla.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 3 To 69/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu s ohledem na výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 45 T 19/03. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1008/2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný G. N. A. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině i výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu, odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Dovolatel nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů o jeho vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., neboť podle něho nebylo prokázáno, že by se žalované trestné činnosti dopustil. Tvrdil, že jednání, jímž byl uznán vinným, nespáchal a všechny skutečnosti o tom, svědčící pravdivě doložil. Pokud by však jeho jednání mělo být posouzeno jako trestné jednání, nebylo správně právně kvalifikováno. Nesprávné právní posouzení pak spatřoval v tom, že byl uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., ačkoliv jeho jednání mohlo být kvalifikováno pouze jako pokus tohoto trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Připomněl, že novela trestního zákona provedená zákonem č. 253/1997 začlenila do ustanovení §148 tr. zák. nový odstavec 2, který představuje samostatnou skutkovou podstatu trestného činu spočívající ve vylákání výhody na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. S poukazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a svědeckou výpověď Ing. D. H. měl za to, že nebylo prokázáno, že by se dopustil zkrácení daně, jak má na mysli skutková podstata trestného činu uvedená v ustanovení §148 odst. 1 tr. zák., jeho jednání bylo třeba posoudit jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, 4 tr. zák. Stran výroku o trestu se domníval, jakkoliv si byl vědom zásad pro ukládání souhrnného trestu, že soudy mohly postupovat podle §223 odst. 2 tr. ř. a zastavit trestní stíhání pro neúčelnost s ohledem na nepodmíněný trest uložený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1008/2005, za současného vypuštění trestu vyhoštění se zřetelem k tomu, že jeho syn i manželka obdrželi povolení k pobytu pro dlouhodobě pobývajícího rezidenta, a nikoliv upustit od uložení souhrnného trestu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného označila za kvalifikovanou a důvodnou argumentaci právní námitku, že z přisouzeného jednání pod body 1) a 2) výroku o vině nevyplývají žádné skutkové okolnosti, kterými by naplnil samostatnou skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Přestože oba dva popsané skutky obsahují údaj o zahrnutí fiktivní faktury do daňového přiznání a tím i údaj o ovlivnění, resp. v daném případě údaj o snížení daňového základu, z uvedeného popisu rozhodného skutkového děje ad 1) výroku o vině - kromě závěru o neoprávněně uplatněném nadměrném odpočtu - rozhodně nevyplývá číselné vyjádření, oč byl základ DPH tímto jednáním snížen a jak se taková okolnost projevila na závěru o zkrácení výše daňové povinnosti poplatníka M. K. u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2001. Popis jednání ad 1) výroku o vině tedy nevypovídá o tom, že ve smyslu samostatné skutkové podstaty podle §148 odst. 1 tr. zák. šlo o jednání, které směřovalo k většímu rozsahu zkrácení daně. Pokud byl dovolatel pod tímto bodem výroku o vině po právní stránce uznán vinným, že se podílel na nelegálním ovlivnění daňové povinnosti daňového poplatníka M. K., který v rozporu se skutečností předstíral nižší než skutečný rozsah své daňové povinnosti, pak po stránce skutkové nebyl v uvedeném směru uznán vinným. Jak již bylo výše konstatováno, k němu se vztahující popis skutkových okolností nikterak nepotvrzuje, jak se jeho jednání promítlo do základu uvedeného typu daně a tím i do výše K. daňové povinnosti a zda výše zkrácení daně, o které se pokusili, odpovídala jejímu trestně postižitelnému většímu rozsahu. Lze tedy podle ní dovolateli přisvědčit, že výrok o jeho vině z hlediska popisu skutkového děje v dotčené (ani jiné části) neodpovídá jednání ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. Poznamenala, že v uvedené souvislosti a nad rámec uplatněné dovolací argumentace zůstává otázkou, k jakému trestnému následku z hlediska obou samostatných skutkových podstat trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2 tr. zák. dovolatelovo jednání po stránce subjektivní směřovalo, když z odůvodnění obou soudních rozhodnutí není zřejmé, zda se věcí z hlediska rozlišení jeho zavinění v obou uvedených směrech zabývaly. Na straně druhé v rámci úvahy o vypuštění zpochybněné právní kvalifikace dovolatelova jednání ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. by výrok o dovolatelově vině byl omezen na její nezpochybněnou část, která se týká pokusu pokračujícího trestného činu podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. Vzhledem k tomu, že tato právní kvalifikace zůstává spojena s hrozící škodou velkého rozsahu, při zcela totožném rozmezí zákonné trestní sazby by podle mínění státní zástupkyně nemělo dojít k podstatnému ovlivnění dovolatelova postavení v předmětném trestním řízení, ukončeném z hlediska výroku o trestu výrokem podle §37 tr. zák.
Státní zástupkyně předeslala, že výhrady dovolatele směřující proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítá-li dovolatel, že v jeho případě nemělo být rozhodováno podle §37 tr. zák., ale měl mu být uložen souhrnný trest (byť ve výměře stejné jako byl trest uložený dřívějším rozsudkem), pak po stránce věcné argumentuje v duchu jím formálně nepoužitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) al. druhá tr. ř. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto však z hlediska svého procesního oprávnění ve smyslu §265p odst. 1 tr. ř. může postupovat pouze nejvyšší státní zástupkyně, neboť rozhodnutí o uložení souhrnného trestu v porovnání s rozhodnutím o jeho upuštění je vždy rozhodnutím v neprospěch obviněného, navíc v daném případě spojené s porušením zásady zákazu reformace in peius. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 7 Tdo 1144/2006) připomněla, že při ukládání souhrnného trestu není soud vázán jen tím, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, ale také zásadou zákazu reformace in peius upravenou pro řízení o odvolání v §259 odst. 4 tr. ř. To samozřejmě neplatí absolutně, protože uložení stejného souhrnného trestu, jako byl trest samostatný, by v podstatě znamenalo nepotrestání pachatele za sbíhající se trestný čin, jak by tomu bylo při splnění podmínky §37 tr. zák. upravujícího upuštění od uložení souhrnného trestu. Není-li tato podmínka splněna, je souhrnný trest uložen vždy jako přísnější, i když pouze k odvolání obviněného. V části dovolání směřující do výroku o trestu měla tedy za to, že se jedná o dovolání podané osobou neoprávněnou. Pro úplnost dodala, že je třeba odmítnout možnost zastavení dovolatelova trestního stíhání z důvodu jeho neúčelnosti (§223 odst. 2 tr. ř.), neboť jeho trestní stíhání ohledně veškeré jeho sbíhající se trestné činnosti bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím o jeho vině. Ve vztahu k pravomocnému výroku o trestu z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1008/2005 (který se stal z hlediska navazujícího postupu ve smyslu §37 tr. zák. v předmětné věci rozhodujícím), pak nezbývá než konstatovat, že navrhovaným vypuštěním jeho části o trestu vyhoštění - shodně jako v souvislosti s navrženým způsobem ukončení předmětného trestního stíhání - se dovolatel pohybuje zcela mimo platnou trestně právní úpravu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se nezabýval tou částí dovolání obviněného, v níž konstatoval, že nesouhlasí se závěry soudů o jeho vině, neboť nebylo prokázáno, že by se zažalované trestné činnosti dopustil, a odkázal na odůvodnění svého odvolání. Pakliže obviněný namítl, že se trestné činnosti nedopustil, jde svojí povahou o námitku skutkové povahy směřující proti správnosti skutkových zjištění soudů, kterou, jak již bylo vyloženo, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Přihlížet nebylo možné ani k odkazu na námitky uplatněné v odvolání, neboť takový odkaz neodpovídá požadavkům na obsah dovolání (§265f odst. 1 tr. řádu) a není způsobilý naplnit uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi důvody podaného dovolání, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně vázán ve své přezkumné činnosti (§265i odst. 3 tr. řádu). Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. s tím, že měl být kvalifikován jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. spáchá, kdo vyláká výhodu na některé z plateb uvedených v odstavci 1 a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Způsobí-li pachatel činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, dopustí se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby i podle odstavce 4 §148 tr. zák.
Soudy obou stupňů shledaly, že obviněný „se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení daně a vylákání výhody na podobné povinné platbě a způsobení tímto škody velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, když k jeho dokonání nedošlo“, v čemž spatřovaly pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. Podstata takto kvalifikovaného jednání obviněného spočívá podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že společně se samostatně stíhaným M. K.
1) dne 25. 1. 2002 M. K. jako jednatel společnosti B. – A., s. r. o., podal u správce daně F. ú. pro P. přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí r. 2001, kdy do daňově uznatelných nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zahrnul i fakturu ze dne 27. 12. 2001 na částku 940.000,- USD, tedy základ daně 33.958.440,- Kč, a DPH 7.470.856,80 Kč, vystavenou od dodavatele – společnosti A., s. r. o., zastoupené jednatelem obviněným G. N. A., za nákup technologického postupu a montáže vysokofrekvenčního usměrňovače pro plynový výboj obrazovky na polyamidovém nosiči pro lasery pracující na bázi studených katod řady KX, ač se toto zdanitelné plnění neuskutečnilo, čímž B. – A., s. r. o., neoprávněně uplatnila na vstupu daň z přidané hodnoty, a oba dva se tak pokusili neoprávněně vylákat výhodu a způsobit tak České republice škodu ve výši 7.470.856,80 Kč, DPH však vyplacena nebyla,
2) dne 25. 4. 2002 M. K. jako jediný jednatel společnosti B. – A., s. r. o., podal u správce daně FÚ P. přiznání k DPH za zdaňovací období březen r. 2002, kdy do daňově uznatelných nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zahrnul fakturu ze dne 27. 3. 2002 na celkovou částku 46.250,- USD, tedy základ daně 1.645.760,- Kč a daň z přidané hodnoty 326.067,20 Kč, vystavenou od společnosti A., s. r. o., zastoupené jediným jednatelem této společnosti obviněným G. N. A., za nákup vysokofrekvenčních usměrňovacích katod řady KX, ač se toto zdanitelné plnění neuskutečnilo, čímž neoprávněně B. – A., s. r. o., uplatnila na vstupu DPH, a oba se pokusili vylákat neoprávněnou výhodu a způsobit tak České republice škodu ve výši 326.067,20 Kč, DPH však vyplacena nebyla.
Námitky obviněného, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., nejsou nevěcné.
Ustanovení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 ve svém odstavci 1 tr. zák. chrání zájem státu na správném vyměření povinných plateb zde vyjmenovaných, tedy i daně. Zkrácením daně ve smyslu tohoto zákonného ustanovení se podle ustáleného výkladu rozumí jakékoliv jednání, v důsledku něhož byla plátci neoprávněně vyměřena a jím zaplacena nižší daň, než jaká by měla být vyměřena a zaplacena, nebo k jejímu vyměření a zaplacení vůbec nedošlo, ačkoliv podle zákona měla být daň přiznána a zaplacena. Odstavec druhý tohoto ustanovení vztahující se k vylákání výhody na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 je samostatnou skutkovou podstatou, která byla do zmíněného ustanovení vložena novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. Ačkoliv v obou případech jde v podstatě o zvláštní případ podvodu, není lhostejné, zda se tak stalo zkrácením daně ve větším rozsahu, nebo vylákáním výhody na dani.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, že ke zdanitelným plněním uvedeným pod body 1) i 2) výroku o vině nedošlo, neoprávněné výhody na daních nebyly vyplaceny, přičemž pokud by nárokované částky vyplaceny byly, došlo by na úkor České republiky k vyplacení částek 7.470.856,80 Kč a 326.067,20 Kč, což představuje škodu převyšující 5.000.000,- Kč a tedy škodu velkého rozsahu. Bez dalšího bližšího vysvětlení pak uzavřel, že jednání obviněného bylo posouzeno jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., protože se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení daně a vylákání výhody na podobné povinné platbě a způsobení škody velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, když k jeho dokonání nedošlo (strany 13, 14).
Odvolací soud k námitce obviněného týkající se právního posouzení skutku (obsahově totožné s námitkou dovolací) označil právní kvalifikaci skutku za správnou. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) odkázal na čtvrtletní přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti B. – A. s tím, že ve čtvrtém čtvrtletí 2001 vykázala společnost nadměrný odpočet 6.607.810,- Kč, přičemž na vstupu byla vykázána částka 7.969.786,- Kč, na výstupu 1.361.976,- Kč. Lze tedy podle něj uzavřít, že došlo jak ke krácení daně, tak vylákání výhody na dani. Dodal, že stran skutku pod bodem 2) se jednalo o vylákání výhody na dani, protože za měsíc březen 2002 společnost B.-A. vykázala na vstupu částku 363.515,- Kč, na výstupu 0,- Kč. Výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně proto ponechal beze změny (strana 5 napadeného rozsudku).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že svůj závěr o správnosti právní kvalifikace užité soudem prvního stupně vystavil na určité modifikaci skutkových zjištění, jež učinil v tzv. skutkové větě soud prvního stupně. Výhrady obviněného, že z popisu skutků nevyplývá, že a jak měl zkrátit daň, uspokojivě nevyvrátil.
Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. není pochyb o tom, že společná činnost obviněného a M. K. směřovala k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty podvodným jednáním (zahrnutím fiktivní faktury do daňově uznatelných nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů), které je podmínkou naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu coby zvláštního případu podvodného jednání. Jak přiléhavě upozornila i státní zástupkyně, přestože oba skutky obsahují údaj o zahrnutí fiktivní faktury do daňového přiznání a tím i údaj o ovlivnění, v daném případě o snížení daňového základu, z tzv. skutkové věty pod bodem 1), o kterou jmenovitě jde, kromě závěru o neoprávněně uplatněném nadměrném odpočtu nevyplývá číselné vyjádření, oč byl základ daně tímto jednáním snížen a jak se taková okolnost projevila na závěru o zkrácení výše daňové povinnosti poplatníka M. K. u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období čtvrtého čtvrtletí roku 2001. Jinými slovy, z popisu skutku pod bodem 1) nevyplývá, zda a v jakém rozsahu se obviněný a M. K. společným jednáním dopustili zkrácení daně. Konstatoval-li tedy odvolací soud, že skutkem pod bodem 1) výroku o vině došlo jak ke zkrácení daně z přidané hodnoty, tak k vylákání výhody na této dani, učinil tak bez patřičné opory ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně a sám odpovídající skutková zjištění případným novým rozhodnutím o vině obviněného neučinil.
I kdyby však Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v tomto směru důvodným, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Ani při změně právního posouzení skutku v tom smyslu, že by nebyl kvalifikován jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., ale jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák., by nemohlo dojít k žádné relevantní změně hodnocení stupně nebezpečnosti tohoto činu obviněného pro společnost a změna právního posouzení skutku by nemohla zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, zváží-li se, že bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu se zřetelem k výroku o trestu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1008/2005. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže. Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že jeho pozornost nebyla soustředěna k otázkám, jež nebyly výslovně v dovolání namítány, tj. kupř. zda se obviněný činu dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. či účastník podle §10 odst. 1 tr. zák., přičemž ani odlišné právní závěry v tomto směru by nemohly nijak relevantně ovlivnit jeho rozhodnutí.
Obviněný uplatnil též důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V textu dovolání ale není obsažena žádná výhrada, již by bylo možné pod takto uplatněný důvod dovolání relevantně podřadit.
Obviněný s odkazem na znění ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. dovozoval, že souhrnný trest sice nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem, nic však podle něj nebrání tomu, aby byl stejný jako trest uložený dřívějším rozsudkem. Tímto argumentem se patrně domáhal toho, aby mu byl uložen souhrnný trest se zřetelem k výroku o trestu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1008/2005, za současného vypuštění již uloženého trestu vyhoštění. Svojí povahou jde o námitku, kterou lze subsumovat spíše pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž podle praxe soudů lze za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu považovat i takové vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), avšak ani z tohoto hlediska by jí nebylo možno přisvědčit.
Výklad ustanovení §35 odst. 2 věty třetí tr. zák. předložený obviněným totiž není správný, poněvadž se koncentruje toliko na dikci tohoto ustanovení a nekonfrontuje ji s dalšími ustanoveními trestního zákona, konkrétně pak §37 tr. zák. Podle věty třetí §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším; podle §37 tr. zák. soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Vycházejíce z obou citovaných ustanovení teorie i praxe shodně sdílejí závěr, že konkrétní souhrnný trest musí být vždy přísnější než předchozí trest uložený za dříve souzenou část sbíhající se trestné činnosti. Ve svém celku nesmí být stejný ani mírnější než předchozí trest; pokud by přicházel v úvahu stejný trest, pamatuje na tuto situaci právě ustanovení §37 tr. zák. Proto odvolací soud, maje na zřeteli též zákaz reformationis in peius, poněvadž odvolání bylo podáno toliko obviněným a tudíž v jeho prospěch, nemohl dospět k jinému závěru, než jaký učinil a zdůvodnil v napadeném rozsudku (strana 5). Správně podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na výrok o trestu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1008/2005, jímž byl obviněnému za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., který spáchal jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Naznačuje-li obviněný dále svůj nesouhlas s výrokem, jímž bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu se zřetelem k výroku o trestu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1008/2005, přičemž za přijatelné řešení pokládá zastavení trestního stíhání „pro neúčelnost“ s ohledem na trest uložený označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ve smyslu §223 odst. 2 tr. ř. za současného vypuštění tímto rozsudkem uloženého trestu vyhoštění, nelze jeho názor akceptovat. Nejenže je zjevné, že tato otázka je též zcela mimo meze vytyčené důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale názor obviněného je i věcně zjevně nesprávný. I kdyby totiž soudy zvolily procesní postup podle §223 odst. 2 tr. ř. a z důvodu uvedeného v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro popsaný skutek zastavily s argumentem, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen, rozhodně by nemohly žádným způsobem změnit již pravomocně uložený trest rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1008/2005, poněvadž pro takový postup neexistuje opora v žádném ustanovení trestního práva hmotného a ani procesního. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že otázka zastavení trestního stíhání skutečně není v tomto stadiu trestního řízení, tj. po právní moci odsuzujícího rozsudku a skončení trestního stíhání (§12 odst. 10 tr. ř.), aktuální, jak ostatně konstatovala i státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková