ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.994.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 994/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 o dovolání obviněného J. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 10 To 18/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 7/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2006, sp. zn. 4 T 7/2005, byl obviněný J. O. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, a to při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 4 T 7/2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 10 To 37/2006, kdy pod bodem 2. byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 10 To 18/2009, rozhodl o odvolání, které podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku tak, že ho podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a za skutek spočívající v tom; že v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2004 v obci K. Ú., N., v dosud neustanoveném domě, nejméně v jednom případě, jako bratranec poškozené, při usínání nezletilé, za použití fyzického násilí spočívajícího v tom, že poškozené držel ruce i kolena, proti její vůli a přes její slovní odpor jí svlékl spodní kalhotky, nahý si na ní lehl, sahal jí prsty na přirození, lízal jí ho, dával ji svůj pohlavní úd na její břicho a přirození, přičemž prováděl kopulativní pohyby a za této situace u něj došlo k výronu semene, a tohoto jednání se dopustil přesto, že znal věk nezletilé, jej uznal vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Obviněného za tento trestný čin a dále za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 4 T 7/2005, odsoudil podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. P. Z. podal obviněný proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný považoval za nesprávné, to, že byl odvolacím soudem uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění, ač nebyl prokázán jeho úmysl předmětný čin spáchat. Závěr vrchního soudu o tom, že k dokonání soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku nedošlo s největší pravděpodobností jen z důvodu ejakulace obviněného, obviněný označil za pouhou spekulaci nevyplývající z popsaného průběhu skutku ani z provedeného dokazování. Podle obviněného skutečnost, že k pohlavnímu styku nedošlo i přesto, že na těle poškozené prováděl se ztopořeným pohlavním údem kopulativní pohyby, nasvědčuje spíše závěru, že neměl vůbec v úmyslu soulož či obdobný pohlavní styk vykonat, ale že se pouze chtěl na nahém těle poškozené uspokojit způsobem, který intenzity soulože či obdobného pohlavního styku nedosahuje. Z průběhu celého trestného jednání rovněž nevyplynulo, že by k sexuálnímu vyvrcholení mělo dojít až při souloži nebo obdobném pohlavním styku, tj., že by ejakulace byla z tohoto hlediska předčasná. Úmysl k dokonání soulože zde nebyl žádným způsobem dán, neboť popsaný skutek spíše svědčí o náhražkovém uspokojování obviněného, a nikoliv o úmyslu či snaze dokonat soulož. Podle dovolatele je zřejmé, že z jeho jednání nelze jednoznačně dovodit úmysl vykonat s poškozenou soulož či obdobný pohlavní styk, a tudíž pro absenci subjektivní stránky nelze toto jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která dovolateli přisvědčila, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neobsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění vyjadřující znaky pokusu trestného činu znásilnění. Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v podstatě vycházel i odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, že poškozené při usínání držel ruce i kolena, přes slovně projevený odpor jí svlékl kalhotky, nahý si na ni lehl, sahal jí prsty na přirození, lízal jí ho, dával jí pohlavní úd na přirození a břicho, přičemž prováděl kopulační pohyby, a za této situace u něj došlo k výronu semene. Za sporné považuje, zda takto použité násilí směřovalo k souloži či k tomu, aby poškozená strpěla sexuálně motivované jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku obou soudů, a vyloučila, že by opakované kopulačními pohyby a ztopořeným údem obviněný směřoval do pochvy poškozené ve snaze proniknout do jejích pohlavních orgánů, jak by měl být tvrzený úmysl realizován. V opačném případě by totiž neporušenost poškozené bylo nutno vysvětlit tím, že opakovaně minul svůj cíl, resp. netrefil se, což zřejmě nepředpokládá ani odvolací soud. Zjištěný způsob uspokojování tak podle státní zástupkyně nesměřoval ani k částečnému vniknutí do přirození poškozené, a proto lze přisvědčit dovolatelově námitce, že neměl v úmyslu s poškozenou souložit. Zjištění obsažená ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie naznačují, že motivací jednání obviněného bylo dosáhnout náhražkového uspokojení pohlavního pudu. Protože v popisu skutkových zjištění chybí okolnosti, ze kterých by bylo jednoznačně zřejmé, že čin obviněného vyznačující se nepochybně užitím násilí, bezprostředně směřoval právě k vykonání soulože na poškozené. Nelze tudíž učinit závěr o spáchání pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 a §241 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 10 To 18/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto ustanovení vymezeném, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný dovolání podal z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g)tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud obviněný na podkladě tohoto dovolacího důvodu vytýkal, že odvolací soud čin, který mu je kladen za vinu, nesprávně právně posoudil jako pokus znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pak takto vyjádřená námitka je námitkou právní povahy, byla uplatněna v souladu s označeným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud z jejího podnětu mohl dále zkoumat důvodnost podaného dovolání.
Trestného činu znásilnění se podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku a takový čin spáchá na osobě mladší než patnáct let.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokud k jeho dokonání nedošlo.
Ve vztahu k subjektivní stránce lze uvést, že jejím obligatorním znakem je zavinění, což je vnitřní vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák. se u trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění podle §4 tr. zák., podle něhož je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a/ chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), b/ věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Pro posouzení subjektivní stránky je vhodné zmínit, že okolnosti skutečně existující mohou být v rámci znaků uvedených v zákoně nahrazeny v představě pachatele (ve volní složce) jinými, nebo mohou být doplněny. Z rámce znaků skutkové podstaty v tomto smyslu nevybočuje, jestliže pachatel zamýšlel následek, resp. účinek obdobné povahy, než ve skutečnosti nastal, za podmínky, že jde o jednu z možných podob téhož uvažovaného následku či účinku např. zlomení nohy místo zlomení ruky (srov. rozhodnutí č. 15/1952 Sb. rozh. tr.).
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a je nezbytné, aby z nich logicky vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Úmysl obviněného musí vycházet ze skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Na úmysl lze usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání, pokud existuje. Ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, není možné vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu druhého stupně bylo výsledky provedeného dokazování shledáno, že obviněný se činu, jenž mu je kladen za vinu, dopustil tím, že za použití fyzického násilí spočívajícího v tom, že poškozené držel ruce i kolena, proti její vůli a přes její slovní odpor ji svlékl spodní kalhotky, nahý si na ni lehl, sahal jí prsty na přirození, lízal jí ho, dával ji svůj pohlavní úd na její břicho a přirození, přičemž prováděl kopulativní pohyby a za této situace u něj došlo k výronu semene.
Na podkladě těchto skutkových okolností je zřejmá vědomá a chtěná činnost obviněného, která směřovala k vlastnímu sexuálnímu uspokojení, k němuž došlo, neboť jak je uvedeno, byl zaznamenán výron semene u obviněného.
Na základě těchto skutkových okolností lze učinit závěr, že snahou jednání obviněného, které vyvíjel vůči poškozené bylo, aby se jejím prostřednictvím, respektive svými sexuálními praktikami prováděnými na jejím těle a s jejími pohlavními orgány pohlavně ukojil. Je proto nepochybné, že obviněný zcela cíleně k takovému výsledku směřoval a také za účelem toho, aby k němu došlo, vědomě a se zřejmou odhodlaností činil všechny popsané úkony.
Uvedené závěry svědčí o tom, že obviněný se jednání, které je popsané ve skutkových zjištěních soudu druhého stupně, dopustil v přímém úmyslu [§4 písm. a)tr. zák.]. Rovněž to, že obviněný poškozenou lízal na přirození a dělal na jejím těle kopulační pohyby, je činností zcela chtěnou a vědomou, jíž obviněný realizoval právě proto, aby dosáhl svého pohlavního uspokojení. I tato část trestného jednání byla vedená jasným a chtěným záměrem se sexuálně ukojit a poškozené činit právě tyto praktiky, a proto je nepochybné, že tuto svou činnost obviněný konal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Takto rozvedený vnitřní postoj obviněného k činu a jeho následkům ve vztahu při popsaných skutkových zjištěních, má význam zejména pro právní posouzení činu a toho, jakou skutkovou podstatu trestného činu při zjištěných skutečnostech naplnil.
Pro určení, o jakou právní kvalifikaci se v projednávaném případě jedná, má podstatný význam, zda to, že obviněný „poškozené sahal jí prsty na přirození, lízal jí ho, dával ji svůj pohlavní úd na její břicho a přirození, přičemž prováděl kopulativní pohyby“ je možno podřadit pod pojem „soulož“ nebo pod „jiný obdobný pohlavní styk“ ve smyslu §241 tr. zák., a nebo se jedná o jiné praktiky, které tyto pojmy nenaplňují.
Ve vztahu k hodnocení skutečností významných pro zvažování naplnění znaků trestného činu znásilnění pode §241 tr. zák. je nutné podtrhnout, že obviněný se vůči poškozené dopustil násilí, které je rovněž pojmovým znakem tohoto trestného činu, neboť použil fyzické síly, aby překonal odpor poškozené (držel jí ruce a kolena a přes její odpor a proti její vůli), a pak konal tak, jak je popsáno. Ze strany poškozené se tedy nejednalo o dobrovolné podrobení se uvedeným sexuálním aktivitám obviněného, ale k tomu, že ji násilím, aby takové jeho jednání trpěla, donutil. Vzhledem k tomu, že ze strany poškozené v tomto směru chybí jakýkoliv projev dobrovolnosti, nelze usuzovat na trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., který násilí pachatele ani vážně míněný odpor oběti nepředpokládá. Za zjištěných okolností, by v případě, pokud by nešlo o trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák., by bylo nutné jej posuzovat i jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., tedy jako souběh trestných činů podle §235 odst. 1 tr. zák. a §242 tr. zák. Takové úvahy by však bylo možné zvažovat toliko tehdy, pokud by právní kvalifikace podle §241 tr. zák. byla vyloučena.
Jak bylo shora naznačeno, pro posouzení této věci je rozhodné, zda obviněný na poškozené vykonal „soulož“ nebo „jiný obdobný pohlavní styk“.
Za „soulož“ se považuje spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Spojením pohlavních orgánů je znásilnění dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení. Při pouhém dotyku pohlavních orgánů by se jednalo jen o pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 6/1984 Sb. rozh. tr.).
Podle stávající soudní praxe se „pohlavním stykem“ rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Pojem „jiný obdobný pohlavní styk“ je pojmem užším, neboť jím je pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. Z těchto hledisek půjde především o orální pohlavní styk, anální pohlavní styk apod. Není jím pouhé osahávání ženy na prsou nebo ohmatávání genitálií muže či ženy, neboť tyto sexuální aktivity nevykazují obdobný způsob provedení a závažnost jako soulož (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2007. sešit, č. 35. T 990).
Pro posouzení uvedeného jednání obviněného ve smyslu takto vymezených hledisek je významný celý čin, který se skládá z několika různých praktik, jimiž se obviněný na těle poškozené snažil svého pohlavního ukojení dosáhnout, jakož i to, jaký dopad na poškozenou toto jeho jednání mělo.
Pro přehlednost je vhodné si připomenout, že obviněný konal tak, že si „nahý lehl na poškozenou, sahal jí prsty na přirození, lízal jí ho, dával ji svůj pohlavní úd na její břicho a přirození, přičemž prováděl kopulativní pohyby a za této situace u něj došlo k výronu semene“. Je zřejmé, že v tomto popisu absentuje, že by obviněný svůj pohlavní úd vsunul do pohlavního ústrojí poškozené. Z tohoto důvodu nejde o naplnění pojmu „soulož“, která, jak je shora uvedeno, právě tento způsob spojení obou pohlavních orgánů přepokládá.
Z jednotlivých popsaných praktik je však významné to, že bylo prokázáno, že obviněný „lízal přirození poškozené“. Právě tento způsob sexuálního jednání je zcela srovnatelný se souloží, protože v tomto případě dochází k tomu, že jazyk muže simuluje mužský pohlavní úd, jímž se při souloži vniká do pohlavního ústrojí ženy. Tato sexuální praktika připodobňuje spojení obou pohlavních ústrojí, jak je „soulož“ předpokládá. Právě v případě toho, že muž svým jazykem vniká, byť nikterak hluboko do pohlavního ústrojí ženy, vzniká srovnatelná situace, k níž dochází při spojení obou orgánů při souloži. Když právě „lízání“ pohlavního ústrojí ženy vede k obdobným efektům sexuálního dráždění, jaké nastává jak u ženy, tak, odvozeně i u muže při koitálním spojení.
Na základě těchto prvních úvah, s přihlédnutím k tomu, že to, že obviněný „poškozenou lízal na přirození“ nebylo jeho jediným úkonem provozovaným na těle poškozené se záměrem se sexuálně ukojit, ale činil tak na jejím nahém těle, a provozoval přitom i kopulativní pohyby, je nutné v takto konaném sexuálním jednání shledat srovnatelnou situaci k jaké dochází a jak je obvyklé při souloži. Tyto aktivity obviněného naplňují všechna rozhodná kritéria vyznaná pro určení pojmu „jiného obdobného pohlavní styku. Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný naplnil znaky pojmu „jiný obdobný pohlavní styk“.
Podle popsaných skutkových okolností, jak jsou shora uvedeny, obviněný „jiný obdobný pohlavní styk“ uskutečnil, neboť, jak je výše rozvedeno, použil praktiku srovnatelnou se souloží, pokud poškozenou lízal na jejích genitáliích. Tím dokonal trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je daná tím, že poškozená byla mladší 15 let).
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud dospěl k odlišnému právnímu závěru, než který učinil v dovoláním napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze, který v činu obviněnému kladeném za vinu shledal pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud byl v daném případě vázán zásadou zákazu reformace in peius vyjádřenou v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., tím, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, nemohl postupovat tak, aby postavení obviněného zhoršil, a proto nemohl čin, který byl odvolacím soudem posouzen jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1, §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. posoudit jako dokonaný trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., byť by i takový právní závěr považoval za správný. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu totiž podal výhradně obviněný a absentuje dovolání podané v neprospěch obviněného.
Za této procesní situace nemohl Nejvyšší soud postupovat tak, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a znovu o vině obviněného rozhodnout, tak, že se při nezměněném skutkovém zjištění uznává vinným dokonaným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., což je právní kvalifikace přísnější, ale nezbylo než konstatovat, že se zřetelem na uvedenou zásadu, je právní závěr o vině obviněného pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pro obviněného příznivějším právním závěrem (byť nikoliv správným), když ze shora uvedených důvodů nelze předmětnou nesprávnost napravit.
Proto, i když Nejvyšší soud shledal nepřesnost ve vymezení právních ustanovení, vzhledem ke všem argumentům shora vyjádřeným dospěl k závěru, že uvedenou vadu napadeného rozhodnutí nebylo možné napravit. K tomuto závěru dospěl s ohledem na to, že projednání dovolání by nemohlo zásadně pozitivně ovlivnit postavení obviněného, tj. přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. by situaci obviněného ve věci v jeho prospěch nikterak nezměnilo.
Dále je též nutné poukázat i na to, že předmětná otázka již byla po právní stránce vyřešena, jak je též patrno i z odkazu na shora uvedené judikáty Nejvyššího soudu, takže již nemá žádný právní význam.
Vzhledem k tomu, že tyto okolnosti, které byly rozhodné pro uvedené závěry Nejvyššího soudu, jsou zřejmé již ze samotného obsahu podaného dovolání a z obsahu napadeného rozhodnutí a není třeba, aby dovolací soud prováděl úkony k objasnění věci, nebo doplňoval dokazování ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová