ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1070.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1070/2010-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 dovolání podané obviněným M. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 4 To 109/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 163/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 163/2009, byl M. T. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a podle tohoto ustanovení a §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by obviněný nevykonal uložený peněžitý trest, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti týdnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že ačkoliv byl oznámením Magistrátu města Brna, odboru dopravně-správních činností, Brno, Kounicova 67, č. j. ODSČ-70/B-08, ze dne 6. 2. 2008, které převzal dne 12. 2. 2008, vyrozuměn o povinnosti nejpozději do pěti pracovních dnů od převzetí tohoto oznámení odevzdat řidičský průkaz, neboť dosáhl celkového počtu 12 bodů podle bodového hodnocení a rovněž přesto, že dne 3. 9. 2009 převzal rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravě-správních činností, o námitkách, č. j. ODSČ-70/B-2009, které nabylo právní moci dne 19. 9. 2009, které správnost předchozích záznamů potvrdilo a námitky obviněného zamítlo, čímž obviněný pozbyl veškerá řidičská oprávnění dle zákona č. 361/2000 Sb., dne 5. 11. 2009 v 11.15 hodin řídil v B. na ulici G. motorové vozidlo Audi A6 Avant.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně , jako soud odvolací, usnesením ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 4 To 109/2010 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Romana Ambrože dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. a uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že soudy porušily základní zásadu trestního řízení vyplývající z §2 odst. 1 tr. zákoníku, že trestnost činu je třeba posuzovat podle pozdější právní úpravy, pokud je pro pachatele příznivější, a skutek, v němž je spatřován trestný čin, nesprávně posoudily jako trestný čin, ačkoli podle platné právní úpravy se může jednat jen o přestupek. Odvolací soud porušil zásadu totožnosti skutku.
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), podle obviněného neobsahuje ustanovení, podle kterého by bylo možno řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění řidičem, který pozbyl řidičského oprávnění v důsledku dosažení dvanácti bodů, kvalifikovat jako trestný čin. Soudy obou stupňů vycházely z mylného názoru, že jednání obviněného lze kvalifikovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku. Toto ustanovení se však podle obviněného na řidiče, kteří pozbyli řidičského oprávnění tím, že dosáhli dvanácti bodů podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, nevztahuje, neboť zde nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by mohli mařit nebo jeho výkon podstatně ztěžovat. Podle obviněného nedošlo ke spáchání trestného činu, neboť nebyla naplněna objektivní stránka.
Z ustanovení §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, věty druhé, je zřejmé, že v případě dosažení dvanácti bodů se řidičské oprávnění nepozbývá rozhodnutím nebo správním aktem, ale ze zákona. Jestliže řidič podá proti záznamu námitky (§123f), běh lhůt stanovených v §123f odst. 3 se přerušuje ode dne doručení námitek příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do dne, kdy rozhodnutí podle odstavce 3 nabude právní moci. Podání námitek ve lhůtě pěti pracovních dnů má vliv pouze na běh lhůt. Rozhodnutí o námitkách pak není rozhodnutím o odnětí řidičského oprávnění. Jde o deklaratorní rozhodnutí, kterým se neukládá zákaz činnosti řízení motorových vozidel.
Dále má obviněný za to, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu a to ani ve formě nepřímého úmyslu, neboť dne 5. 11. 2009, kdy k trestnému činu mělo dojít, nevěděl, že není držitelem řidičského oprávnění. Soudy nesprávně dovozovaly, že se toto měl dozvědět z převzetí oznámení o dosažení dvanácti bodů a výzvy k odevzdání řidičského průkazu a rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravně-správních činností ze dne 25. 8. 2009, č. j. ODSČ-70/B-08. Proti tomuto rozhodnutí však podal odvolání a měl za to, že bylo podáno včas. Rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 3. 9. 2009, poslední den lhůty k podání odvolání tedy připadl na 18. 9. 2009. Podle poštovního razítka však bylo odvolání podáno k poštovní přepravě až dne 24. 9. 2009. Že bylo odvolání podáno opožděně se obviněný dověděl z výše označeného rozhodnutí, které mu bylo doručeno dne 16. 11. 2009. K jednání, ve kterém je spatřován trestný čin však došlo dne 5. 11. 2009. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 9. 2009 a teprve poté doběhla lhůta pěti dnů od doručení oznámení o dosažení dvanácti bodů, čímž obviněný pozbyl řidičské oprávnění. O pozbytí řidičského oprávnění nebyl správním orgánem informován, ani nebyl vyzván k odevzdání řidičského průkazu.
Odvolací soud podle obviněného porušil zásadu totožnosti skutku a zásadu projednací. Podaná obžaloba ani rozsudek nalézacího soudu obviněného neviní z toho, že mařil jednotlivá rozhodnutí, na základě kterých mu byly uděleny body, ale že řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění (k tomu obviněný cituje pasáž z odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že obviněného zprostí obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř., případně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc postoupil k projednání jako přestupek Magistrátu města Brna, odboru dopravně-správních činností.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve předeslal, že druhá alternativa petitu dovolání není realizovatelná, protože dovolací soud nemůže přikázat věc k rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud by zrušil pouze druhostupňové rozhodnutí, a nemůže ani přikázat soudu nalézacímu, jakým způsobem má rozhodnout. Podle názoru státního zástupce je navíc postoupení věci k řízení o přestupku v kompetenci dovolacího soudu, má-li mimo jiné možnost vrátit věc podle §265l tr. ř. do přípravného řízení.
Dále pak státní zástupce konstatuje, že obviněný neuvedl žádné věcné argumenty, které by bylo možno podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., takže se k němu nemůže vyjádřit. Podle státního zástupce nelze pochybovat o tom, že pachatel maří výkon rozhodnutí orgánů veřejné moci tím, že vykonává činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu /§337 odst. 1 písm. a) tr. ř./. Pro toto odnětí není předepsána žádná právní forma. Státní zástupce připouští, že výzva správního orgánu k odevzdání řidičského průkazu nemá povahu správního rozhodnutí, představuje však výsledek několika předcházejících rozhodnutí, v důsledku kterých se pachateli provádí záznam bodů do registru řidičů. K tomu státní zástupce odkázal na názory v odborné literatuře.
Opačným rozhodnutím, kterého se dovolává obviněný, by byl nedůvodně zvýhodňován pachatel soustavně závažným způsobem porušující pravidla provozu na pozemních komunikacích, jemuž bylo znemožněno řízení vozidla odnětím řidičského oprávnění na základě dosažení dvanácti bodů oproti jiným řidičům, kterým byla tato činnost zakázána úředním rozhodnutím byť za jediný závažnější přestupek.
K námitkám obviněného proti naplnění subjektivní stránky trestného činu státní zástupce upozornil, že sám obviněný ve svém dovolání uvádí, že si byl vědom posledního dne lhůty k podání odvolání, tedy musel vědět, že je podal opožděně. K námitce porušení zásady totožnosti skutku, kterou obviněný vyvodil z jedné pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, státní zástupce konstatoval, že tento soud nijak nezasáhl (a při rozhodnutí podle §256 tr. ř. ani zasáhnout nemohl) do rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho vytýčení skutku ve výroku o vině. Tato námitka navíc nemá povahu hmotně právní, jak to vyžaduje uplatněný dovolací důvod. Obviněný v podstatě brojí proti jedné části argumentace odvolacího soudu, dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné.
Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadeným rozhodnutím ani jemu předcházejícím řízením naplněn nebyl, k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný neuvedl žádné argumenty a logicky nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Jak již zmínil státní zástupce, obviněný neuvedl žádnou argumentaci, kterou by bylo možno podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neuvedl však ani slovní vyjádření tohoto dovolacího důvodu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Lze tak mít za to, že písmeno „e)“ tohoto ustanovení bylo do dovolání uvedeno omylem, absence dovolacích námitek v každém případě neumožňuje napadené rozhodnutí z pohledu tohoto dovolacího důvodu přezkoumat.
Jinak je námitky obviněného možno podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze jim však přisvědčit. Soudy obou stupňů totiž správně vycházely z právního názoru, že jednání obviněného by podle nové právní úpravy tr. zákoníku mohlo být kvalifikováno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž toto posouzení by nebylo pro obviněného příznivější, než je stávající právní kvalifikace. Tento názor je zcela v souladu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu přijatým dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, právní věta č. II.
Obviněný dále napadá naplnění subjektivní stránky trestného činu tvrzením, že o pozbytí řidičského oprávnění nevěděl, neboť proti rozhodnutí o námitkách podal odvolání a rozhodnutí o něm mu bylo doručeno až dne 16. 11. 2009, přičemž jednání kladeného mu za vinu se měl dopustit dne 5. 11. 2009. Jak však správně upozornil státní zástupce, i ze samotného textu dovolání obviněného vyplývá, že si byl vědom opožděnosti podání odvolání proti rozhodnutí o námitkách a musel si tak být vědom faktu, že toto rozhodnutí nabylo právní moci. Nejvyšší soud k tomu dodává, že obviněný sice tvrdí, že měl zato, že odvolání bylo podáno včas (přičemž ale zároveň uvádí, že bylo podáno k poštovní přepravě podle razítka dne 24. 9. 2009 a že lhůta k podání odvolání končila dne 18. 9. 2009), nijak však nevysvětluje, na základě čeho se domníval, že odvolání bylo podáno včas. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 45 spisu) vyplývá, že předmětné odvolání zde bylo na návrh státního zástupce přečteno ze správního spisu (v trestním spise v této věci se kopie nenachází). Obviněný k němu uvedl, že všechny listiny podepisoval sám, což potvrdil jeho obhájce, z jehož vyjádření vyplývá, že odvolání připravila jeho advokátní kancelář a obviněný je přišel podepsat. Z textu dovolání ani z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by opožděné podání odvolání zavinil právní zástupce a obviněný o tomto faktu nevěděl. Naopak vzhledem k vyjádření obviněného, že korespondence byla zasílána na jeho adresu a on vše konzultoval s právním zástupcem, lze mít za to, že odeslání samotného odvolání bylo věcí obviněného. Obviněný se proto nemohl domnívat, že rozhodnutí o námitkách nenabylo právní moci a že tím právní účinky spočívající v pozbytí řidičského oprávnění oddálil. Nebyl ani žádný důvod k tomu, aby obviněný očekával, že bude k odevzdání řidičského průkazu správním orgánem znovu vyzván, což mu muselo být zřejmé tím spíše, že vše konzultoval se svým právním zástupcem.
K námitce obviněného o údajném porušení zásady totožnosti skutku a zásady projednací je třeba říci nad rámec dovolacího řízení, neboť námitka porušení procesních zásad není hmotně právního charakteru a zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá, že tento termín uvedl v nesprávné souvislosti, resp. zřejmě zaměňuje popis skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, a právní posouzení jeho jednání. Pokud tím měl případně obviněný namysli, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje všechny rozhodné skutkové okolnosti, na základě kterých by mohlo být případně dovozeno naplnění znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak lze pouze konstatovat, že skutek, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsán, by nepochybně mohl být kvalifikován podle výše citovaného ustanovení platné právní úpravy a ani v tomto bodě soudy nepochybily.
Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu citovaného ustanovení. Za situace, kdy námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch