ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1149.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1149/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2010 dovolání podané obviněným M. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 5 To 671/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 16 T 30/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 16 T 30/2008, byl M. Ř. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento a sbíhající trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 11. 2007, č. j. 1 T 177/2007-76, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2008, byl podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na dobu tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu. Dále pak byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu Ing. J. V.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Prostějově se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že poté, co dne 9. 11. 2006 uzavřel smlouvu o zprostředkování prodeje mj. domu v obci L., okr. P., ve vlastnictví Ing. Arch. P. Ch., na základě které byl zmocněn převzít pro něj kupní cenu, kterou mu byl povinen následně odevzdat, převzal od zájemce o koupi Ing. J. V. dne 30. 1. 2006 část zálohy na kupní cenu ve výši 25.000,- Kč a dne 15. 12. 2006 další část zálohy ve výši 35.000,- Kč, ovšem v rozporu s ujednáním Ing. Arch. P. Ch. peníze nepředal, ale použil je pro vlastní potřebu, čímž mu způsobil škodu ve výši 60.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 5 To 671/2008, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. J. R. dovolání, kterým napadl zamítavé usnesení odvolacího soudu, a dále napadl také rozsudek nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a uvedl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
Obviněný má za to, že v jeho případě došlo k porušení ustanovení §202 odst. 4 a §238 tr. ř., neboť veřejné zasedání u odvolacího soudu bylo dne 27. 1. 2009 konáno v jeho nepřítomnosti přesto, že se k soudu nemohl dostavit z důvodu své zdravotní indispozice, která u něj nastala dne 8. 1. 2009. Prostřednictvím svého obhájce dne 26. 1. 2009 požádal soud písemně o odročení veřejného zasedání spolu s kopií potvrzení o pracovní neschopnosti. Dne 27. 1. 2009 v 8.00 hodin (veřejné zasedání bylo nařízeno na 13.20 hod.) pak opětovně požádal o odročení nařízeného veřejného zasedání s tím, že bude v krátké době schopen se jej zúčastnit. Obhájce současně omluvil i svoji nepřítomnost. Obviněný svou omluvu a žádost o odročení považuje za řádnou a včasnou, ze spisu je patrné, že se vždy účastnil jednání řádně a řízení žádným způsobem neprotahoval. Obviněný je tedy toho názoru, že bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dále obviněný vyslovil názor, že je již samo o sobě zvláštní to, že když MUDr. K. dne 12. 1. 2009 telefonicky předsedkyni senátu sdělil, že obviněný má stanoven klidový režim na lůžku po dobu čtrnácti dnů, stanovila předsedkyně senátu nový termín veřejného zasedání na 27. 1. 2009, tedy bez jakékoli rezervy. Obviněný má za to, že pokud měla předsedkyně senátu pochybnost o věrohodnosti jeho tvrzení, že se nemůže veřejného zasedání zúčastnit, měla opětovně telefonicky kontaktovat uvedeného lékaře a zdravotní stav obviněného si ověřit. Obviněný shrnul, že mu v účasti na veřejném zasedání bránila závažná překážka, kterou si sám nezavinil, a odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Dále pak ještě uvedl, které nové důkazy měl v úmyslu u veřejného zasedání provést a proč.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal tomuto soudu, případně Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po stručném shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že ačkoli nemá přesný text omluvy obviněného z účasti na veřejném zasedání k dispozici, považuje jeho dovolaní s největší pravděpodobností za zjevně neopodstatněné. Vycházel z předpokladu, že obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvolán, ale byl o něm toliko vyrozuměn. Dále státní zástupce zrekapituloval, že obviněný se nejprve omluvil z účasti na veřejném zasedání plánovaném na 14. 1. 2009 a požádal při tom o jeho odročení ze zdravotních důvodů, což doložil kopií dokladu o pracovní neschopnosti. Předsedkyně senátu pak u ošetřujícího lékaře telefonicky ověřila, že obviněný má mít čtrnáct dní klid na lůžku a odročila veřejné zasedání na den 27. 1. 2009. Z textu dovolání je podle státního zástupce zjevné, že obviněný se sice z účasti na veřejném zasedání omluvil a požádal o jeho odročení, nedal však výslovně najevo, že se jej chce zúčastnit, což by jinak jistě ve svém dovolání uvedl. Nedoložil ani existenci takových skutečností, které by účasti u veřejného zasedání objektivně bránily, neboť kopie neschopenky takovým dokladem není. Nedošlo ani k porušení práva obviněného na obhajobu, které by spočívalo v nemožnosti vyjádřit se k provedeným důkazům, protože odvolací soud žádné dokazování neprováděl. Pokud chtěl obviněný navrhnout provedení nových důkazů, měl možnost tak učinit i v nepřítomnosti, buď předem písemně nebo prostřednictvím obhájce, který se však k veřejnému zasedání rovněž nedostavil. Státní zástupce uzavřel, že právo obviněného účastnit se veřejného zasedání nebylo s největší pravděpodobností soudem porušeno. Vzhledem k tomu, že neměl všechny potřebné materiály k dispozici, však závěrečný návrh neučinil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný namítá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud zjistil, že uplatněnému dovolacímu důvodu výše citovaná námitka obviněného odpovídá, dovolání je však zjevně neopodstatněné. V posuzovaném případě jednal v nepřítomnosti obviněného odvolací soud. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak přísně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce a v případech nutné obhajoby i obhájce řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení §263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
V daném případě obviněný v době konání veřejného zasedání dne 27. 1. 2009, ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný byl odvolacím soudem o konání veřejných zasedání postupně a řádně vyrozumíván. V obou případech, kdy se obviněný z veřejného zasedání omlouval, přiložil jako doklad pouze rozhodnutí o pracovní neschopnosti. Rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti podle §60 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se ovšem vydává především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného rozhodnutí dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění.
V případě omluvy a žádosti obviněného o odročení veřejného zasedaní stanoveného na 14. 1. 2009 byl výše uvedený deficit odstraněn sdělením lékaře MUDr. Krupy předsedkyni senátu, jak vyplývá z úředního záznamu na č. l. 147 spisu, ze kterého však není patrné, zda předsedkyně senátu kontaktovala telefonicky lékaře nebo tomu bylo naopak. Z nového termínu veřejného zasedání stanoveného na 27. 1. 2009 se obviněný faxem prostřednictvím svého obhájce omluvil dne 26. 1. 2009. K omluvě připojil opět rozhodnutí o pracovní neschopnosti s počátkem pracovní neschopnosti dne 12. 1. 2009, tentokrát však V. díl – rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, kde lékař chybně vyplnil kolonku „zaměstnanec nastoupil opět do práce dne“, kam vepsal datum 31. 1. 2009. Týž den, tedy 26. 1. 2009 byl na pokyn předsedkyně senátu obhájce vyzván k doložení dokladu, že obviněný není schopen účasti na veřejném zasedání. Na výzvu zaslal obhájce opětovně žádost o odročení doplněnou o sdělení, že výkaz o pracovní neschopnosti byl vystaven z důvodu vážného onemocnění pohybového ústrojí obviněného a ten není schopen se k veřejnému zasedání dostavit, přestože má zájem se jej aktivně zúčastnit. Zdůraznil také, že obviněný řízení žádným způsobem neprotahoval. K žádosti obhájce připojil opět pouze stejné potvrzení o pracovní neschopnosti a současně omluvil svou nepřítomnost u jednání bez sdělení důvodu. Současně byla poštou dne 26. 1. 2009 doručena žádost téměř totožná s první faxovou žádostí z téhož dne, ke které však obhájce připojil kopii Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopností – II. dílu – Rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, rovněž ze dne 12. 1. 2009, na kterém lékař do kolonky „práce schopen od“ vepsal datum 30. 1. 2009, a dále také kopie III., IV. a V. dílu rozhodnutí o pracovní neschopnosti. Doplněná žádost spolu s kopií V. dílu pak byla poštou Krajskému soudu v Brně doručena 27. 1. 2009 v 8.00 hodin.
K žádné z žádostí obviněný, resp. jeho obhájce, nepřipojil požadovaný doklad, ze kterého by vyplývalo, jaký je jeho skutečný zdravotní stav a proč se nemůže k veřejnému zasedání dostavit. Navíc z jednoho z předložených dokladů vyplýval údaj, že pracovní neschopnost měla být ke dni 30. 1. 2009 ukončena. Vzhledem k délce pracovní neschopnosti od 12. 1. tedy bylo možné spíše usuzovat na to, že zdravotní stav obviněného by měl být dne 27. 1. již dobrý. Nelze v žádném případě souhlasit s názorem obviněného, že to měla být předsedkyně senátu, která si měla ověřit u ošetřujícího lékaře jeho zdravotní stav. Naopak bylo jeho povinností svá tvrzení soudu doložit. Pokud předsedkyně senátu v prvním případě od požadování dokladu upustila a spokojila se s telefonickým ověřením tvrzení obviněného u ošetřujícího lékaře, jednalo se pouze o její vstřícný přístup. Důležité je, že v druhém případě dala svým postupem zřetelně najevo, že již takto postupovat nebude. Obviněný byl řádně zastoupen obhájcem, který byl soudem k předložení odpovídajícího dokladu vyzván, a navíc lze říci, že advokát by si měl jako znalý problematiky být vědom toho, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti samo o sobě není soudy přijímáno jako dostatečný důkaz neschopnosti obviněného dostavit se k soudu.
Ačkoli v obecné rovině lze říci, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.), v tomto konkrétním případě nebylo ze strany soudu porušeno, neboť obviněný svým postupem sám způsobil, že se nemohl veřejného zasedání zúčastnit.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného M. Ř. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch