ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1238.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1238/2010-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 dovolání podané obviněným M. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 To 24/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 4/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 1 T 4/2009, byl M. D. uznán vinným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spáchaným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto ve věci spoluobviněného E. D. Poškozená Z. B. byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v době od 6.50 hod. do 6.57 hod. dne 19. 9. 2008 v Ú. n. L. v podchodu pod křižovatkou ulic P. a R. přistoupili oba obvinění zezadu k poškozené Z. B., obviněný E. D. poškozené vytrhl z ruky igelitovou tašku s černými látkovými kalhotami, černým svetrem a svačinou, udeřil ji otevřenou dlaní ruky do obličeje, přitiskl ji na stěnu, držel ji za bundu pod krkem a lomcoval s ní, poté vytáhl nůž, který špičkou namířil na její břicho se slovy „a teď mi dáš svůj batoh“, požadoval po ní vydání jejího batohu, který měla na zádech, následně jej obviněný M. D. upozornil na příchod dalších osob, kdy svého jednání zanechali a z místa činu utekli.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 To 24/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Faltejska dovolání, kterým napadl jeho zamítavý výrok. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že ač §2 odst. 6 tr. ř. zapovídá soudu odsouzení obviněného toliko na základě jediného důkazního prostředku, byla v trestním řízení jediným důkazním prostředkem výpověď poškozené. Za nesprávnou má obviněný také právní kvalifikaci jeho jednání s ohledem na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 178/2000. Zdůrazňuje, že pouze hlídal. Podstata násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jak je vyžaduje skutková podstata trestného činu loupeže, spočívá v působení na vůli poškozeného s cílem usnadnit zmocnění se jeho věcí, ať již zamezením odporu poškozeného nebo jeho překonáním. Na vůli poškozené však působil mnohem spíše pachatel provádějící samo násilné jednání, jakýkoliv „zesilující“ efekt hlídání dalšího z pachatelů pak lze mít za zjevně nadsazený a výklad opírající se o uvedené za extenzivní. Nesprávné právní posouzení pak mělo za následek i nesprávně vyměřenou výši trestu.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám obviněného obžaloby zprostil, neboť nebylo prokázáno, že by se stíhaný skutek stal.
Nejvyšší státní zástupkyně se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného, kterou vytýká soudům, že jej odsoudily na základě jediného důkazního prostředku – výpovědi poškozené. Nad rámec dovolacího řízení k tomu Nejvyšší soud pouze podotýká, že výpověď poškozené sice byla jediným přímým důkazem, je však podporována dalšími nepřímými důkazy a soud prvního stupně pečlivě zkoumal otázku její věrohodnosti.
Naopak lze dovolacímu důvodu podřadit námitku obviněného proti posouzení jeho jednání jako spolupachatelství trestného činu loupeže, ač podle jeho názoru mělo jít pouze o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jeho námitce však nelze přisvědčit. Právní posouzení jednání obviněného opřely soudy o konstantní judikaturu (č. 3371/1929 in Vážný, č. 67/1946 Sb. rozh. tr. citované soudem prvního stupně, je možno připomenout i č. 22/1946, č. 18/1994 Sb. rozh. tr.), a Nejvyšší soud nevidí důvod, se od zde vyjádřeného právního názoru odchylovat. Přítomnost obviněného na místě činu nelze považovat za pouhou pomoc spočívající v tom, že hlídal, jestli někdo nejde. Naopak je zřejmé, že jeho přítomnost zdůrazňovala pohrůžku násilí vyjádřenou druhým spolupachatelem přiložením nože k břichu poškozené. Poškozená se mohla oprávněně obávat, že případné násilí na ní budou uskutečňovat oba spolupachatelé. O tom, že přítomnost obviněného na místě činu vnímala, svědčí i fakt, že si dodatečně vybavila, o koho se jedná.
Co se týče nálezu Ústavního soudu citovaného obviněným (publikován pod č. 190, sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), v této věci se stěžovatel dopustil trestného činu loupeže třemi útoky, které obecné soudy posoudily jako pokračující trestný čin spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ústavní soud pak shledal pochybení v posouzení třetího útoku jako spáchaného ve spolupachatelství, přičemž zde shledal pouze účastenství ve formě pomoci. V případě tohoto třetího skutku se jednalo o situaci, kdy stěžovatel na místě činu vůbec nebyl, pouze čekal v autě před klenotnictvím. Oproti tomu u prvních dvou útoků, kde se stěžovatel na místě činu účastnil a které lze považovat za skutkově obdobné případu obviněného, Ústavní soud v právní kvalifikaci pochybení neshledal. Argumentace dovolatele citovaným nálezem Ústavního soudu je proto nepřiléhavá.
Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Tento dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný neuvedl žádné námitky podřaditelné výše uvedenému dovolacímu důvodu, tedy dovolací soud nemohl na jeho podkladě napadené rozhodnutí přezkoumat. Navíc je na první pohled již z výše podaného výkladu patrné, že jmenovaný dovolací důvod v jeho případě nemohl být naplněn.
Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný neoznačil ani jeden z dovolacích důvodů jeho slovním vyjádřením, není proto zřejmé, kterou z alternativ jmenovaného dovolacího důvodu chtěl uplatnit. První z nich však nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle §254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítané dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch