ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1251.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1251/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2010 dovolání podané obviněným Z. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 295/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 112/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného Z. Š. zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 295/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 9 T 112/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 9 T 112/2004, byl Z. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Bylo mu rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit poškozené Č. s., a. s., se sídlem P., O., škodu ve výši 89 750 Kč. Současně bylo rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody u dalších spoluobviněných.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že poté, co byl naveden po předchozí domluvě s B. D. a J. D. k založení účtu u Č. s., a. s., dne 8. 7. 2002 uzavřel u Č. s., a. s., pobočka ve F.-M., smlouvu o sporožirovém účtu a dále smlouvu o vydání debetní karty Č. s., a. s., takto získanou kartu spolu s PIN kódem, v úmyslu jiného obohatit, předal obviněným B. D. a J. D., kteří v době od 23. 7. 2002 do 30. 7. 2002 vybrali z předmětného účtu celkovou finanční hotovost ve výši 105 000 Kč, ačkoliv zůstatek na účtu činil toliko 15 250 Kč, tímto jednáním způsobil Č. s., a. s., se sídlem P., O., škodu v celkové výši 89 750 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný a další dva spoluobvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 295/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Porostlé dovolání, kterým napadl zamítavý výrok usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Krajský soud se vůbec nezabýval obhajobou obviněného, že to bylo poprvé, co si zřídil účet u bankovního ústavu, a uvěřil v té době neznámým osobám, že si na jeho účet nechají zaslat peníze. O této skutečnosti se přesvědčil dotazem na pobočce Č. s. V době, kdy neměl k dispozici platební kartu a PIN, zjišťoval, zda neznámá osoba nemůže z jeho účtu čerpat do mínusu, a byl pracovnicí pobočky ujištěn, že ne. V okamžiku, kdy zjistil, že z jeho účtu byly čerpány finanční prostředky ve výši 75 000 Kč, dne 25. 7. 2002 účet zablokoval. Přesto byly z jeho účtu dále vybírány finanční prostředky, což je mu rovněž kladeno za vinu. Dne 7. 8. 2002 proto sám učinil oznámení na Policii ČR. Nelze proto podle názoru obviněného u něj dovodit úmysl, byť nepřímý.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a Okresnímu soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že obviněnému není možno na podkladě opatřených skutkových zjištění bezvýhradně přisvědčit. Soudy vycházely z toho, že si na žádost jemu neznámých osob a v zájmu uspokojení jejich údajné potřeby ukládat finanční hotovost na bankovní účet založil jeho sporožirovou variantu a následně i přes poučení (zákaz) bankovní úřednice vydal těmto osobám svoji platební debetní kartu, která byla v kombinaci se současně sděleným PIN kódem určena toliko k výběrům. Z toho plyne, že jim poskytl také možnost dispozice s vlastním účtem, a to při vědomí jeho aktuálního stavu, tedy při srozumění s tím, že předáním debetní karty s možností přečerpání účtu může dojít k obohacení jejích neoprávněných držitelů o částky přesahující její aktiva.
Státní zástupkyně pak poukázala na rozpor ve výroku o vině, kdy ve skutkové větě je uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu jiného obohatit, zatímco podle přisouzené právní věty šlo o obohacení vlastní. Tento formální nedostatek však podle státní zástupkyně nemůže ovlivnit soulad skutkových zjištění a přisouzené právní kvalifikace dovolatelova podvodného jednání podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a tím ani způsobit jakoukoliv změnu jeho postavení v předmětném řízení.
Závěrem navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání námitku založenou na tvrzení, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. V této souvislosti Nejvyšší soud nejprve zjistil, že skutečně došlo k pochybení, na které upozornila v závěru svého vyjádření státní zástupkyně, a sice že ve skutkové větě v bodě 8 je u obviněného Z. Š. uvedeno, že jednal v úmyslu jiného obohatit, ačkoli právní kvalifikace naopak zní „ke škodě cizího majetku sebe obohatil“. Bylo proto namístě se zabývat otázkou, zda jde pouze o toto pochybení formálního charakteru, jak se domnívá státní zástupkyně, a dovolání obviněného by mělo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. V tomto směru se Nejvyšší soud s návrhem státní zástupkyně neztotožnil.
Napadené usnesení soudu druhého stupně a současně i rozsudek soudu nalézacího totiž z hlediska subjektivní stránky vyvolávají pochybnosti. Konkrétně obviněný namítá, že dne 25. 7. 2002 poté, co zjistil neoprávněné výběry ve výši 75 000 Kč, zablokoval účet, avšak i nadále výběry pokračovaly. Podle zjištěných skutkových okolností měla celková vybraná částka být ve výši 105 000 Kč, přičemž počáteční zůstatek na účtu činil 15 250 Kč, tedy celková škoda dosáhla částky 89 750 Kč. Nalézací ani odvolací soud se ovšem ve svých rozhodnutích tímto tvrzením obviněného žádným způsobem nezabývaly, ačkoli jej opakoval v průběhu celého řízení. Rozhodnutí proto budí dojem, že nalézací soud stanovil výši škody v důsledku nesprávného právního názoru, že jednání obviněného směřující k zamezení dalšího navyšování škody je pro stanovení konečné výše škody bez významu. Přitom pokud obviněný skutečně dne 25. 7. 2002 v bance účet zablokoval, učinil tím ze svého pohledu vše potřebné, aby zabránil dalšímu navyšování škody. V žádném případě by mu proto nemohla být po tomto datu vzniklá škoda přičítána, neboť její vznik by nezavinil. Napadená rozhodnutí jsou ovšem v tomto směru nepřezkoumatelná, neboť se touto obhajobou obviněného nezabývají a dostatečně nevysvětlují, jak byla výše škody v případě obviněného zjištěna. Nejvyšší soud proto napadená rozhodnutí zrušil.
V rámci přezkoumávání napadených rozhodnutí pak Nejvyšší soud zjistil, že tato budí pochybnosti ohledně zavinění obviněného i v dalším směru. Vyjádření podvodného úmyslu obviněného ve skutkové větě v bodu 8 rozsudku nalézacího soudu by sice ve srovnání s právní kvalifikací podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. mohlo obstát, mimo pochybností ohledně výše škody a výše uvedeného nedostatku zjištěného státní zástupkyní však sám nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyvolal určité pochybnosti ohledně závěru, že obviněný už při uzavírání smlouvy o zřízení účtu a vydání debetní platební karty u Č. s. jednal v úmyslu tuto podvést a kartu s PIN kódem vydat spoluobviněným (při srozumění s tím, že budou vybírat finanční prostředky do mínusu). Na str. 18 rozsudku totiž soud konstatuje, že obviněný „v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písmeno b) tr. zák. ke škodě poškozené společnosti Č. s., a. s., po sjednání smlouvy o sporožirovém účtu a po vydání debetní karty jmenované společnosti tuto získanou platební kartu společně s PIN kódem předal obžalovaným B. D. a J. D., a to pod záminkou finanční výpomoci, ačkoli byl řádně poučen o tom, že číslo svého účtu, kartu ani kód PIN nesmí předávat třetím osobám, kdy tímto jednáním způsobil společnosti Č. s., a. s., škodu…“. K naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu je však podstatné, aby obviněný jednal v úmyslu (srozumění se způsobením škody) již při uzavírání smluv s poškozenou Č. s., neboť k předání karty a PIN kódu došlo až několik dní poté. Jeho jednání je však prokazováno pouze jeho vlastní výpovědí a dále listinnými důkazy – smlouvami s Č. s. Obviněný přitom od počátku tvrdil, že jej spoluobvinění přesvědčili o tom, že jeden z nich má problémy s doklady a potřebuje si na jeho účet uložit peníze. Hájil se pak dále tím, že se u pracovnice Č. s. informoval o možnosti vybírat do mínusu a bylo mu sděleno, že to nelze. V této souvislosti pak ve svém dovolání namítá, že to bylo poprvé, co si zřídil účet u banky, tedy neměl v tomto směru zkušenosti. Obviněný sice připustil, že byl poučen o tom, že kartu a PIN nesmí předávat třetím osobám, tvrdil však, že o možnosti čerpat do mínusu nevěděl. Pokud nalézací soud dospěl k opačnému závěru, nejsou v tomto směru jeho úvahy zcela zřejmé. Bylo totiž namístě se vzhledem k obhajobě obviněného zabývat tím, zda rozuměl pojmu „debetní“ platební karta, zda si prostudoval smlouvy a poučení, které podepsal atd., a to i s ohledem na to, že podle své výpovědi předal spoluobviněným i smlouvy.
Nalézací soud neověřil tvrzení obviněného, že dne 25. 7. 2002 v bance účet „zablokoval a zrušil“. Pokud by tak obviněný učinil, toto jeho jednání by nejen vylučovalo další navyšování škody k jeho tíži, ale bylo by třeba je hodnotit v kontextu dalšího jednání obviněného (podal trestní oznámení, přiznal, že kartu a PIN sám předal spoluobviněným, ačkoli tím porušil zákaz banky) z hlediska jeho podvodného úmyslu jako takového. Nutno ještě podotknout, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí v případě obviněného Z. Š. celkově omezil na konstatovaní, že „věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný a pro případ, že tak učiní, byl s tím srozuměn, tedy jednal v úmyslu nepřímém“, a tento závěr zdůvodnil odvolací soud tím, že „jak sám uvedl, byl při přebírání platební karty poučen o tom, že ji nesmí svěřit jiné osobě“. Nezbývá, než konstatovat, že Krajský soud v Ostravě se odvolacími námitkami obviněného prakticky nezabýval, nebo alespoň své úvahy do odůvodnění rozhodnutí nepromítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného Z. Š. je opodstatněné, zrušil ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a současně i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť k pochybení došlo již v řízení před ním. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Ostravě opětovně projedná tuto trestní věc a zejména doplní dokazování tak, aby ověřil, popřípadě vyvrátil tvrzení obviněného o tom, že dne 25. 7. 2002 účet „zablokoval a zrušil“, a přesto výběry pokračovaly. Bude se zabývat jeho obhajobou v tom směru, zda věděl o možnosti vybírat z účtu do mínusu. V tomto kontextu zhodnotí i další postup obviněného poté, co zjistil, že byl účet přečerpán.
V dalším řízení je povinen postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch