ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1490.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1490/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2010 dovolání podané obviněným M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 50 To 261/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 184/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 1 T 184/2007, byl M. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle
§221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za který byl podle §221 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Současně byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozenému M. B., který byl také se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 50 To 261/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin jej podle §221 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. O náhradě škody rozhodl shodně jako soud prvního stupně.
Podle skutkových zjištění, jak je citoval Krajský soud v Plzni, se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 1. 6. 2006 kolem 9.00 hodin v předsálí kina O. v H., okres K., úmyslně několikrát udeřil pěstí do obličeje M. B., bytem H., P., a způsobil mu otřes mozku, tržné rány v obličeji, zhmoždění krční páteře a zlomeninu nosních kůstek a dále zlomeninu pravé očnice a poškození jejích měkkých struktur, kdy toto zranění přináší trvalý kosmetický defekt na viditelném a trvale odhaleném místě v obličeji, dále špatnou funkci dolního víčka pravého oka způsobující slzivost oka, kdy tento stav je hodnocen jako trvalý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný , prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka Steidla dovolání , přičemž uvedl, že se tohoto trestného jednání nedopustil, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soudy vůbec nevzaly v potaz jeho verzi, že se pouze bránil napadení. Odmítly se také blíže zabývat svědeckou výpovědí J. V. a přešly výpověď svědka Č. Naproti tomu vycházely z výpovědi svědka T. Obviněný poukázal na to, že poškozený nikdy nevysvětlil, proč uplatňuje náhradu škody za roztrhaný oděv. Pokud by byla pravdivá jeho tvrzení, pak by podle obviněného k roztrhání oděvu nemohlo dojít. Také by lékaři museli na jeho těle najít nějaké stopy po kopání. Dále obviněný zpochybnil výpověď svědka T., který vypověděl, že celý konflikt sledoval ze svého auta na šedesáti metrovou vzdálenost za zavřené dveře místního kina. V průběhu přípravného řízení však byl proveden „nějaký vyšetřovací pokus“ a v jeho rámci se muselo zjistit, že toto není možné, protože z jeho auta do prostoru za skleněnými dveřmi vidět nebylo. Svědek také tvrdil, že dostal na stavbě situované mimo H. strach o pana B., obával se, že by mu obviněný mohl ublížit, proto se vymluvil na neodkladnou záležitost a odjel ho do města varovat. Následně se stal svědkem napadení, ale nešel poškozenému na pomoc ani nezavolal policii nebo někoho jiného, napadení neohlásil a dál se o osud či zdravotní stav svého kamaráda nezajímal. Obviněný k tomu dodal, že původně pana T. nikdo nezmiňoval jako svědka a o jeho přítomnosti nemluvil ani samotný poškozený. Dále pak upozornil, že zlomenina očnice byla u poškozeného zjištěna až se značným časovým odstupem. Obviněný uzavřel, že v duchu zásady in dubio pro reo neměl být vůbec odsouzen. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozsudky zrušil, přičemž neuvedl, jak by mělo být dále postupováno.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vysvětlil podstatu uplatněného dovolacího důvodu a konstatoval, že skutečnosti namítané obviněným v jeho dovolání v žádném směru nekorespondují s jím zvoleným dovolacím důvodem. Obviněný prioritně předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy I. a II. stupně. Obviněný tak vlastně v rozporu s hmotněprávní podstatou zvoleného dovolacího důvodu namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Současně státní zástupce neshledal v projednávané věci ani extrémní rozpor mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, což obviněný ani výslovně nenamítal.
Státní zástupce shrnul, že obviněný napadenému rozhodnutí nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedl však žádnou námitku, kterou by napadl hmotně právní posouzení (dokonce se ani nepokusil zdůvodnit, proč by jím namítané vady v hodnocení důkazů měly mít na právní posouzení skutku vliv). Obviněný tak nesplnil požadavek vyplývající z §265f tr. ř., podle kterého nestačí pouhý odkaz na některé z ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo odst. 2 tr. ř., ale zvolený dovolací důvod je třeba také náležitě odůvodnit.
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud pouze dodává, že již soud prvního stupně logicky a způsobem nevyvolávajícím pochybnosti vysvětlil, proč se přiklonil k verzi skutkového děje prezentované poškozeným. Zejména lze vyzdvihnout, že tato verze byla podpořena nejen svědeckými výpověďmi, ale odpovídá jí také způsobený následek a závěry znalce.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. R. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2010
Předseda senát:
JUDr. Karel Hasch