ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1535.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1535/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2010 dovolání podané obviněným J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 31 To 228/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 2/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 3 T 2/2008, byl J. B. uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Liberci se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. ve F., okr. L., dne 24. 3. 2003 jako správce konkurzní podstaty firmy Stavo Frýdlant, a. s., v konkurzu, se sídlem Frýdlant v Čechách, K. H. Borovského 283, z bankovního účtu firmy vedeného u České spořitelny, a. s., provedl neoprávněný výběr částky ve výši 1 200 000 Kč z konkurzní podstaty pro vlastní potřebu a následně tyto finanční prostředky z titulu osobní půjčky v období od 24. 3. 2003 do 31. 3. 2003 předal M. H., když částka nebyla dosud vrácena a vložena zpět do konkurzní podstaty, čímž snížil příjmy konkurzní podstaty, vše ke škodě firmy Stavo Frýdlant, a. s., v konkurzu,
2. ve F., okr. L., dne 18. 8. 2004 jako správce konkurzní podstaty firmy Stavo Frýdlant, a. s., v konkurzu, se sídlem Frýdlant v Čechách, K. H. Borovského 283, z bankovního účtu firmy vedeného u České spořitelny, a. s., provedl neoprávněný bezhotovostní převod částky ve výši 3 000 000 Kč na účet z konkurzní podstaty, kdy tyto finanční prostředky poskytl z titulu osobní půjčky Ing. J. T., když částka ve výši 2 000 000 Kč v období dubna 2007 a částka ve výši 1 000 000 Kč spolu s navýšením 497 171 Kč dne 19. 8. 2008 byly vráceny a vloženy zpět do konkurzní podstaty, čímž dočasně snížil příjmy konkurzní podstaty, vše ke škodě firmy Stavo Frýdlant, a. s., v konkurzu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci , jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 9. 2009 , sp. zn. 31 To 228/2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný , prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Menše dovolání , kterým napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že popis skutku, provedené dokazování ani odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahují takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit naplnění zákonného znaku trestných činů zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr, zák. „přisvojí si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“, resp. „spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“. Termín osobní půjčka zákon nezná a pokud jde o způsob jednání jménem úpadce, řeší ho §14 a §14a zákona o konkurzu a vyrovnání zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době spáchání citovaných skutků.
Z těchto ustanovení vyplývá, že všechny právní úkony činí správce konkurzní podstaty osobně.
Po uzavření obou půjček byly tyto následně právně zajištěny proti možnému promlčení, po změně v osobě správce konkurzní podstaty oba dlužníci aktivně jednali i se správcem novým. Ing. T. půjčku včetně úroků již vrátil a do konkurzní podstaty se vrátilo více peněz, než kdyby obviněný peníze uložil na účet a připisoval pouze úroky dané bankou. S odkazem na nález Ústavního soudu sv. 35 č. 196 Sb. n. u. pokládá obviněný trestní represi za nepřiměřenou, neboť ochrany majetkových vztahů lze docílit standardní aplikací prostředků občanského a obchodního práva. Nemohla tak být naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, neboť úmysl pachatele přisvojit si svěřené věci a tudíž je nikdy vlastníkovi nevrátit, musí být dán od samého počátku. Žádný provedený důkaz nevyznívá tak, že by úmyslem obviněného bylo peníze nevrátit. Podle obviněného také v případě §8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání nejde o zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, ale o obecnou definici výkonu funkce správce konkurzní podstaty. Jeho jednání mělo být posouzeno podle §255 nebo 255a tr. zák., neboť znakem těchto trestných činů není podmínka přisvojení si svěřené věci, ale pouze způsobení škody na základě jednání, které je v rozporu s uloženou povinností. Následně obviněný odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 7 Tz 215/2001.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby byl dle §265o tr. ř. přerušen výkon rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že není pochyb o tom, že v rozsudku popsaná podstata jednání obviněného plně zapadá do rámce přisouzené právní věty o tom, že si v postavení speciálního subjektu ve smyslu §248 odst. 3. písm. a) tr. zák. přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Pozastavil-li se dovolatel nad termínem „osobní půjčka“, pravděpodobně podle státní zástupkyně přehlédl, že šlo o vyjádření jednání, ze kterého bylo zřejmé naplnění znaku přisvojení. Pokud dovolatel jednal bez respektu k režimu předmětných finančních prostředků, pak jednal v rozporu s účelem jejich svěření. Ten je definován účelem zákona o konkurzu a vyrovnání, kterým je podle jeho §1 uspořádání majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku. Dovolatel byl povinen jednat v rámci svého oprávnění nakládat s majetkem podstaty po prohlášení konkurzu tak, jak to vyplývá z ust. §14 odst. 1 písm. a) věta prvá zákona o konkurzu a vyrovnání. Dovolatelovo jednání v postavení správce konkurzní podstaty bylo založeno na takovém nakládání s cizím majetkem, jako by se jednalo o majetkové hodnoty, které jsou předmětem jeho vlastnického práva. Přitom byl podle §8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání povinen při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a s odpovědností za škodu způsobenou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Nelze proto přijmout jeho námitku, že výše uvedené ustanovení vystihuje pouze obecnou definici funkce správce konkurzní podstaty a tím ani nemůže zakládat důvod pro závěr o zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného.
Není pochyb o tom, že v obou případech došlo k naplnění znaku přisvojení si cizí svěřené věci spojeného se získáním trvalé dispozice s úpadcovými finančními prostředky, a to již v době poskytnutí tzv. osobních půjček, a tedy již v tomto okamžiku došlo k dokonání trestného činu zpronevěry. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že dovolatel půjčky dodatečně formálně pokryl příslušnými smluvními ujednáními a v jejich rámci je zajistil proti možnému promlčení a že po změně v osobě konkurzního správce dlužníci, kteří se podle písemně uzavřených smluv nacházeli v závazkovém vztahu s osobou dovolatele, jednali bez dalších nezbytných právních kroků o úhradě svých dluhů již se správcem novým. Takové námitky by bylo možné zohlednit pouze při adhezním způsobu rozhodování. Do téže kategorie náleží i námitka, že Ing. T. předmětnou půjčku včetně úroků již vrátil.
Státní zástupkyně pak k námitkám obviněného připomněla, že k uznání dluhu ve vztahu k úpadci ze strany M. H. i k uzavření dohody o narovnání s Ing. J. T. došlo až s několikaletým zpožděním a pouze v návaznosti na změnu v osobě správce konkurzní podstaty, kdy úpadci již nesvědčil žádný právní nástroj k vymožení jeho majetku. Na jednání dovolatele nelze proto nahlížet jako na takové, které by odpovídalo požadavku „s odbornou péčí“ ve smyslu §8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Co se týká poškozeného subjektu, uvedla státní zástupkyně, že jednání dovolatele postihovalo bezprostředně majetek úpadce až s následným dopadem do sféry majetkových práv jeho věřitelů. Proto nemůže obstát ani namítaná možnost posouzení jednání jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Z hlediska znaku přisvojení rovněž nepadá do úvahy kvalifikace činu podle §255a tr. zák., která má ve vztahu k přisouzenému trestnému činu subsidiární povahu. K odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 215/2001 pak státní zástupkyně uvedla, že se o srovnatelný případ nejedná. Naopak odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1518/2004.
Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Je zřejmé, že námitky obviněného s výjimkou tvrzení, že žádný provedený důkaz nevyznívá tak, že by jeho úmyslem bylo peníze nevrátit, spadají do rámce vymezeného dovolacího důvodu, jsou však zjevně neopodstatněné. Je třeba podotknout, že veškeré dovolací námitky uplatnil obviněný již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal. Na jeho závěry však obviněný nijak nereagoval, pouze své námitky v dovolacím řízení zopakoval. Nejvyšší soud tak považuje za nadbytečné správné právní závěry přijaté soudy v předchozím řízení v celém rozsahu opakovat a odkazuje na znění obou rozsudků. Nad rámec obou rozhodnutí je třeba k subjektivní stránce jednání obviněného zdůraznit, že ačkoli tato by mohla být v napadených rozhodnutích lépe vyjádřena, je z popisu obou skutků ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i odůvodnění obou rozsudků patrné, že jednání obviněného bylo úmyslné, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Popis jednání ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ani jinou formu zavinění nepřipouští. Vzhledem k charakteru trestného činu zpronevěry totiž již samotný popis skutkových okolností vyjadřujících naplnění znaku přisvojení pokud je správně formulová, nepřipouští možnost, že by se u pachatele mohlo jednat např. o nedbalost. V projednávaném případě bylo zjištěno, že obviněný peníze neoprávněně vybral z bankovního účtu firmy Stavo Frýdlant, a. s., a následně je z titulu osobní půjčky předal svému známému, resp. že je svému známému poskytl neoprávněným bezhotovostním převodem. Již v tomto okamžiku si obviněný peníze přisvojil, neboť s nimi evidentně naložil jako s vlastními. Bylo mu přitom známo, že se nejedná o jeho peníze a že není oprávněn s nimi takto naložit. Pokud tak přesto jednal, je zřejmé, že jednal úmyslně. Není přitom rozhodné, zda počítal s tím, že po nějaké době peníze do konkurzní podstaty vrátí (to ostatně tvrdí pouze obviněný, ze skutkových okolností naopak vyplývá, že pro jejich vrácení v průběhu několika let nic neučinil). Taková okolnost by mohla být významná pouze v případě, kdy by obviněný s penězi pouze krátkodobě naložil v rozporu se svým oprávněním, přičemž by počítal s konkrétní okolností, díky které je bude moci vrátit. To je také případ obviněným citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 215/2001, kde navíc obviněná nenakládala na rozdíl od obviněného s penězi jako s vlastními, neboť uzavřela ve všech případech smlouvy o půjčkách, a to nikoli svým jménem. Jedná se proto o skutkově odlišnou situaci.
Soudy se v souvislosti se znakem přisvojení obsáhle zabývaly otázkou, zda obviněný nakládal s penězi, které byly součástí konkurzní podstaty, jako s vlastními (pro upřesnění Nejvyšší soud podotýká, že v případě skutku pod bodem 2. se ve skutečnosti jednalo o pohledávku vůči bance, kterou si takto obviněný přisvojil, neboť peníze odeslal bezhotovostním převodem), přičemž ze skutkových závěrů soudy dovodily, že tomu tak bylo. Jednalo se především o zjištění, že obviněný nejprve zapůjčil finanční prostředky svým známým, aniž by uzavřel písemné smlouvy o půjčkách, smlouvy uzavřel dodatečně s odstupem měsíců svým jménem bez jakékoli zmínky, že jde o finanční prostředky tvořící součást konkurzní podstaty (zde je třeba k námitce obviněného zdůraznit, že jako správce konkurzní podstaty nebyl oprávněn nakládat s majetkem konkurzní podstaty na svůj účet), oba dlužníci o tom nebyli informováni, návratnost půjček nebyla nijak zajištěna (např. zástavním právem), nebyly sjednány žádné konkrétní úroky, k poskytnutí druhé půjčky došlo ve chvíli, kdy již první dlužník měl dluh splatit, což se však dodnes nestalo, obviněný, dokud zastával funkci správce konkurzní podstaty poškozené společnosti Stavo Frýdlant, a.s., neučinil žádné kroky k vymáhání předmětných pohledávek do doby, než došlo k promlčení nároků. Všechny tyto skutkové závěry svědčí o tom, že i pokud by obviněný chápal transakce jako pohledávky Stavo Frýdlant, a. s., musel být minimálně srozuměn s tím, že k navrácení peněz do konkurzní podstaty nedojde. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry ani z hlediska naplnění znaku přisvojení však i tak není rozhodné, zda chtěl obviněný peníze po delší době vrátit. To by mohlo být chápáno pouze jako náhrada škody. Vzhledem k tomu, že došlo k naplnění znaku přisvojení, nebylo namístě uvažovat o posouzení jeho jednání podle §255 nebo §255a tr. zák.
Pokud obviněný namítá, že v popisu skutku není vyjádřena okolnost, že jednal jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nelze mu dát za pravdu. Z popisu obou skutků jasně vyplývá, že obviněný jednal jako správce konkurzní podstaty, přičemž závěry ohledně naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty jsou podrobně rozvedeny na str. 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 6, 2. odst. rozsudku odvolacího soudu a nelze jim nic vytknout. Nejvyšší soud souhlasí s názorem, že obžalovaný zjištěným skutkem jako správce konkurzní podstaty jednal zcela v rozporu se smyslem zákona o konkurzu a vyrovnání a porušil na úkor úpadce svou povinnost při výkonu této funkce postupovat s odbornou péčí.
Taktéž v případě obviněného nelze dospět k závěru o nepřiměřenosti trestní represe. Pomineme-li otázku společenské nebezpečnosti jeho jednání, je třeba zdůraznit, že v posuzovaném případě by rozhodně nebyly prostředky civilního práva pro nápravu společenských vztahů dostačující a to zejména důvodu, který vyložily již soudy v předchozím řízení, totiž že obviněný neučinil nic pro náhradu vzniklé škody v průběhu několika let a došlo tak k promlčení obou pohledávek. V takovém případě by bez hrozící trestní represe záviselo jejich splacení pouze na dobré vůli a osobní cti obou dlužníků.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Neshledal také žádný důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch