ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.297.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 297/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedáním konaném dne 20. dubna 2010 dovolání V. G. , P. H. , J. Š. a A. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, jako soudu odvolacího proti rozsudku ze dne 18. 3. 2008 v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 515/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného V. G. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 8 To 330/2008, ve výroku, který se týká obviněného V. G.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 8 To 330/2008, zrušuje i ve vztahu k obviněným M. G., V. P., M. A., P. C., P. H., H. Š.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se ruší i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. H., A. Š. a J. Š. odmítají.
Odůvodnění:
Pokud se v další části textu tohoto rozhodnutí používá termín trestní zákon nebo zkratka tr. zák. , má se na mysli zákon č. 140/1961 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 2 T 515/2005 ze dne 18. 3. 2008, byli shledáni vinnými :
- obviněný V.G. trestným činem účasti za zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. [skutek I.], trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [skutky II. body 5., 7. - 21.] a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. [skutky II. body 5., 7. – 21.],
- obviněný P. H. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. [skutky II. body 5., 7. - 21., 23. a 24.],
- obviněný J.Š. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. [skutky II. body 22., 25. a 26.], trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutky II. body 22., 25. a 26.], trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek III. bod b)] a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutek III. bod c)],
- obviněný A.Š. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. [skutky II. body 3., 4., 22., 25., 26.], trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutky II. body 3., 4., 22., 25., 26.], trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek III. bod b)] a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutek III. bod c)].
Za tyto trestné činy byly citovaným rozsudkem okresního soudu odsouzeni:
- obviněný V.G. podle §163a odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let , pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč, a to s tím, že soud pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců a konečně podle §55 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zák. k trestu propadnutí věcí individuálně určených příslušným výrokem rozsudku,
- obviněný P.H. podle §171a odst. 2 tr. zák., s přihlédnutím k ustanovení §44 odst. 1 tr. zák. a za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let , pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, a to s tím, že soud pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců a konečně podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věcí individuálně určených příslušným výrokem rozsudku, přičemž současně soud podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 17 T 132/2004 ze dne 25. 8. 2004, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- obviněný A.Š. podle §160 odst. 3 trestního zákona, s přihlédnutím k ustanovení §44 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku , pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, a to s tím, že soud pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, dále podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. k osmiletému trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce odpovědného pracovníka státní správy, státních orgánů, samosprávy a příslušníka ozbrojených sil a sborů, a konečně podle §55 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zák. k trestu propadnutí věcí individuálně určených příslušným výrokem rozsudku,
- obviněný J.Š. podle §160 odst. 3 tr. zák., s přihlédnutím k ustanovení §44 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků , pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, a to s tím, že soud pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, dále podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. k šestiletému trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce odpovědného pracovníka státní správy, státních orgánů, samosprávy a příslušníka ozbrojených sil a sborů, a konečně podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věcí individuálně určených příslušným výrokem rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. G.,P. H.,J. Š. a A. Š.spolu s dalšími obviněnými – konkrétně s M. G., V. P., M. A., P. C., H.Š. a M.J. odvolání. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně dne 16. 9. 2008, a to rozsudkem vedeným pod sp. zn. 8 To 330/2008 (č.l. 3561), a to tak,že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. A. zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byl tento obviněný zařazen do věznice s ostrahou, a za konstatovaného splnění podmínek zakotvených v ust. §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že obviněný M. A. se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem [výrok uvedený pod bodem I. rozsudku soudu II. stupně]. V dalším podle §256 tr. ř. odvolání obviněných V. G., P. H., J. Š., A. Š. a rovněž M. G., V. P., P. C., H. Š. a M. J. zamítl .
Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Znojmě se všichni obvinění v různé míře (závislé od svého postavení) podíleli na činnosti zločinného spolčení, které je charakterizováno mezinárodním charakterem, vnitřní rozvinutou organizační strukturou, přesným rozdělením funkcí a dělbou činností. Cílem páchání trestné činnosti bylo dosahování opakovaného finančního zisku soustavnou a dlouhodobě páchanou úmyslnou trestnou činností, spočívající v nelegálním převážení osob z Moldavské republiky přes území Slovenska nebo České republiky a Rakouska do Itálie coby cílové země. Vzhledem k délce cesty byli běženci v jejím průběhu ubytováváni v hotelích a ubytovnách ve Slovenské nebo České republice (v T., M., B. či Br.) a odtud byli vozidly dále převáženi přes hraniční přechody v L., H. či M. S. J. přes území Rakouské republiky do cílových míst v Itálii (P., B., Br.). Co se týče postavení dovolatelů, jejich rolí a z toho vyplývajících úkolů ve zločinném spolčení, podle skutkových zjištění soudu I. stupně byl z početné skupiny trestně stíhaných dovolatel V. G. usvědčen z toho, že se v průběhu roku 2003 na území České republiky aktivně podílel na založení tohoto spolčení, přičemž spolu s M. G. a V. P. zajišťoval příjezd běženců z Moldavské republiky na území Čech a Slovenska, zde pro ně objednával ubytování, padělané cestovní pasy a rovněž byl spolu s výše jmenovanými aktivní jako zadavatel a organizátor jednotlivých převozů běženců dále přes Rakousko do Itálie. Ze zachycených odposlechů bylo zjištěno, že byl považován za „šéfa“, neboli za prvního muže v hierarchii tohoto spolčení. Ve prospěch zločinného spolčení pracoval dále dovolatel P. H. , který plnil své úkoly tím, že zprostředkovával řidiče vozidel za účelem převozu běženců a zabezpečoval bezpečný průjezd transportních vozidel přes hraniční přechody H. a M. S. J, a to mimo jiné za součinnosti zde sloužících pohraničních policistů – dovolatelů A. Š. a J. Š. , kteří sloužili na hraničním přechodu H.
Obvinění V. G., P. H., J. Š., A. Š. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, v zákonné lhůtě dovolání, s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť všichni jmenovaní mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu I. stupně, je založeno na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný V. G. opíral své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm . g) tr. ř. a v rámci něho poukazuje zejména na to, že z popisu jednání, které je uvedené ve skutkové větě, nevyplývá, že by naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., stejně jako trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák.
Obviněný nejdříve napadá rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a rozhodnutí odvolacího soudu, pokud byl na základě těchto rozhodnutí pravomocně uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice v rozsahu vymezeném ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 2 T 515/2005, s tím, že hmotně právní posouzení skutku je nesprávné, neboť jak plyne ze skutkové věty rozsudku, pouze jeden z dílčích skutků (jedná se o skutek 5.) z jednání, kterého se měl dopustit, spočívá v překročení české státní hranice, konkrétně hranice mezi Českou republikou a Rakouskem, zbývajících 15 dílčích skutků spočívalo v překročení státní hranice mezi Slovenskou republikou a Rakouskem. Uvádí, že podle jeho názoru překročení jiné státní hranice než státní hranice České republiky s některým ze sousedních států nelze podle trestního zákona České republiky vůbec postihovat, neboť jinak by český trestní zákon opravňoval české orgány stíhat kohokoliv, kdo by překročil jakoukoliv státní hranici jiného státu. Tím by beze sporu bylo zasahováno do suverenity jiných států orgány českého státu.
Nesprávné právní posouzení skutku dovolatel namítá rovněž v případě, kdy byl uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. Základním znakem tohoto trestného činu je podle názoru dovolatele soustavnost v páchání trestné činnosti, a jednorázové spáchání trestného činu jedním skutkem nepochybně nevykazuje znaky soustavnosti. Proto neměl být uznán vinným tímto trestným činem.
Také popis organizační struktury a fungování zločinného spolčení, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, nesvědčí o tom, že by dovolatel byl skutečně členem zločinného spolčení. Naopak soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda dovolatel (spolu s G.a P.) mohli být součástí zločinného spolčení, když byli zcela závislí na činnosti jiných osob.
Obviněný dále namítá, že ze skutkových vět rozsudku soudu I. stupně plyne, že skutek, jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., byl na rozdíl od obžaloby formulován tak, že obsahoval další jednání v žalobě neuvedené, a že u skutku II. byl uznán vinným i pro dílčí skutky uvedené pod body č. 3., 4., 22. až 24., i když pro tyto skutky nebyl vůbec trestně stíhán.
Ve vztahu k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. obviněný G. uvádí, že se měl podle rozsudku tohoto trestného činu dopustit tím, že padělané listiny použil jako pravé. I zde zdůrazňuje, že toto zjištění nebylo dostatečně podpořeno provedenými důkazy, respektive nebylo prokázáno, že by užil, či se nějakým způsobem dostal do styku s padělaným pasem, či že by dokonce padělaný cestovní pas použil jako pravý. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by padělaný pas vyrobil nebo jej fakticky držel. Namítá, že sám pas nepadělal, ani jej nikomu neposkytl a i kdyby si takto padělaný pas opatřil, nikdy nikomu netvrdil, že tento dokument je pravý a proto se předmětného trestného činu nemohl dopustit.
Obviněný P. H. odkazuje ve svém dovolání na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytýká napadeným rozhodnutím dvě dle jeho názoru zásadní vady. Předně upozorňuje na to, že soud I. stupně podle jeho přesvědčení nebyl oprávněn posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. to, zda se dovolatel v trestní věci Okresního soudu Znojmo sp. zn. 17 T 132/2004 osvědčil, neboť v tomto případě se nejednalo o otázku viny. Odkazuje přitom na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1975, ve kterém je uvedeno, že „otázka platnosti zákonné fikce o tom, že se na odsouzeného hledí, jako by odsouzen nebyl, není v případě úvah o uložení souhrnného trestu otázkou viny obžalovaného. Proto existence pravomocného rozhodnutí soudu o prominutí souhrnného trestu v dříve projednávané věci na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii brání soudu při rozhodování o uložení souhrnného trestu z hlediska úvahy dle §35 odst. 3 tr. zák. posoudit otázku, zda o dřívějším odsouzení platí výše uvedená zákonná fikce.“ Z toho dovolatel usuzuje, že pokud soud I. stupně nebyl oprávněn posuzovat tuto předběžnou otázku, nebyl oprávněn ani k ukládání souhrnného trestu. Pokud soud I. stupně rozhodl výše uvedeným způsobem, zasáhl do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
Dále dovolatel H. uvádí, že soud I. stupně mu uložil trest na samé horní hranici trestní sazby s přihlédnutím k tomu, že ukládá trest souhrnný. V této souvislosti obviněný zdůrazňuje, že je přesvědčen, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uložení tak přísného trestu, neboť soud I. stupně vůbec nepřihlédl k tomu, že P. H. nebyl dosud soudně trestán. Dovolatel akcentuje svou dosavadní bezúhonnost – v místě bydliště požívá dobré pověsti, řádně pracuje jako soukromý podnikatel v obchodní a zprostředkovatelské činnosti. Od doby, kdy byl propuštěn z vazby, se podřizuje dohledu probačního úředníka a tento dohled dle jeho tvrzení probíhá bez problémů, a proto se domnívá, že trest, který mu byl vyměřen, je nepřiměřeně přísný a uložený v rozporu se zásadou individualizace trestu.
Z těchto dvou výše uvedených důvodů žádá, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, příp. se rozhodl a uložil mu trest spravedlivý, tj. mírnější a podmíněný.
Obvinění J. Š. a A. Š. , oba zastoupeni advokátem JUDr. Petrem Poledníkem, své společně podané dovolání opřeli rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v rámci tohoto důvodu zdůrazňují, že soudy nižších stupňů dovodily ze zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry a neprovedly podstatné důkazy, které byly z jejich strany navrhovány a které mohly významně přispět k objasnění skutkového děje. Dle svých tvrzení oba obvinění namítají, že soudy nižších instancí dospěly na základě výpovědí některých odsouzených (např. B., Š.) i na podkladě záznamů telekomunikačního provozu k nesprávnému závěru, že svou činností umožňovali nelegální převozy přes hraniční přechod H., ve prospěch zločinného spolčení a to za použití padělaných cestovních dokladů. Nicméně co se týče svědeckých výpovědí, z těch jednoznačně nevyplynulo, jakým způsobem oba přispěli k této trestné činnosti, a to tím spíše, že ani jeden z obviněných členy zločinného spolčení, ani ostatní osoby neznají. Ani co se týče záznamů telekomunikačního provozu a záznamů SMS zpráv, ani z těch nelze dovodit fakt, že odsouzení se dopouštěli jednání uvedených v bodě II. výrokové části rozsudku. Z tohoto důvodu i nadále oba setrvávají na námitkách učiněných u hlavního líčení.
Ovšem za zcela zásadní oba dovolatelé považují skutečnost, že u soudu I. stupně nebylo prokázáno, že by v předmětných časech mohli jakýmkoli způsobem ovlivňovat průjezd jakéhokoli vozidla přes hraniční přechod H., neboť přesto, že v danou dobu byli přítomni na pracovišti, nebylo prokázáno, zda se nacházeli na pozici, ze které mohli průjezd běženců bezprostředně ovlivňovat. Dovolatelé zdůrazňují, že soudy nedocenily např. fakt, že všichni příslušníci sloužící na tomto hraničním přechodu se o svém zařazení v rámci konkrétní služby dozvídali teprve cca 15 minut před samotným započetím služby. K objasnění této nikoliv nepodstatné okolnosti je však nutné provést i další navrhované důkazy, zejména porovnání měsíčních plánů a hlídkových knížek. Teprve provedením těchto důkazů je možné učinit jednoznačný závěr o konkrétním výskytu toho kterého pracovníka v konkrétní hodinu na předmětném pracovišti. Oba dovolatelé rovněž namítají, že soudy obou stupňů se taktéž nevypořádaly s jejich návrhem na provedení důkazu záznamem monitorovacího systému LOOK a jeho porovnáním s obsahem shora uvedených evidencí.
Na závěr svého podání rovněž vytýkají soudům, že jednání popsané v II. bodě výrokové části napadeného rozsudku byla nesprávně právně kvalifikována jako trestná činnost páchaná ve prospěch zločinného spolčení s tím, že tyto právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Naopak zdůrazňují, že za dané důkazní situace vůbec nevyplynula právní jistota, zda např. předmětná vozidla překročila v uváděných časech hraniční přechod, kolik osob ve vozidlech bylo, zda obvinění byli v uvedené době ve službě a pokud ano, zda vůbec měli alespoň hypotetickou možnost průjezd vozidel ovlivnit a jakým způsobem se tak mělo stát.
Vzhledem k tomu, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech, oba dovolatelé zdůrazňují, že v tomto případě došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, což oba považují za splněný předpoklad pro zásah dovolacího soudu do skutkového stavu posuzovaného případu. Proto společně navrhují, aby Nejvyšší soud ČR v souladu s ust. §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a rovněž všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující a aby v souladu s ust. §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K těmto dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve svém vyjádření nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dále se postupně vyjádřil k jednotlivým dovolacím důvodům všech dovolatelů.
Po přezkoumání dovolacích námitek obviněného V. G. konstatoval státní zástupce jejich opodstatněnost. V rámci první námitky, ve které dovolatel namítá, že pouze v jednom případě se dopustil překročení české státní hranice mezi Českou republikou a Rakouskem, státní zástupce zdůrazňuje, že hlavním znakem trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 tr. zák. je znak překročení „státní hranice“. Tímto znakem je třeba rozumět pouze státní hranici České republiky se sousedními státy, nikoli jakoukoliv státní hranici. Z toho tedy vyvozuje, že obviněný G. mohl s ohledem na znění pravomocného výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Znojmě naplnit zákonem požadované znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. pouze v případě jediného dílčího útoku uvedeném pod bodem II. 5. tohoto rozsudku.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz soudu I. stupně na zásadu personality podle §18 tr. zák. (viz. druhý odstavec na str. 7 rozsudku soudu II. stupně), protože uvedená pravidla se vztahují k působnosti trestních zákonů a stanoví, v jakých případech lze aplikovat české trestní předpisy. Nicméně se tato pravidla nevztahují na jejich interpretaci.
K nesprávnému právnímu posouzení došlo dle vyjádření státního zástupce i v případě, kdy byl uznán V. G. vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., protože základním znakem tohoto trestného činu je soustavnost, která v tomto případě nebyla rovněž splněna, a to s ohledem na argumentaci prezentovanou v předchozím odstavci (i když znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. byly v dané trestní věci zřejmě splněny).
V rámci další námitky dovolatele G. státní zástupce konstatuje, že i v tomto bodě je nutné přisvědčit námitce obviněného, že rovněž nebyly naplněny znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák ., neboť fakt, že obviněný „padělal veřejnou listinu a podstatně změnil její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé“ neodpovídá zjištěné skutkové okolnosti, uvedené ve výroku pod bodem II. pravomocného výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Podle výroku tohoto soudu obviněný G. společně s dalšími obviněnými se podílel na nelegálním převážení běženců přes hraniční přechody, a to za použití padělaných cestovních dokladů. Z toho ovšem nevyplývá, že by obviněný G. vyhotovil nepravou veřejnou listinu, resp. provedl ve veřejné listině změnu, jak předpokládá alinea první skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Stejně tak nebylo možné posoudit jednání obviněného G. podle alinei druhé trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., která předpokládá „užití“ padělané veřejné listiny „jako pravé“, neboť to nebyl obviněný, kdo předkládal, či měl předložit falešné pasy příslušným orgánům v rámci prokazování totožnosti osob při překračování státní hranice. Nicméně zůstává otázkou, zda jednání obv. G. nebylo možné posoudit jako některou z forem účastenství na trestném činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. a) – c) tr. zák. k §176 odst. 1 tr. zák., příp. zda jeho jednání kvůli nemožnosti prokázání akcesority účastenství netvořilo „pouhou“ součást jednání právně kvalifikovaného jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice dle §171a tr. zák.
V závěru svého stanoviska státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upozorňuje na to, že pochybení, která byla uvedena v části týkající se V. G. se rovněž mohou týkat i dalších obviněných, konkrétně M. G., V. P., M. A., P. C., P. H., M. D., S. S. a H. Š., kteří v tomto smyslu nepodali proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, mimořádný opravný prostředek. Nicméně v tomto smyslu státní zástupce upozorňuje na zásadu „beneficium cohaesionis“ dle §265k odst. 2 tr. ř. s odkazem na §261 tr. ř. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR:
a) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, jednak ve výroku, pokud jím bylo dle §265 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. G.. Za použití §261 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek krajského soudu i ve vztahu k obviněným M. G., V. P., P. C., P. H. a H. Š. a rovněž ve vztahu k M. A. a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
b) dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
c) a podle §265 l odst. 4 tr. ř. případně rozhodl o vazbě obviněných V. G., M. G., V. P., M. A., P. C. a P. H.
K dovolání P. H. nejprve konstatoval, že tento dovolatel svým podáním napadá výroky o vině a uloženém trestu. K námitce viny státní zástupce uvádí, že v dané věci nebylo uložení souhrnného trestu vyloučeno, protože podmínky zakotvené v ust. §35 odst. 3 tr. zák. nebyly v daném případě naplněny. Souhrnný trest nebyl v posuzovaném případě vyloučen ani ve vztahu k odsouzení obviněného (ke kterému došlo ve věci Okresního soudu ve Znojmě), protože zkušební doba podmíněného odsouzení uplynula dne 21. 10. 2007 a poté již nebylo soudem rozhodnuto o tom, zda se obviněný osvědčil, stejně jako o vykonatelnosti jeho trestu. Tzv. fikce neodsouzení, která jinak nastává dle §60 odst. 2 tr. zák. za podmínky, že soud nerozhodne do roka od uplynutí zkušební doby, v tomto případě nenastala.
K námitce týkající se uloženého trestu , který je dle mínění dovolatele nepřiměřeně přísný, státní zástupce zaujal rovněž odmítavé stanovisko, neboť pro námitky dovolatele určil trestní řád dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který se vztahuje pouze k druhu a výměře uloženého trestu). Nicméně tento se na daný případ nevztahuje, neboť v napadeném rozsudku soudu I. stupně nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, stejně jako nebyl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce konstatuje zjevnou neopodstatněnost obou námitek obviněného H., a proto navrhuje Nejvyššímu soudu jeho dovolání odmítnout v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolání obviněných J. Š. a A. Š. nejprve státní zástupce uvádí, že dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k posouzení v podstatě dvě hlavní námitky. V první předkládají dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového děje, v které polemizují o tom, jak soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy a usilují o to, aby dovolací soud akceptoval ve svém rozhodování jiné – pro ně příznivější – skutkové okolnosti. Podle státního zástupce námitky obou dovolatelů by však mohly mít v rámci podaného dovolání význam pouze v případě, že by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry, které učinily soudy nižších stupňů za podmínky, že by tak závažný nesoulad oba obvinění odůvodněně namítli.
Druhou námitku státní zástupce považuje za právně relevantní. V té oba dovolatelé namítají, že jednání popsaná v II. bodě výrokové části napadeného rozsudku byla nesprávně právně kvalifikována jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., a to obviněný J.Š. v bodech jednání 22., 25. - 26. a obviněný A. Š. v bodech jednání 3. - 4., 22., 25. - 26. Proti této hmotněprávní kvalifikaci vznášejí námitku z důvodu, že nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že by vědomě jednali jako členové zločinného spolčení. Státní zástupce konstatuje, že tato námitka odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu a současně zdůrazňuje, že je dle jeho názoru opodstatněná.
V další části svého stanoviska státní zástupce vyjadřuje svůj souhlas s právním hodnocením nižších soudů v tom, že zjištěné skutkové okolnosti naplňují zákonné znaky zločinného spolčení dle ust. §43 tr. zák. a současně že byly prokázány i všechny znaky dle §89 odst. 17 tr. zák., které jsou charakteristické pro zločinné spolčení. Následně rovněž souhlasí i s právní větou pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, vedeném pod sp. zn. 2 T 515/2005 ze dne 18. 3. 2008, že obvinění J. Š. a A. Š.(spolu s M. A., P. C. a P. H.) skutečně naplnili zákonem stanovené znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného spolčení dle §43 tr. zák., a to tím, že pro jiného organizovali a jinému umožnili nedovolené překročení státní hranice a takový čin spáchali za úplatu a vědomě se členy zločinného spolčení nebo v úmyslu takovému spolčení napomáhat. Přičemž za členy zločinného spolčení soud I. stupně považuje V. G., M. G. a V. P.
Nicméně z rozhodnutí soudu I. stupně, z obsahu pravomocného výroku o vině vyplývá, že obviněný A. Š. se dopustil celkem pěti dílčích útoků , které tvoří v jeho případě jediný pokračující trestný čin nedovoleného překročení státní hranice dle ust. §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (jedná se o dílčí útoky popsané pod bodem II. 3. až 4., 22., 25. až 26. výroku o vině), přičemž dílčí útoky popsané pod bodem II. 3. až 4. spáchal dne 13. 9. 2003, dílčí útok popsaný pod bodem II. 22. výroku o vině spáchal s dvouměsíčním zpožděním dne 13. 11. 2003 a dílčích útoků pod bodem II. 25. až 26. se dopustil ve dnech 25. a 26. 11. 2003. Dále z dokazování vyplynulo, že obviněný Š. umožňoval nelegální převoz běženců přes hraniční přechod H. vždy až po telefonické domluvě s obviněným P. H. a s dalšími obviněnými (s výjimkou J. Š.) se na trestné činnosti nedomlouval. V této souvislosti státní zástupce akcentuje, že obviněného P. H. soudy nižších stupňů za „člena zločinného spolčení“ nepovažují, což znamená, že obviněnému Š. nelze přičítat, že by se trestné činnosti dopouštěl „vědomě se členy zločinného spolčení“. Tento závěr je dle státního zástupce ještě průkaznější v případě obviněného J.Š. , který se dopustil tří dílčích útoků, které tvoří jeden pokračující trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (konkrétně se jedná o dílčí útoky popsané pod bodem II. 22., 25. až 26. výroku o vině), přičemž ze zjištěných skutkových okolností nevyplývá, že by se na trestné činnosti domlouval s někým jiným, než právě s obviněným Š.
Z výše uvedeného tedy státní zástupce uzavírá, že vzhledem k četnosti útoků existují reálné pochybnosti o tom, zda obvinění Š.i Še. byli natolik provázáni se členy zločinného spolčení, že to soud opravňuje učinit závěr, že se předmětného trestného činu dopustili ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák ., neboť mimo formálních podmínek (úmysl napomáhat zločinnému spolčení) trestní zákon vyžaduje rovněž splnění materiální podmínky – tedy že okolnosti činu nebo osoba pachatele podstatně zvyšuje stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost.
Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššímu soudu ČR navrhuje, aby:
a) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 330/2008 ze dne 16. 9. 2008, ve výroku, pokud jím bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněných A. Š. a J. Š. podané proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 2 T 515/2005 ze dne 18. 3. 2008. A zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
b) dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
c) a konečně podle §265 l odst. 4 tr. ř. případně rozhodl o vazbě obviněných A. Š. a J. Š.
Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda v této věci je dovolání přípustné. V této souvislosti konstatuje, že dovolání všech čtyř obviněných jsou v souladu s ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustná, byla ve všech případech podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (tj. u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, odst. 2 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání všech čtyř obviněných splňují zákonné podmínky §265f tr. ř. vymezujícího obligatorní obsah dovolání.
Všichni dovolatelé podali dovolání s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy, že předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V případě uplatnění tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin i když o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu I. stupně, případně modifikovaného skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu I. stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i na základě jiného hodnocení v předchozím řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze výjimečně, pokud existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy na jedné straně a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry soudu na straně druhé, ovšem pouze za podmínky, že dovolatel učiní tento nesoulad předmětem dovolání.
K jednotlivým námitkám obviněného V. G. zaujal Nejvyšší soud následující stanovisko:
Ve vztahu k trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. obviněný tvrdí, že nebyl naplněn základní zákonný znak charakterizující zločinné spolčení, tj. soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Argumentuje tím, že i podle rozsudku se pouze v jediném případě podílel na nelegálním přechodu cizinců přes českou státní hranici do jiného státu, konkrétně do Rakouska.
Tato námitka naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se skutečně namítá nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Další námitky ve vztahu k tomuto trestnému činu jsou již skutkového charakteru a v podstatě polemizují se zjištěním soudu a jeho hodnocením důkazů, anebo jak bude později rozvedeno, se jedná o námitku procesní, která nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. K této námitce se Nejvyšší soud vyjádří v další části rozhodnutí.
Trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. se dopustí kromě jiného ten, kdo založí zločinné spolčení nebo kdo se na činnosti takového spolčení účastní. Obviněný G. byl uznán vinným tím, že zločinné spolčení založil a činnosti takového spolčení se zúčastnil.
Legální definici zločinného spolčení podává ustanovení §89 odst. 17 tr. zák., podle něhož je to společenství více osob s vnitřní organizační strukturou s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Z této definice plyne, že zákon nevyžaduje, aby společenství, které tvoří zločinné spolčení, spáchalo (samozřejmě prostřednictvím svých členů či osob, které jeho činnost podporují) větší počet trestných činů (soustavně se dopouštělo trestné činnosti), ale vyžaduje, aby na soustavné páchání trestné činnosti bylo zaměřeno, tj. aby páchání úmyslné trestné činnosti bylo účelem jeho existence, přičemž páchání trestné činnosti může být současně smyslem, cílem jeho existence anebo prostředkem na dosažení cílů spolčení. Jak plyne z rozsudku, společenství, které spoluobviněný zakládal, bylo zaměřeno na vydělávání peněz nelegálním převážením osob z Moldavské republiky do Itálie, tedy na soustavné páchání trestné činnosti.
Kromě toho z legální definice zločinného spolčení plyne, že společenství, a ne jeho jednotlivý člen, musí být zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, eventuelně soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost. Je tedy nepodstatné, zda se obviněný v souvislosti s činností zločinného spolčení dopustil pouze jednoho skutku, jak ve svém dovolání uvádí. Kromě toho zákonná definice zločinného spolčení nevyžaduje, aby úmyslná trestná činnost, na jejíž soustavné páchání je společenství zaměřeno, byla páchána na území České republiky. Z rozhodnutí obou soudů a ze spisového materiálu, a obviněný to konec konců ve svém dovolání uvádí, plyne, že obviněný organizoval i ilegální překročení státní hranice mezi Slovenskou republikou a Rakouskem, což s ohledem na slovenskou a rakouskou právní úpravu je nepochybně úmyslná trestná činnost.
Ve vztahu ke skutku II. rozsudku soudu I. stupně uplatnil obviněný rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že ve většině dílčích útoků, z nichž se tento skutek skládá, nebyla ze strany obviněného naplněna skutková podstata trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a to z toho důvodu, že pouze jeden z dílčích skutků spočíval v překročení státní hranice České republiky a to do Rakouska. Zbývajících 15 skutků spočívalo v přechodu státní hranice mezi Slovenskou republikou a Rakouskem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o námitku důvodnou, vzhledem k absenci objektu skutkové podstaty. Objektem trestného činu podle §171a tr. zák. je zájem českého státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranice. Státní hranice si chrání každý stát sám vlastním zákonodárstvím. Lze to ilustrovat například též výslovným zněním platného trestního zákona Slovenské republiky.
Trestného činu nedovoleného překročení státní hranice se dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice. Systematicky je toto ustanovení v zák. č. 140/1961 Sb. zařazeno do oddílu šestého hlavy třetí, jako tzv. „Jiná rušení činnosti státního orgánu“, chránícího zejména nerušenou činnost státních orgánů českého státu a jiné veřejné zájmy České republiky. K objektu skutkové podstaty tohoto trestného činu se vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu v rozhodnutí č. 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Plyne z něho, že znak „státní hranice“ uvedený v §171a tr. zák. je třeba chápat tak, že jde pouze a výlučně o státní hranici České republiky se sousedními státy, nikoli o jakékoli státní hranice mezi kterýmikoli státy. Každý stát chrání především vlastní veřejné zájmy. S ohledem na princip suverenity státu nemohou se státy navzájem vměšovat do svých vnitřních věcí. Za této situace je třeba při interpretaci norem českého trestního práva vycházet z předpokladu, že není-li výslovně stanoveno, že konkrétní ustanovení trestního zákona chrání cizí veřejný zájem, je jím chráněn toliko veřejný zájem České republiky. Shodný závěr plyne konec konců i z důvodové zprávy k zákonu č. 557/1991 Sb., jímž bylo do trestního zákona ustanovení §171a vloženo.
Pokud krajský soud dospěl k opačnému závěru argumentujíc ustanovením §20 odst. 1 tr. zák. tzv. subsidiární zásadou universality , vycházel z nesprávné interpretace tohoto ustanovení. Uvedená zásada se vztahuje k působnosti trestních zákonů – tedy řeší v jakých případech lze aplikovat české trestní zákony, nevztahuje se však na jejich interpretaci. Jinak řečeno čin, který osoba vymezená v §20 odst. 1 tr. zák. spáchala v cizině, musí být trestným činem nejen podle zákona účinného na území, kde byl spáchán, ale současně musí naplňovat všechny znaky některého trestného činu podle trestních zákonů České republiky.
Aplikace pravidla tzv. analogické transpozice , tj. že by se skutek transponoval do podmínek českého právního řádu, jako by útok byl veden proti zájmům českého státu, která se používá při řešení podmínky oboustranné trestnosti, např. při rozhodování o extradici, nepřichází v tomto případě v úvahu. Takovýto postup by byl v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege a jejím zákonným vymezením v §3 odst. 1 tr. zák. a tedy nepřípustným rozšiřováním hranic trestní odpovědnosti.
Obviněný G. ve svém dovolání dále napadá rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že těmito rozhodnutími byl uznán vinným i pro jednání, pro které vůbec nebyl stíhán ani obžalován, a proto ve vztahu k nim nemohl uplatnit svoji obhajobu. Obviněný napadá z tohoto důvodu jak výrok o vině trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. označený v rozsudku jako I., tak výrok o vině trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák. označený v rozsudku jako II.
Předně je třeba uvést, že tato námitka nenaplňuje žádný z taxativně vymezených důvodů dovolání (viz §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. ) a na jejím základě by Nejvyšší soud nemohl napadené rozhodnutí rušit. Přes toto konstatování, vzhledem k závažnosti vytýkaného pochybení a jeho ústavně právní dimenzi, považuje Nejvyšší soud za nezbytné se k této námitce obviněného alespoň stručně vyjádřit.
Pokud jde o výrok o vině trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje, že úpravou skutkové věty spočívající v jejím upřesnění k porušení zásady totožnosti skutku a zásady obžalovací nedošlo. Jak totožnost jednání, tak totožnost následku byla zachována.
Poněkud jiná je situace ve výroku o vině trestným činem podle §171a tr. zák. skutky označenými II. body 3., 4., 22. až 24. Pro tyto dílčí skutky nebyl obviněný G. obžalován, a přesto byl rozsudkem soudu I. stupně, jak plyne z výroku rozsudku, z těchto skutků uznán vinným. Na tom nic nemění tvrzení soudu na str. 78 rozsudku, že soud „pouze doplnil jména těchto obžalovaných“ do konkrétních dílčích skutků výroku II. rozsudku bez toho, že by jej za tato jednání uznal vinným. Směrodatný je totiž výrok rozsudku, kterým se obžalovaný uznává vinným ze spáchání určitého skutku.
Uvedený postup je v rozporu se základními zásadami trestního řízení zejména se zásadou obžalovací. Toto pochybení soudu I. stupně nebylo napraveno ani v řízení o odvolání. Pro úplnost je třeba podotknout, že stejný nesprávný postup zvolil soud I. stupně nejen ve vztahu k obviněnému G., ale i u dalších obviněných (např. obviněný H., skutek II. body 3., 4., 22., 25. a 26.).
Obviněný G. ve svém dovolání napadá i výrok, jímž byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k tomuto výroku o vině však vznáší výlučně skutkové námitky typu „sám pas nikdy nepadělal“, které nenaplňují žádný dovolací důvod. Jen na margo je k tomu ještě vhodné dodat, že proti tomuto tvrzení svědčí celá řada důkazů, zejména výsledky domovní prohlídky, závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví technické expertízy dokladů a písemností a také záznamy telefonních hovorů a částečně i výpovědi osob.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného G. je oprávněné, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. z podnětu tohoto dovolání zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku, který se týká obviněného V. G. Protože důvod, pro který z podnětu dovolání obviněného G. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, prospívá i dalším obviněným, kteří sice dovolání nepodali, ale byli oprávněni k podání dovolání, eventuelně dovolání podali, avšak uplatnili jiný důvod dovolání, aplikoval Nejvyšší soud ve vztahu k těmto osobám princip beneficium cohaesionis a podle §265k odst. 2 tr. ř. s použitím §261 tr. ř. tedy napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil i ve vztahu k obviněným M.G., V. P., M. A., P. C., P. H., H. Š.(Nejvyšší soud je si vědom skutečnosti, že stejnou vadou trpí rozsudek soudu I. stupně i v případě obviněných D.a S., avšak tito obvinění se proti rozsudku soudu I. stupně neodvolali a z toho důvodu by neměli možnost podat dovolání, a tedy v jejich případě přichází v úvahu aplikace beneficia cohaesionis pouze v rámci odvolacího řízení).
Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. H. napadl rozsudky soudu I. stupně a soudu II. stupně dovoláním směřujícím do výroku o trestu s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Argumentuje tím, že mu neměl být ukládán souhrnný trest, protože soud nebyl oprávněn řešit jako předběžnou otázku, otázku zda se v trestní věci Okresního soudu Znojmo sp. zn. 17 T 132/2004 osvědčil, neboť se nejednalo o otázku viny. Poukázal přitom na Rč 8/1975 Sb. rozhodnutí trestních, z něhož plyne, že otázka, zda platí zákonná fikce, na jejímž základě se na odsouzeného hledí, jako by odsouzen nebyl, není v případě úvah o uložení souhrnného trestu otázkou viny obžalovaného.
Dále ve svém dovolání namítá, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně se sice v dovolání dovolává dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., věcně však tento důvod nenaplňuje. Údajná nesprávná aplikace §9 tr. ř. o řešení předběžné otázky, není otázkou nesprávného hmotně právního posouzení, ale otázkou vysloveně procesní, která žádný dovolací důvod nenaplňuje.
Kromě toho i samotný výklad podmínky, kdy soud může přistoupit k posouzení předběžné otázky, jakož i výklad samotného judikátu je nesprávný a určitě neplatí, že soud je oprávněn posuzovat předběžnou otázku, jen pokud by se jednalo o otázku viny. V tomto směru stačí odkázat na text zákona. Jen pro úplnost je třeba dodat, že obhajobou uváděný judikát řeší jinou situaci a to situaci, kdy o otázce, kterou soud řešil jako tzv. předběžnou otázku (platnost fikce neodsouzení), již existovalo pravomocné rozhodnutí soudu. Tedy soud, který rozhodoval o eventuelním uložení souhrnného trestu, již nebyl oprávněn řešit tuto otázku jako otázku předběžnou, protože nešlo o posouzení viny.
Ve své judikatuře Nejvyšší soud již nesčetněkrát vyslovil, že tzv. nepřiměřeně přísný trest, pokud byl trest uložen v rámci zákonné trestní sazby, nenaplňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani §265 b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani žádný jiný z dovolacích důvodů.
S ohledem na výše uvedené bylo dovolání obviněného H. jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítnuto.
Obvinění J.Š. a A. Š. v dovoláních, která podali prostřednictvím svého advokáta společným podáním, vytkli soudům I. a II. stupně, že neprovedly pro posouzení jejich viny důkazy, které v rámci hlavních líčení navrhli, a které mohly přispět k objasnění skutkového děje. Stejného charakteru je i výhrada, kterou oba shodně označují jako zcela zásadní a sice to, že ze své pozice neměli možnost jakkoli ovlivňovat průjezd vozidel přes hraniční přechod v H. a to i přes to, že v danou dobu byli přítomni na pracovišti. Oba zdůraznili i další pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, včetně toho, že dle jejich názoru bylo nezbytné provést další jimi navrhované důkazy.
Z toho co je uvedeno, je zřejmé, že oba dovolatelé napadají soudy zjištěný skutkový stav, ne však jeho právní hodnocení, a napadají soudy provedené hodnocení důkazů. Svou argumentací se pokoušejí některé důkazy zpochybnit a výsledky dokazování interpretovat ve svůj prospěch. Oba obvinění tedy ve svém dovolání odkazují na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, ale věcně jej ve svých výhradách nenaplnili, pouze Nejvyššímu soudu předložili své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
V závěru svého dovolání oba obvinění vznesli námitku, že jejich jednání popsané v bodě II. výrokové části rozsudku soudu I. stupně bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestná činnost spáchaná ve prospěch zločinného spolčení. Vůči tomuto závěru oba vznášejí námitku spočívající v tom, že ani jeden z nich další obviněné, tj. členy zločinného spolčení a jejich nejbližší spolupracovníky, osobně neznají a že nebyl proveden jediný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že jednali jako členové zločinného spolčení, respektive vědomě se členem zločinného spolčení a nebo v úmyslu zločinnému spolčení napomáhat, a proto jejich jednání není možné posoudit ve smyslu ust. §43 tr. zák.
V organizační struktuře zločinného spolčení měli obvinění Š. a Še. specifické místo, které vyplývalo z jejich pracovního zařazení na hraničním přechodu H. Na rozdíl od ostatních obviněných spočíval jejich úkol v tom, že před každým přejezdem po předchozím telefonickém upozornění ze strany H. buď jeden nebo druhý zajistil hladký průjezd předem popsanému vozidlu, které transportovalo moldavské běžence z území České republiky na území Rakouska a dále. Z řady provedených důkazů tedy vyplynulo, že ani jeden z těchto obviněných jednoznačně nebyl členem ani blízkým spolupracovníkem zločinného spolčení, ale skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplňovali předem domlouvanou součinností, která spočívala ve vědomé pasivitě (srov. §89 odst. 2 tr. zák.), kterou umožňovali při každém jednotlivém transportu běženců hladký průběh realizace převozu migrujících běženců, čímž evidentně zvyšovali pachatelům trestné činnosti pravděpodobnost úspěchu jednotlivých „akcí“.
Aby s trestnou činností ze strany zločinného spolčení bylo možné vůbec začít, a to s co možná nejmenším rizikem případného neúspěchu, bylo nutné příslušníky pohraniční policie nejprve zkontaktovat a zjistit, zda jsou svolní k této spolupráci, která navíc - jak se ukázalo - nebyla záležitostí jednorázovou, ale opakující se. Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že jednotlivé „akce“ byly plánovány a koordinovány právě dle rozpisu služeb obou obviněných. Z toho také vyplývá, že příslušníci pohraniční policie museli s kontaktní osobou komunikovat průběžně za účelem dohody o dni i časovém rozmezí plánovaných transportů. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o transport jediný, obvinění si evidentně museli být vědomi toho, že spolupracují s dobře koordinovanou skupinou lidí, která se trestnou činností zabývá dlouhodobě, opakovaně a samozřejmě za účelem zisku.
Obhajoba dovolatelů ignoruje celou řadu důkazů provedených již soudem I. stupně, mezi jiným zdůrazňuje, že „ani jeden z obviněných nebyl dostatečně obeznámen s okolnostmi, za kterých mělo k transportu moldavských běženců docházet“. Tato argumentace je však lichá, neboť oba obvinění nemuseli být detailně obeznámeni se všemi okolnostmi páchané trestné činnosti a ani k tomu nebyl nijaký důvod, neboť poté, co byli ke spolupráci získáni, tak jedinou informaci, kterou potřebovali znát, bylo to, v jakém automobilu běženci cestují a čas, ve kterém budou přejíždět přes hraniční přejezd. Stejně tak je irelevantní poznámka o tom, že „ ani jeden z obviněných osobně neznal členy zločinného spolčení“. I zde je nutné se tázat, z jakého důvodu by je měli znát. Z logiky věci i úkolu, kterým byli oba obvinění v aktivitách spolčení pověřeni, jasně vyplývá, že role obou byla zcela jasná, stejně jako postup, který byl realizován při každém transportu. Nebyl žádný důvod, aby se obvinění stýkali s vedením zločinného spolčení. Jejich kontakt s tímto společenstvím zprostředkovával P. H. Současně je třeba zdůraznit, že oba obvinění byli evidentně srozuměni s tím, že svojí vědomou pasivitou nejen že porušují jednu z hlavních povinností pohraniční policie, ale navíc opakovaně usnadňují páchání trestné činnosti zločinnému spolčení. Tímto jednáním oba naplnili jak formální, tak materiální znak posuzovaného trestného činu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ani posledně uvedená námitka není ve své podstatě námitkou hmotně právního posouzení skutku, ale jedná se o námitku směřující proti skutkovým závěrům soudu I. stupně. Taková námitka není způsobilá naplnit deklarovaný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a proto Nejvyšší soud dovolání obou dovolatelů v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť předmětná dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Věc se tak v rozsahu tohoto zrušení vrací k novému projednání Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu. Krajský soud opětovně projedná podaná odvolání a v intencích tohoto rozhodnutí se vypořádá s námitkami odvolatelů, včetně námitek uplatněných v dovolacím řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman