ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.41.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 41/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2010 dovolání podané obviněným Z. Ž. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 5 To 342/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 74/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 102 T 74/2009, byl Z. Ž. uznán vinným trestnými činy krádeže spáchaným ve spolupachatelství dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §9 odst. 2, §247 odst. 1 písm. a), b), e), §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody také spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2, §238 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §238 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody a vině a trestu spoluobviněného M. G.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě , jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 5 To 342/2009, tak že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl v podstatě shodně jako soud prvního stupně, pouze z právních vět výroků vypustil zmínku, že obviněný jednal jako spolupachatel, resp. pojem spolupachatelství, spolu s odkazem na §9 odst. 2 tr. zák. s odůvodněním, že pojmy nemají oporu v dikci trestního zákona, který je výslovně neuvádí. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, která převzal i Krajský soud v Ostravě, se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že společně s M. G. podle bodu 3. rozsudku: v době kolem 19:15 hod. dne 22. 3. 2009 v O.-L., okres K., po předchozí dohodě s další osobou se záměrem získat vhodné věci, tato osoba po vypáčení balkónových dveří od přízemního bytu nájemce Z. G. v domě na ul. M., v době, kdy M. G. a Z. Ž. hlídali, vnikla do tohoto bytu, který prohledala a ze kterého odcizila pánský prsten ze žlutého kovu s onyxem v hodnotě 700,- Kč, dámské náramkové hodinky nezjištěné značky v hodnotě 255,- Kč a notebook zn. Acer typ Extensa 5220 v hodnotě 7.614,- Kč, čímž Z. G. odcizením věcí způsobili celkovou škodu ve výši 955,- Kč, poškozením balkónových dveří škodu ve výši 1.500,- Kč a R. G. odcizením notebooku škodu ve výši 7.614,- Kč,
podle bodu 4. rozsudku: v době kolem 19:40 hod. dne 22. 3. 2009 v O.-L., okres K., po předchozí dohodě s další osobou se záměrem získat vhodné věci, tato osoba po vypáčení balkónových dveří od přízemního bytu majitele J. M. v domě na ul. M., v době, kdy M. G. a Z. Ž. hlídali, vnikla do tohoto bytu, který prohledala, ale nic zde neodcizila, když poškozením balkónových dveří způsobili J. M. škodu ve výši 2.188,- Kč, kdy krátce nato byli poblíž místa činu zadrženi hlídkou Policie ČR,
čímž odcizením věcí a finanční hotovosti způsobil Z. Ž. škodu ve výši 8.569,- Kč a poškozením věcí celkovou škodu ve výši 3.688,- Kč,
a jednání uvedených pod body 3) a 4) se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 70 T 215/2008, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za skutky uvedené pod body 7 a 8 rozsudku pro pokus trestného činu krádeže podle §§8 odst. 1 - 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona a pro trestný čin krádeže dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §§247 odst. 1 písm. e), 8 odst. 1, 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a který vykonal dne 21. 3. 2009.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Karpety dovolání . Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že dne 24. 3. 2009 byl u Okresního soudu v Ostravě vynesen rozsudek v jiné trestní věci v nepřítomnosti obviněného pod sp. zn. 70 T 137/2008, ačkoli byl ve vazbě. Nyní projednávaného skutku se obviněný dopustil dne 22. 3. 2009, tedy před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku. Měl mu proto být uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 1 tr. zák. Touto námitkou, kterou uvedl ve vyjádření k odvolání státního zástupce, se však odvolací soud nijak nezabýval.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně neodstranil rozpor mezi výpovědí spoluobviněného M. G., který v přípravném řízení uvedl, že dne 22. 3. 2009 nebyla učiněna žádná dohoda mezi dovolatelem, M. G. a J. Ž., týkající se vloupání do bytů. Na tom setrval spoluobviněný i u hlavního líčení a jeho tvrzení potvrdil i J. Ž. Soud tedy v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. neprovedl další úkony trestního řízení, aby objasnil skutkový stav věci. Stíhání J. Ž. bylo vyloučeno pod jinou spisovou značku, přičemž došlo k rozdělení spisového materiálu. Ve spisovém materiálu týkajícím se J. Ž. zůstaly založeny materiály ke sledování osob. Za daného stavu tak není možno přezkoumat, podle kterého konkrétního ustanovení trestního řádu bylo sledování provedeno a kým, jestli specializovaným útvarem Policie ČR či pracovníky SKPV Havířov. Touto manipulací se spisovým materiálem bylo porušeno právo na fair proces.
Dále obviněný napadá kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. s tím, že nebylo prokázáno bez důvodných pochybností, že by se na uvedené trestné činnosti jakkoli podílel tak, aby hlavní pachatel mohl naplnit skutkovou podstatu zamýšleného trestného činu. Soudy posoudily jeho jednání jako článek řetězu, nelze je však nijak zahrnout do objektivní stránky. Za daného stavu by bylo možno uvažovat o pomoci, kterou by však soud také musel prokázat. Aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Podle obviněného rozsudek Okresního soudu v Ostravě vzešel z řízení, které ve svém celku porušilo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nebyla respektována zásada in dubio pro reo.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, „současně aby zrušil celý výrok o trestu a dle ustanovení §265l odst. 1 ve spojení s ustanovením §265l odst. 3 vrátil věc soudu druhého stupně“. Dále obviněný požádal, aby Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozhodnutí podle §265o tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vyloučil námitky obviněného, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, tedy námitky, které tvoří polemiku s hodnocením důkazů, a námitky údajného porušení trestně procesních zásad. Doplnil, že mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů není extrémní nesoulad a obviněný to navíc ani nenamítá. Za právně relevantní označil námitku obviněného, že nemohl být jako spolupachatel uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť do bytů nevnikal. Tato námitka je však podle státního zástupce zjevně neopodstatněná. Odkázal přitom na rozhodnutí publikované pod č. 6/1993 Sb. rozh. tr. Dodal, že ve věci bylo pravomocně rozhodnuto za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy na věci nic nemění ani fakt, že podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by jednání obviněného zřejmě bylo třeba kvalifikovat jako účastenství ve formě pomoci k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c), §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Státní zástupce dále k námitce obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest, uvedl, že tato nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak se obviněný mylně domnívá, ale pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Obviněný namítá, že v nyní projednávané věci mu měl být uložen souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 70 T 137/2008. Státní zástupce k tomu dodává, že jmenovaným rozsudkem byl obviněnému uložen souhrnný trest za projednané trestné činy a za skutky uvedené pod body 7) a 8) rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 70 T 215/2005. Dále pak s poukazem na rozhodnutí publikované pod. č. 34/1965 Sb. rozh. tr. vysvětlil, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod nejprve ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to by-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z prezentovaného výkladu je patrné, že obviněný nesprávně podřadil námitku neuložení souhrnného trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač tato námitka spadá pod dovolací důvod upravený pod písm. g) citovaného ustanovení, který obviněný rovněž uplatnil. Žádnou námitku podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuvedl. Jak správně upozornil státní zástupce, námitka, že obviněnému měl být uložen souhrnný trest, je zjevně neopodstatněná.
Podle ustálené judikatury byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest (č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Pro plastičtější představu je možno si tuto situaci zjednodušeně představit tak, že obviněný byl prvním rozsudkem odsouzen pro trestný čin A, druhým pro trestný čin B a třetím pro trestný čin C, přičemž A a B jsou ve vztahu souběhu, B a C by rovněž byly ve vztahu souběhu (pokud by obviněný spáchal pouze skutky B a C), ale A a C navzájem ve vztahu souběhu nejsou.
Právě o takovou situaci se jedná v případě obviněného, který byl nejprve odsouzen Okresním soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 70 T 215/2005. Následně byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 70 T 137/2008, za 12 skutků, kterých se dopustil v době od 18. 7. 2006 do 8. 4. 2008. Za tyto a za sbíhající skutky, za které byl odsouzen předchozím citovaným rozsudkem (body 7 a 8) mu byl podle §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Nyní projednávaného trestného činu se obviněný dopustil dne 22. 3. 2009, tedy před vyhlášením druhého citovaného rozhodnutí, ale po vyhlášení prvního. Jak vyplývá z výroku rozsudku nalézacího soudu, dne 21. 3. 2009 byl obviněný právě propuštěn z výkonu trestu uloženého mu prvním citovaným rozsudkem. Jde tedy ve smyslu výše uvedené judikatury o recidivu a nebylo namístě uložení souhrnného trestu.
Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou, jak vyplývá z podaného výkladu, námitky, kterými obviněný napadá skutková zjištění, a to zejména námitka údajného rozporu „mezi výpovědí M. G.“, která navíc tak, jak ji obviněný formuloval, nedává smysl. Stejně tak i námitka, že nebylo možno přezkoumat písemné materiály o sledování obviněných, neboť zůstaly založeny ve spise vedeném ve věci J. Ž., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání, pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Navíc z napadených rozhodnutí nijak nevyplývá, že by soudy takový důkaz ve věci provedly a vyvodily z něj skutkové závěry. Do oblasti skutkových zjištění pak směřuje i námitka obviněného o údajném nerespektování zásady in dubio pro reo, která je navíc formulovaná nekonkrétně, stejně jako poukaz, že řízení „ve svém celku“ porušilo právo obviněného na spravedlivý proces.
Obviněný současně zmínil, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 70 T 137/2008, odsouzen v nepřítomnosti, ačkoli byl ve vazbě. Pokud obviněný zamýšlel toto tvrzení jako námitku v nyní projednávané věci, nelze se jím na tomto místě zabývat, neboť údajné pochybení se týká jiné trestní věci.
Jedinou další právně relevantně uplatněnou, avšak zjevně neopodstatněnou, námitkou je tvrzení obviněného, že nemohl být jako spolupachatel uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť do bytů nevnikal, ačkoli i zde obviněný částečně napadá proces dokazování. K této námitce státní zástupce správně poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 6/1993 Sb. rozh. tr. Podle něj o spolupachatelství na trestném činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. může jít i tehdy, jestliže jeden z obviněných po dohodě s ostatními společníky se osobně neúčastní na vniknutí do domu nebo bytu jiného, ale v rámci rozdělení úkolů směřujících k úspěšnému provedení bytové krádeže hlídá před domem nebo bytem jiného, do něhož neoprávněně vniknou ostatní společníci. Tato situace zcela odpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Neshledal proto ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch