ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.719.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 719/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného R. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2008, sp. zn. 1 To 26/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. 6 T 75/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání poškozeného L. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2008, sp. zn. 6 T 75/2007, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Společně s obviněným R. K. byli dále uznáni vinnými také obvinění M. F. a V. K., oba pro pomoc k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 2, 3 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., za což byl obviněnému M. F. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a obviněnému V. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněnému V. K. byl dále podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného R. K. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2008, sp. zn. 1 To 26/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. K. uznal vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250a odst. 2, 3 tr. zák., a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že společně se spoluobžalovanými M. F. a V. K. se dne 19. března 2007 kolem 19.30 hod. dohodli v N. na tom, že úmyslně vyvolají pojistnou událost, a to po předchozím jednání mezi obžalovaným R. K. a obžalovaným M. F., z jehož podnětu k žádosti R. K. se zúčastnil i obžalovaný V. K. – obžalovaný R. K. oběma jmenovaným přislíbil finanční odměnu, kterou jim posléze ve výši 10 000,- Kč i vyplatil, přičemž podstatou zamýšlené pojistné události mělo být fingování dopravní nehody osobního motorového vozidla zn. AUDI A8, jejímž účastníkem by byl obžalovaný V. K. a při níž mělo dojít k poškození přední části tohoto vozidla, již dříve poškozené, a tak by došlo na majetku pojišťovatele ke škodě ve výši nejméně 60 000,- Kč, a za tímto účelem dne 19. března 2007 v době mezi 20.00 hod. a 21.00 hod. obžalovaní M. F. a V. K. pomáhali obžalovanému R. K. vytipovat místo, kde dojde k dalšímu poškození vozidla, a proto v 21.00 hod. téhož dne zajeli k chráněnému železničnímu přejezdu, který se nachází v katastru obce L. u obce V., okres M., kde obžalovaný R. K. přes nesouhlas obžalovaných M. F. a V. K. sám najel s vozidlem na chráněný přejezd, a poté z něho úmyslně sjel na kolejiště tak, že vozidlo zůstalo opřeno spodní částí o kolejnice, takže je nebylo možno obvyklým způsobem v krátkém časovém úseku vyprostit, a to přesto, že byl dostatečně informován od obžalovaných M. F. a V. K. o frekventovanosti železniční trati, a přestože si byl vědom, že umístěním vozidla v kolejišti vytvoří překážku, která může způsobit vykolejení vlaku, čímž způsobil obecné ohrožení, spočívající v bezprostředním ohrožení životů a zdraví účastníků hromadné dopravy nebo způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku, přičemž poté, co ve 21.13 hod. 9 vteřin obžalovaný V. K. nahlásil dopravní nehodu Policii České republiky na linku 158 a obžalovaný R. K. společně s obžalovaným M. F. z místa odjeli, ve 21.29 hod. 18 vteřin na chráněný přejezd přijel vlak č. R 784, který jel ve směru od Prahy – Masarykova nádraží do Děčína a hnací drážní vozidlo (lokomotiva) vlakové soupravy narazilo do vozidla zn. AUDI A 8, umístěného v kolejišti, a poté vykolejilo do pravé strany ve směru jízdy, čímž byla způsobena škoda velkého rozsahu na vlakové soupravě ve výši 11 579 533,- Kč, dále škoda ne pevných zařízeních, tj. železničním spodku, železničním svršku a zabezpečovacích zařízeních ve výši 7 278 993,- Kč, a na ostatních nákladech, tj. zpoždění vlaku a na nákladech na náhradní dopravu autobusy ve výši 1 816 954,- Kč, celkem tedy škoda ve výši 20 675 480,- Kč, na shora citovaném vozidle AUDI A8 pak vznikla škoda ve výši 550 000,- Kč, a dále došlo ke zranění strojvedoucího K. B., který utrpěl otřes mozku, kožní oděrky na pravé dolní končetině, kožní oděrku na pravém předloktí, pohmoždění hrudníku, pohmoždění pravého kolene a zlomeninu střední části prvního článku IV. prstu levé ruky, a dále došlo ke zranění cestujícího L. K., který utrpěl podvrtnutí krční páteře, pohmoždění hrudníku a pohmoždění břicha, přičemž u obou poškozených došlo ke zranění s dobou léčení několika týdnů v rozmezí kratším než šest týdnů.
Odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněného R. K., jakož i odvolání poškozeného L. K., Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného R. K. a poškozený L. K. dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně namítla, že odvolací soud pochybil při právním posouzení otázky zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení obecného nebezpečí. Podle názoru dovolatelky, mělo být jednání obviněného správně kvalifikováno jako trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo jiný škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil anebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, neboť bylo vedeno eventuálním úmyslem podle §4 písm. b) tr. zák., nikoli vědomou nedbalostí podle §5 písm. a) tr. zák., jak v posuzovaném případě dovodil odvolací soud. Obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, s tím byl srozuměn. Za jiné podobné nebezpečí ve smyslu §179 tr. zák. lze nepochybně, a to s ohledem na jejich charakter, hmotnost dopravních prostředků, frekvenci provozu a četnost, v jaké se oba provozy protínají, považovat i případy střetů silničního a železničního provozu. Ty jsou zpravidla spojeny s těžkými následky, na což reaguje zákon č. 361/2000 Sb., stanovením pravidel pro styčná místa těchto provozů a chování jejich účastníků. V posuzovaném případě je ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že obviněný v rozporu s těmito pravidly ve večerních hodinách sjel se svým motorovým vozidlem mimo vozovku do kolejiště provozované železniční trati, když byl ze strany spoluobviněných upozorňován na skutečnost, že se jedná o frekventovanou železniční trať. Nikdo z přítomných přitom neměl žádnou představu o tom, kdy bude místem činu projíždět vlak. Zároveň obviněnému nebyla známa žádná skutečnost, proč by v době vjetí a umístění vozidla do kolejiště místem vlak projíždět neměl. Vytvořená překážka pak byla skutečně po 29 minutách příčinou vykolejení projíždějícího vlaku. Při svém jednání byl obviněný veden záměrem poškodit spodek motorového vozidla tím, že jím vjede mimo železniční přejezd na koleje. Tento záměr pak realizoval přesto, že věděl o frekventovanosti železniční tratě, na níž vozidlo umístil, stejně tak jako o tom, že umístěním vozidla na tuto trať, na ní vytvoří překážku provozu. Z hlediska subjektivní stránky jednání obviněného je podstatné, že obviněný, neznalý režimu provozu a rozpisu jízd vlaků na železniční trati, nedbal ani upozornění spoluobviněných a jejich obavy z reálně hrozícího nebezpečí dopravní nehody, a úmyslně v rozporu s tímto varováním vytvořil na železniční trati svým motorovým vozidlem překážku. Původním cílem obviněného sice bylo poškodit motorové vozidlo, ale s ohledem na uvedené okolnosti tak vědomě činil i za cenu ohrožení provozu na železniční trati. Domněnka, že v době umístění vozidla do kolejiště místem žádný vlak neprojede, nebyla ničím podložena. Se závěrem odvolacího soudu, že se obviněný svého jednání dopustil z nedbalosti tak nelze souhlasit, neboť skutková zjištění soudů v posuzovaném případě odůvodňují závěr, že se obviněný v přímém úmyslu pokusil vyvolat pojistnou událost poškozením motorového vozidla na kolejích, avšak současně jeho jednání bylo vedeno nepřímým úmyslem ohrozit bezpečnost provozu na železnici v rozsahu odpovídajícím obecnému nebezpečí. Naproti tomu se závěry odvolacího soudu, že ve vztahu k těžšímu následku, tj. vzniku škody velkého rozsahu, je u jednání obviněného dáno zavinění ve formě nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák., lze podle názoru dovolatelky souhlasit. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Poškozený L. K. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho odůvodnění namítl, že mu v řízení nebylo dostatečně umožněno uplatnit svá práva. Soudy mu nepřiznaly nárok na náhradu škody, přestože trestná činnost obviněných byla spolehlivě prokázána a poškozený se řádně a včas připojil se svým nárokem na náhradu škody. Poškozený navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, byla podána včas, oprávněnou osobou a vykazují zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti a dospěl k závěru, že tomu tak není v případě dovolání poškozeného L. K.
Podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může podat dovolání i obviněný, a to pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z tohoto zákonného vymezení okruhu osob oprávněných k podání dovolání je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je k dispozici toliko obviněnému a nejvyššímu státnímu zástupci. Žádná jiná osoba, přestože měla v řízení postavení procesní strany, dovolání podat nemůže, tedy ani poškozený. Ostatně takto byl poškozený i poučen (viz č. l. 19 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Učinil-li tedy L. K., který měl v trestní věci obviněného R. K. vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 75/2007 procesní postavení poškozeného, podání označené jako dovolání, je zřejmé, že se tak (vzhledem k výše uvedenému) stalo osobou neoprávněnou. Nejvyšší soud proto dovolání poškozeného L. K. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl jako podané osobou neoprávněnou.
Pokud jde o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Dovolatelka opírá svou dovolací argumentaci o tvrzení, že je chybný právní závěr odvolacího soudu o formě zavinění obviněného K. ve vztahu ke způsobení obecného nebezpečí a v důsledku toho je pak vadná i právní kvalifikace činu jako obecného ohrožení spáchaného z nedbalosti ve smyslu ustanovení §180 tr. zák., ačkoliv obviněný, na základě soudy jinak ve všech směrech správně zjištěného skutkového stavu, měl být uznán vinným úmyslným trestným činem obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Spornou otázkou, otevřenou dovolacímu přezkumu, tedy zůstává, zda obviněný R. K. způsobil obecné nebezpečí úmyslně ve smyslu ustanovení §179 tr. zák., či pouze z nedbalosti.
Aniž by bylo nutno znovu opakovat nesporné skutkové závěry obou nižších soudů, tak lze jen ve stručnosti připomenout, že obviněný R. K. (za pomoci spoluobviněných M. F. a V. K.) dne 19. 3. 2007 zamýšlel vyvolat pojistnou událost na osobním vozidle zn. AUDI A8 a získat neoprávněně pojistné plnění ve výši nejméně 60 000 Kč, fingováním dopravní nehody na chráněném železničním přejezdu u obce V., okr. M., avšak nikoliv v podobě srážky tohoto vozidla s projíždějícím vlakem, nýbrž poškozením spodní části vozidla jeho jízdou v kolejišti. Není pochyb o tom, že sjetím vozidla do prostor kolejiště a jeho odstavením na provozované a frekventované železniční trati se obviněný R. K. dopustil obecně nebezpečného jednání, které bezprostředně ohrožovalo životy a zdraví lidí (zejména osob cestujících ve vlaku), jakož i bezprostředně hrozilo způsobením škody velkého rozsahu na cizím majetku (především na majetku Českých drah, a. s.), což ostatně bylo také skutečně potvrzeno následnou srážkou (cca za 29 minut po odstavení vozidla v kolejišti) na trati projíždějícího vlaku č. R 784 s uvedeným osobním automobilem, přičemž došlo ke způsobení majetkové újmy ve výši cca 20 mil. Kč a k újmě na zdraví u dvou osob.
Jak oba nižší soudy, tak nejvyšší státní zástupkyně shodně vylučují přímý úmysl obviněného (§4 písm. a/ tr. zák.) vztahující se k vyvolání obecného nebezpečí s tím, že je evidentní, že obviněný R. K. nechtěl, aby došlo ke srážce jím odstaveného auta s projíždějícím vlakem, neboť hodlal poté, co auto v kolejišti poškodí, s ním z kolejiště vyjet a ohlásit jeho poškození policejním orgánům z důvodů jinak akceptovatelných (kvůli údajné nepojízdnosti auta na železničním přejezdu). Není také sporu o tom, že obviněný K. společně se spoluobviněnými M. F. a V. K. usilovali o odstranění nepohyblivého auta z tratě, což se jim nepovedlo, a ostatně se to nepodařilo ani později příslušníkům Policie ČR, které na místo činu po předchozí dohodě s obviněným K. telefonicky přivolal spoluobviněný K.
Dovolatelka dovozuje závěr o srozumění obviněného R. K. (§4 písm. b/ tr. zák.) se vznikem obecného nebezpečí především z toho, že byl informován spoluobviněnými K. a F. o vysoké frekvenci provozu na předmětné železniční trati, že nevyslyšel jejich varování o možné srážce s projíždějícím vlakem a že tak musel být srozuměn s tím, že se mu, a to ani v součinnosti se spoluobviněnými, nemusí podařit v rozumném čase auto vytáhnout z kolejiště, zvláště když ani neznal jízdní řád na uvedené trati. Obviněný K. tím, že úmyslně vytvořil překážku na železniční trati za situace, kdy nemohl předpokládat existenci žádné okolnosti, pro kterou by mohl spoléhat na to, že nedojde ke srážce přijíždějícího vlaku s odstaveným osobním automobilem, jednal úmyslně ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák., a nikoliv pouze ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., jak nesprávně dovodil odvolací soud. Riskantní počínání obviněného K. tak svědčí pro závěr, že úmyslně vyvolal stav obecného nebezpečí. Naproti tomu zavinění ve formě nedbalosti se tak vztahuje toliko ke vzniku škodlivých následků jeho jednání, k čemuž ostatně dospěl i odvolací soud.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (č. l. 13 až 15) se podává, že odvolací soud svůj závěr o pouze nedbalostní formě zavinění na straně obviněného K. opírá především o ničím nezpochybněná tvrzení, že jediným cílem zjištěného jednání obviněného bylo fingovat dopravní nehodu, ovšem nikoliv v podobě totálního zničení předmětného auta při střetu s projíždějícím vlakem. S touto eventualitou obviněný vůbec nepočítal a bez přiměřených důvodů, právě protože neznal jízdní řád na uvedené trati, spoléhal na to, že k žádné srážce s vlakem nedojde, neboť automobil nezůstane v kolejišti, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že nelze bezpečně dovodit srozumění obviněného se způsobením obecného ohrožení ve smyslu ustanovení §179 tr. zák. Na podporu závěru, že obviněný K. neměl v úmyslu způsobit ohrožení projíždějícího vlaku odvolací soud poukázal jak na předchozí dohodu se spoluobviněným K., že o údajné nehodě na železničním přejezdu vyrozumí Policii České republiky, tak i na následné chování obviněného a spoluobviněných K. a F., když prakticky ihned poté, co zjistili, že vozidlo nedokážou z kolejiště sami odstranit, tak ve 21.13 hod. spoluobviněný K. oznámil tuto skutečnost na linku 158 Policii České republiky se žádostí o zastavení provozu na uvedené trati. Stalo se tak v době, kdy bylo možno zabránit srážce vlaku č. R 784 s předmětným osobním autem AUDI A8. Odvolací soud též poukázal na to, že Policie České republiky ještě před srážkou oznámila překážku na železniční trati v podobě stojícího vozidla na železničním přejezdu u V. výpravčímu L. T. a že na místo, ještě před srážkou, ke které došlo ve 21.29 hod. (tj. cca 16 minut po oznámení situace Policii České republiky), přijela i policejní hlídka, jejíž příslušníci se rovněž neúspěšně pokoušeli vyprostit předmětné auto z kolejiště. Lze též připomenout, že v důsledku nedorozumění v komunikaci mezi Policií a příslušnými drážními orgány nedošlo k zastavení provozu na dotčené železniční trati.
Nejvyšší soud má za to, že výše popsaná argumentace odvolacího soudu je vcelku přesvědčivá a že učiněná skutková zjištění nedovolují učinit závěr o takovém vnitřním vztahu obviněného R. K., který by svědčil o jeho srozumění se způsobením obecného nebezpečí ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Dovolatelka ve své dovolací argumentaci poněkud pomíjí některé skutečnosti rozhodné pro závěr o příslušné formě zavinění. Nelze přece odhlédnout od zjištěného primárního záměru obviněného spočívajícího v poškození spodní části automobilu najetím na železniční přejezd a sjetím do kolejiště s následným vyjetím zpět. S ohledem i na jeho další chování poté, co se vozidlo stálo nepohyblivým, tj. jeho snahu vozidlo vyprostit z kolejiště za pomoci spoluobviněných, úsilí vyrozumět příslušné orgány o vzniklé situaci a zabránit případné srážce vlaku v době, kdy tak ještě bylo možno učinit, sotva lze dovodit, že i za těchto okolností byl obviněný K. srozuměn s tím, že dojde ke srážce odstaveného vozidla s projíždějícím vlakem. Jinak řečeno, jen ze samotného faktu, že obviněný vjel s osobním automobilem na železniční přejezd a do kolejiště proto, aby zde toto vozidlo poškodil (se záměrem dopustit se tak pojistného podvodu), avšak s tím, že kolejiště s vozidlem ihned opustí, nelze bez dalšího dovozovat, že jednal též v úmyslu způsobit obecné nebezpečí v podobě srážky tohoto vozidla s přijíždějícím vlakem. Byť jeho jednání lze pokládat za krajně nezodpovědné a riskantní, tak to ještě neodůvodňuje závěr, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu svým jednáním způsobí obecné nebezpečí.
Proto Nejvyšší soud neshledal důvody, které by opodstatňovaly jeho zásah do právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu o toliko nedbalostní formě zavinění obviněného R. K. ve vztahu k trestnému činu obecného ohrožení lze akceptovat, neboť jsou slučitelné se skutkovými podklady, ze kterých soudy vycházely k posouzení této otázky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně zjevně neopodstatněnými a proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit i v neveřejném zasedání, s čímž ostatně dovolatelka vyslovila souhlas.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík