ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.919.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 919/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Z. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 16. března 2010, sp. zn. 6 To 101/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 148/2009, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 16. března 2010, sp. zn. 6 To 101/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočka Zlín přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 31 T 148/2009, byl obviněný Z. N. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu za to uložen peněžitý trest ve výměře 45 000,- Kč, přičemž bylo stanoveno, že jej zaplatí v celkem devíti měsíčních splátkách ve výši 5 000,- Kč, splatných vždy nejpozději poslední den v měsíci. Pro případ, že by obviněný stanovený trest nevykonal, soud obviněnému uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že obviněný v O., okres Z., na ulici K. Č. dne 18. 6. 2009 v 7.45 hodin řídil osobní motorové vozidlo značky Citroën C, a tohoto jednání se dopustil přesto, že pozbyl řidičské oprávnění podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, neboť dosáhnul 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče.
Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že soud ve svých úvahách o právní kvalifikaci jednání obviněného dospěl k závěru, že jeho jednání je nutné posoudit podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, když použití pozdějšího zákona – zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nepřichází podle pravidel o časové působnosti trestních zákonů v úvahu. Jednání obviněného by totiž podle názoru soudu bylo i podle zákona č. 40/2009 Sb., jednáním trestným, neboť by jej bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a), což by ale pro obviněného nebylo posouzením příznivějším. Proto jednání obviněného kvalifikoval podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného v době, kdy čin spáchal, a to podle jeho §180d jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně – pobočka Zlín napadeným usnesením podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně zrušil a věc postoupil Městskému úřadu v Otrokovicích. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že i podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je jednání obviněného trestné, neboť by jej bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a), tento zákon ale není pro obviněného příznivější, a proto jeho jednání podle zákona č. 40/2009 Sb. posoudit nelze. Zároveň ale dospěl k závěru, že pokud skutková podstata trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d zákona č. 140/1961 Sb., již není v zákoně č. 40/2009 Sb., účinném od 1. ledna 2010 obsažena, pak právní posouzení jednání obviněného podle tohoto zákonného ustanovení nepřichází v úvahu a věc tak postoupil Městskému úřadu v Otrokovicích, protože skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Z. N. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupkyně v tomto svém opravném prostředku namítla, že odvolací soud v posuzovaném případě zcela nesprávně zhodnotil podmínky časové působnosti trestních zákonů a v důsledku toho nesprávně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Odvolací soud při aplikaci těchto pravidel sice správně, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že použití zákona č. 40/2009 Sb., není v případě obviněného namístě, neboť v úvahu přicházející přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) je oproti trestnému činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za jehož účinnosti obviněný čin spáchal, právní kvalifikací přísnější (za tento přečin je oproti trestnému činu podle §180d tr. zák. možno uložit trest odnětí svobody v trvání až tří roků), nesprávně však již posoudil možnost aplikace §180d zákona č. 140/1961 Sb. Odvolací soud totiž na jedné straně vyloučil možnost aplikace méně příznivého pozdějšího zákona č. 40/2009 Sb., současně ale z této pozdější úpravy vyšel, když odmítl obviněného uznat vinným mírnějším trestným činem podle §180d zákona č. 140/1961 Sb., s tím, že vytýkané jednání (odpovídající uvedené právní kvalifikaci) již není od 1. ledna 2010 trestné. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 16. března 2010, sp. zn. 6 To 101/2010, jakož i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc poté přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka Zlín k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Z. N. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně do dne rozhodnutí tohoto soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestného stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolatelka naplnila tento dovolací důvod tvrzením, že odvolací soud podle 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o postoupení věci přestupkovému orgánu, když dospěl k závěru, že v posuzované věci nejde o trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Naplnění tohoto dovolacího důvodu dovolatelka opodstatnila poukazem na existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , když namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho pak dovozovala nesplnění podmínek pro postoupení věci jinému orgánu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., se potom stalo tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud vyšel z názoru, že na jednání obviněného má být použit zákon účinný v době, kdy čin spáchal, tedy zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ale nemůže být aplikován §180d tohoto zákona, neboť od 1. ledna 2010 již tato skutková podstata není v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obsažena a jednání (odpovídající právní kvalifikaci podle §180d tr. zák.) tak již není trestné. V obecné rovině lze konstatovat, že závěry odvolacího soudu o nemožnosti použití pozdějšího zákona, tj. §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku s ohledem na jeho menší příznivost pro pachatele jsou podle dovolatelky v posuzovaném případě správné, ale pokud odvolací soud dospěl k závěru o nutnosti použití trestního zákona účinného v době spáchání činu obviněného, tedy trestního zákona č. 140/1961 Sb., pak přicházelo do úvahy posouzení jednání obviněného podle §180d tohoto zákona, tj. jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. V tomto směru lze odkázat na závěry vyplývající ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, v němž pod bodem II) Nejvyšší soud vyslovil názor, že výše označeného činu se může dopustit i osoba, která řídí motorové vozidlo poté, co dosáhla 12-ti bodů v bodovém systému obsaženém v zákoně č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a byla jí doručena příslušným obecním úřadem výzva k odevzdání řidičského oprávnění.
V posuzovaném případě se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil předmětného jednání v podstatě tím, že dne 18. 6. 2009 v O. řídil osobní motorové vozidlo přesto, že pozbyl řidičské oprávnění podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, když dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče, tedy řídil motorové vozidlo, ačkoliv v té době nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, které pozbyl právě v důsledku dosažení maximálního počtu bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem.
Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „trestní zákon“), se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona. Za tento trestný čin je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších zákonů (dále jen jako „trestní zákoník“), se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.
Jestliže se v podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že čin obviněného nelze pokládat za pouhý přestupek, neboť je trestným činem, a proto nebylo možné věc postoupit k projednání mimosoudnímu orgánu, tak je ovšem třeba zdůraznit, že z výrokové části napadeného usnesení odvolacího soudu není vůbec patrno, jaký skutek byl vlastně postoupen Městskému úřadu v Otrokovicích, tedy ohledně jakého skutku dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o trestný čin. Odvolací soud ve výroku napadeného usnesení podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. pouze zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Městskému úřadu v Otrokovicích, aniž by ovšem tuto „věc“ jakkoliv konkretizoval. Toto pochybení, byť výslovně není obsahem podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně, je ovšem takové povahy, že neumožňuje dovolacímu soudu dostát své přezkumné činnosti. Jestliže ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu zcela chybí popis skutku, v němž odvolací soud spatřoval jednání, jež nepokládal za trestný čin, tak nelze ani přezkoumat, zda skutek byl správně právně posouzen a zda skutečně byly splněny podmínky pro postoupení věci k mimosoudnímu projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1098/2010).
Je třeba připomenout, že ve výroku soudu o postoupení věci (§222 odst. 2 tr. ř., resp. §257 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) musí být vždy uveden popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Rozhodnutí o postoupení věci totiž představuje meritorní rozhodnutí v trestním řízení a po právní moci se jím definitivně končí trestní stíhání obviněného. Pravomocné rozhodnutí o postoupení věci tedy tvoří překážku věci rozhodnuté a pokračovat v trestním stíhání téhož obviněného pro týž skutek je možné jen v případě zrušení rozhodnutí o postoupení věci v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Vzhledem k významu popisu skutku je nezbytné, aby byl zahrnut do výrokové části každého meritorního rozhodnutí. Právní moci nabývá jen výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Z výroku usnesení o postoupení věci musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná také proto, aby bylo postaveno najisto, jaký skutek má být předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu.
Z ustálené soudní judikatury přitom jednoznačně vyplývá, že odvolací soud je povinen ve výroku rozhodnutí, jímž podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil jinému orgánu ve smyslu ustanovení §222 odst. 2 tr. ř., uvést popis skutku, jehož se postoupení týká (srov. např. rozhodnutí pod č. 45/1989 Sb. rozh. tr., č. 44/1996 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 9/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 Tdo 63/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010). Neuvedení skutku ve výrokového části usnesení odvolacího soudu o postoupení věci představuje takovou vadu napadeného rozhodnutí, pro kterou nelze takové rozhodnutí přezkoumat v řízení o podaném dovolání a nutně odůvodňuje jeho zrušení.
S ohledem na výše již uvedenou vadu Nejvyšší soud musel zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by mohl blíže přezkoumávat správnost jeho právních závěrů. Při novém rozhodování věci odvolací soud, při vázanosti v tomto usnesení vysloveného právního názoru (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), se vypořádá s dovolacími námitkami nejvyšší státní zástupkyně, jakož i se závěry vyplývajícími z výše již označeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, v němž je tato problematika podrobně rozebrána.
Pokud přichází v úvahu posouzení činu obviněného Z. N. podle ustanovení §180d trestního zákona z roku 1961, pak se odvolací soud bude muset zabývat otázkou této právní kvalifikace též z hlediska naplnění materiální podmínky jeho trestnosti ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák., neboť závěr o tom, že jde o trestný čin lze učinit teprve při současném naplnění jak formálních, tak materiálních znaků. Podle této dřívější právní úpravy platí, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. V odstavci 4) jsou pak demonstrativně uvedena hlediska pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, jimiž jsou zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.
Soudy ve věci dosud činné se touto otázkou prakticky vůbec nezabývaly; odvolací soud pochopitelně proto, že dospěl k nesprávnému závěru o nenaplnění již formálních znaků tohoto trestného činu. Z obsahu spisu se přitom podávají některé okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že čin obviněného nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, popřípadě, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio není třeba vyvozovat trestní odpovědnost obviněného a postačí, když stíhaný skutek bude příslušným orgánem posouzen jako přestupek.
V tomto kontextu pak odvolací soud zejména náležitě uváží, že podstata činu obviněného spočívala prokazatelně v jediném řízení motorového vozidla v době, kdy již nemohl tuto činnost vykonávat pro ztrátu řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12-ti bodů. Obviněný, který dobrovolně odevzdal řidičské oprávnění příslušnému správnímu úřadu, se ke stíhanému činu doznal, a soudy akceptovaly též důvod, pro který v posuzované věci řídil motorové vozidlo, tj. za účelem odvozu svého dítěte a družky k lékaři, když v tomto směru jednal na žádost své družky. Tyto okolnosti by mohly mít význam i z hlediska případné délky a doby jeho jízdy. V případě obviněného jde přitom o osobou trestně bezúhonnou. Ostatně těmto skutečnostem dal soud prvního stupně výraz uložením peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, což jsou svou povahou sankce, které mu lze uložit i v rámci rozhodování o přestupku. Pokud odvolací soud přihlédne i k dalším relevantním okolnostem případu, není vyloučeno, že závěry, které v tomto směru učiní nebudou nijak v rozporu s těmi, které učinil v napadeném usnesení. Musí se však vyvarovat výše vytýkaného pochybení a své rozhodnutí odůvodnit tak, aby odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, a proto zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i na ně obsahově navazující rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu (k vytýkané vadě došlo v řízení před tímto soudem, který mohl v odvolacím řízení napravit výše uvedené nedostatky rozsudku soudu prvního stupně), aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík