ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1036.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1036/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) nezletilého M. W ., b) nezletilého P. W ., oba zastoupeni matkou H. J., bytem tamtéž, proti povinnému V. W ., zastoupenému advokátkou, srážkami ze mzdy pro výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 31 E 1843/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 20.4.2007, č.j. 19 Co 151/2007-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 2.1.2007, č.j. 31 E 1843/2006-15, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí podle svého rozsudku ze dne 5.12.2003, č.j. 20 P 121/02-76. Odvolací soud – poté, co „se zcela ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně“ – s poukazem na ustanovení §251 a §261 o.s.ř. uzavřel, že „odvolací námitky povinného, spočívající v tom, že svoji vyživovací povinnost k nezletilým plní řádně, když následně připouští vznik dluhu na výživném, ale v částce nižší než je uvedena v napadeném usnesení, jsou pro rozhodnutí o nařízení exekuce irelevantní. Při nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá tím, zda, případně v jaké výši byla pohledávka zaplacena, vychází z tvrzení oprávněného a povinným namítané skutečnosti mohou být hodnoceny pouze v rámci případného řízení o částečném zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 o.s.ř.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – aniž však vysvětluje, v čem má napadené rozhodnutí mít zásadní právní význam – povinný bez specifikace dovolacího důvodu namítá, že mu jediný nedoplatek vznikl v roce 2004, a to z důvodů, jež uvedl v odvolacím řízení. Dále povinný poukazuje na svoji „platební kázeň“, a to i za situace, kdy je nucen platit složenkou.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud, při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze, uplatnil - ve svém výsledku - závěry nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Podle ní při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému; okolnost takové povahy může být hodnocena jen v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 o.s.ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.8.1965, sp.zn. 5 Cz 57/65, uveřejněné pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měli právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu