ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1128.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1128/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného AHOLD Czech Republic, a. s., se sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, IČ 44012373, zastoupeného JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti povinnému Automatické domácí spotřebiče (ADS) s.r.o. , se sídlem v Praze 9 – Letňany, Rychnovská 651, IČ 61852180, zastoupenému JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28, pro 41.337,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 1525/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č.j. 54 Co 153/2007 – 23, takto:
I. Dovolání proti výroku II. a III. o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce, se odmítá , jinak se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 6. 11. 2006, č. j. 73 Nc 1525/2006-8, (jímž Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 151 Ro 155/2006, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 41.337,- Kč s příslušenstvím, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, exekuci, a jejím provedením pověřil JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora), tak, že co do částky 41.337,- Kč a úroků z prodlení od 15. 7. 2005 usnesení zrušil a řízení zastavil, jinak je změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), oprávněného zavázal zaplatit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 9.005,- Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a dále mu uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výši stanovil samostatným usnesením (výrok III.) ze dne 25. 7. 2007, č. j. 54 Co 153/2007 - 28.
Odvolací soud z nalézacího spisu zjistil, že platební rozkaz byl povinnému doručen dne 13. 7. 2006, dne 26. 7. 2006 podal povinný podání, které podle jeho obsahu posoudil odvolací soud jako odpor, a dospěl k závěru, že exekuční titul s ohledem na včasný odpor nenabyl právní moci a tudíž ani vykonatelnosti (§174 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.), přestože na něm byla vyznačena doložka právní moci. Návrhu na nařízení exekuce nelze proto vyhovět. Protože v průběhu odvolacího řízení vzal oprávněný návrh částečně zpět – co do jistiny a úroků z prodlení od 15. 7. 2005, odvolací soud v této části usnesení soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil.
V dovolání oprávněný namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Žalobu, kterou se domáhal vydání platebního rozkazu, podal důvodně, neboť povinný mu v té době dlužil částku 41.337,- Kč s příslušenstvím. O skutečnosti, že povinný podal dne 23. 7. 2006 odpor proti platebnímu rozkazu, nebyl oprávněný soudem informován, odpor mu nebyl ani doručen. V opačném případě by se spor vyvíjel jinak, oprávněný by, co do uhrazené částky, vzal žalobu zpět a požadoval by pouze úrok z prodlení a náklady řízení. Oprávněnému není zřejmé, z jakých důkazů odvolací soud dovodil, že odpor byl podán včas. Byl-li podán včas, pak došlo k pochybení na straně soudu, který dne 31. 8. 2006 vyznačil na platební rozkaz doložku právní moci a vykonatelnosti ke dni 29. 7. 2006. Doložka vykonatelnosti má charakter veřejné listiny, oprávněný měl zato, že rozhodnutí je vykonatelné a proto podal návrh na nařízení exekuce. Soud měl při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle §150 o. s. ř. a přihlédnout k důvodům zvláštního zřetele hodným, které spatřoval v popsaném průběhu řízení. Oprávněný by neměl nést ani náklady exekuce. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo usnesení soudu I. stupně změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že exekuční titul (platební rozkaz) není pravomocný a vykonatelný, protože proti němu byl podán včasný odpor.
Námitce, kterou dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, nelze přisvědčit. Obecným předpokladem pro nařízení exekuce je – vedle dalšího – existence vykonatelného rozhodnutí tvořícího její podklad. Vykonatelnost rozhodnutí, je vlastnost, která jej činí způsobilým k tomu, aby byla i proti vůli povinného subjektu vymáhaná povinnost splněna. Závěr o tom, že rozhodnutí není v době, kdy soud rozhoduje o návrhu oprávněného na nařízení exekuce, vykonatelné, je důvodem zamítnutí návrhu. I když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§261 odst. 2 o. s. ř., §38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§261 odst. 3 o. s. ř.), je v případě pochybností oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vykonávané soudní rozhodnutí vydáno. Odvolací soud se v dané věci otázkou tzv. formální vykonatelnosti předmětného exekučního titulu náležitě zabýval a z nalézacího spisu učinil potřebná zjištění. Včasně podaným odporem se platební rozkaz ruší (§174 odst. 2 o. s. ř.), nenabývá právní moci a nemůže proto představovat řádný exekuční titul. Skutečnost, že oprávněný o podaném odporu nevěděl a vycházel z nesprávně vyznačené doložky právní moci na exekučním titulu, není pro závěr o jeho nevykonatelnosti významná.
Ani dovolání proti výroku I. v části, v níž bylo usnesení soudu I. stupně zrušeno a řízení zastaveno, přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (oprávněný) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Oprávněný blíže nezdůvodnil, v čem spatřuje nesprávnost usnesení odvolacího soudu, pokud jde o výrok o částečném zrušení usnesení soudu prvního stupně a zastavení řízení. Odvolací soud správně posoudil podání oprávněného došlé soudu dne 22. 3. 2007 (tedy dříve než bylo o odvolání povinného rozhodnuto) podle jeho obsahu jako částečné zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce. Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, když postupoval podle §222a odst. 1 o. s. ř., rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil.
Protože usnesením, kterým odvolací soud rozhodl o částečném zrušení usnesení o nařízení exekuce a zastavení řízení a o změně rozhodnutí soudu I. stupně tak, že ve zbývající části se návrh na nařízení exekuce zamítá, je správné, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání proti výrokům II. a III. o nákladech řízení a o nákladech exekuce není přípustné; ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání v takovém případě nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení a nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II. a III. odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této situaci odpovídá výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Vladimír Mikušek