ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1465.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1465/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné DIANA GROUP-TOUR, s. r. o. , se sídlem v Semilech, Nádražní 66, IČ 62064592, zastoupené Mgr. Emílií Popovičovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní 19/949, proti povinnému R. B ., o částku 566.030,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 10601/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze 16. 6. 2005, č. j. 55 Co 99/2005-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 21. 1. 2004, č. j. 25 Nc 10601/2004-12, obvodní soud nařídil na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora.
K odvolání povinného městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a to s odůvodněním, že k exekuci navržený rozsudek nebyl povinnému řádně doručen. Po provedeném dokazování (viz druhý odstavec třetí strany napadeného usnesení na č. l. 31) odvolací soud uzavřel, že exekuční titul byl doručen náhradním způsobem, tedy uložením na poště, nesprávně, jelikož nebyly splněny podmínky předepsané pro doručování ustanovením §46 odst. 1 a 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004. Na adrese doručování, tedy v P. na N. ulici, povinný neměl své bydliště ani místo podnikání či pracoviště a v době doručování rozsudku tam neměl ani provozovnu.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v právním názoru odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení §46 odst. 1 a 4 o. s. ř., a z toho vyplývajícím závěru o formální nevykonatelnosti exekučního titulu. S poukazem na ustanovení §17 odst. 1 a §65 odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., v rozhodném znění, o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) zdůrazňuje, že shora uvedenou adresu na N. ulici zjistila „jako provozovnu“ v průběhu nalézacího řízení, nemůže tedy podle ní jít k její tíži, že povinný živnostenskému úřadu změnu adresy provozovny neoznámil. Odvolací soud podle jejího názoru pochybil, spokojil-li se s důkazy zprávou Ústřední evidence podnikatelů a internetovým výpisem, jímž mělo být prokázáno, že na předmětné adrese v době doručování rozsudku provozoval svou podnikatelskou činnost subjekt jiný, totiž společnost Dive Academy, s. r. o., a neprovedl-li jí navržené důkazy.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Oprávněná především v dovolání ani nepopírá skutková zjištění městského soudu, že povinný byl v době doručování exekučního titulu evidován jako podnikatel s místem podnikání v jeho bydlišti na adrese P. – H., a že v období od 22. 2. 1999 do 28. 2. 2003 měl evidovánu provozovnu na adrese P. – Ž., ale – v této části dovolání – pouze s odkazem na výše uvedená ustanovení živnostenského zákona zdůrazňuje, že jí nemůže jít k tíži, že povinný nesplnil svou ohlašovací povinnost těmito ustanoveními předepsanou. Vytýká-li odvolacímu soudu, že neprovedl jí navržené důkazy, a že naopak uvěřil důkazům jiným, kritizuje jen hodnocení důkazů, jež však žádným z taxativně vymezených dovolacích důvodů úspěšně napadnutelné není. Pokud pak jde o dovolací argument, že při odvolacím jednání dne 16. 6. 2005 povinný soudu sám sdělil, že v prostorách na adrese P., působil, nemá toto tvrzení oporu ve spise, jelikož z protokolu o odvolacím jednání na č. l. 27 versa jasně plyne, že zástupce povinného výslovně uvedl, že povinnému „bylo doručováno na adresu bývalé provozovny, kterou však již v té době neprovozoval .
Skutečnost, že se povinný na uvedené adrese v době doručování vykonávaného rozsudku nezdržoval, plyne ostatně i z dalšího obsahu spisu, zejména z usnesení městského soudu z 3. 8. 2007, č. j. 39 Cm 160/2001-72 (č. l. 51), jímž byl exekuční titul, totiž rozsudek pro zmeškání vydaný týmž soudem dne 26. 2. 2003 pod č. j. 39 Cm 160/2001-18, pravomocně v prvém stupni dnem 29. 8. 2007 (č. l. 60) – právě pro závadu při jeho doručování – podle §153 b) odst. 4 o. s. ř. zrušen.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu