ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1486.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1486/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného nezletilého M. M ., zastoupeného otcem F. M., bytem tamtéž, proti povinné M . M ., zastoupené JUDr. Dankou Andraškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 5, pro 9.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 112 Nc 6152/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 28. 6. 2006, č. j. 11 Co 106/2006-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 19. 10. 2005, č. j. 112 Nc 6152/2005-10, kterým obvodní soud nařídil k vymožení dlužného výživného za omezené období exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora. Odvolací soud uzavřel, že případná námitka zaplacení dlužného výživného může své místo mít teprve v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z (neúplného a tedy nesprávného, viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2003 pod poř. č. 51) poučení připojeného v závěru napadnutého rozhodnutí, aniž však vysvětluje, v čem by mělo mít zásadní právní význam, povinná ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Bez specifikace, čím jsou jednotlivé dovolací důvody naplněny, městskému soudu vytýká, že její odvolání ze 14. 12. 2005 (č. l. 14) měl posoudit jako návrh na zastavení exekuce, a neshledal-li je srozumitelné ani ve znění doplňujícího podání z 11. 1. 2006 (č. l. 19), že ji měl postupem podle §43 o. s. ř. vyzvat, „aby se vyjádřila přesně.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná však dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve skutečnosti vůbec neuplatnila a její dovolání zůstalo u pouhého jeho ohlášení. Výtka, že soud její podání posoudil nesprávně jako odvolání namísto správné kvalifikace jako návrhu na zastavení exekuce, je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je však k založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Pouze pro úplnost budiž řečeno, že uvedená námitka je navíc nedůvodná, jelikož městský soud podání povinné, obsahující kromě námitky splnění i námitky další, posoudil jako odvolání správně, protože v souladu s judikaturou (viz zpráva Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněná ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21 na s. 180, 181/518, 519).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu