ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1747.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1747/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného B&W Telecommunication Services GmbH , se sídlem ve Vídni, Belvederegasse 18, Rakouská republika, zastoupeného JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 19, proti povinnému MP Media s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Branická 514/140, zastoupenému Mgr. Vladimírem Hyským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 13, pro 11.045,17 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 26460/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, č. j. 64 Co 227/2007-61, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 16. 11. 2006, č. j. 13 Nc 26460/2006-18, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2007, č. j. 13 Nc 26460/2006-24, kterým obvodní soud prohlásil rozhodnutí Obchodního soudu Vídeň ze dne 20. 10. 2005, č. j. 15 Cg 26/05y, vykonatelným na území ČR, a nařídil podle něj exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha – východ. Odvolací soud současně zavázal povinnou k úhradě nákladů ve výši 1.060,- Kč vzniklých státu v odvolacím řízení v souvislosti spořízením překladů. Soud uzavřel, že podmínky prohlášení vykonatelnosti a uznání rozsudku pro zmeškání Obchodního soudu Vídeň, stanovené v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (čl. 34, 35, 38, 53, 54), i podmínky pro nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. byly splněny. Oprávněný předložil exekuční titul s potvrzením o vykonatelnosti s úředně ověřeným překladem i osvědčení vydané soudem Rakouské republiky. Námitka povinného, že mu žaloba a výzva k vyjádření nebyly doručeny, protože je v jeho sídle převzala nepověřená osoba, nejsou z hlediska prohlášení vykonatelnosti právně významné a jsou i nedůvodné, neboť ze spisu vyplývá, že byly doručeny 5. 8. 2005, což ostatně sám povinný potvrdil ve svém vyjádření k žalobě ze dne 5. 9. 2009, z čehož soud dovodil, že listiny se prokazatelně dostaly do sféry povinného. Soud nepřisvědčil ani námitce nedostatku formální vykonatelnosti titulu, neboť zjistil, že rozsudek pro zmeškání byl doručen povinnému dne 25. 10. 2005 uložením u Obchodního soudu Vídeň ve smyslu §10 rakouského zákona o doručování (§10 ZustellG) a že odvolání povinného proti tomuto rozsudku již bylo jako opožděné zamítnuto usnesením ze dne 16. 12. 2005, jež také bylo doručeno povinnému 29. 12. 2005 opět uložením u Obchodního soudu Vídeň.
Proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy v dané věci k tíži dovolatele nerespektovaly pravidlo přednosti komunitárního práva (nařízení Rady /ES/ č. 44/2001 a č. 1348/2000) před národním právem členského státu EU. Řešení této otázky má význam i pro rozhodovací činnost soudů vůbec, přičemž není dosud v rozhodovací praxi soudů ČR zcela ustálené. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ o. s. ř.). Odvolací soud podle dovolatele nehodnotil všechny rozhodné okolnosti a své rozhodnutí řádně a úplně neodůvodnil. Soud nepřihlédl k uplatněným námitkám povinného o závadách při doručování exekučního titulu i rozhodnutí o opravném prostředku proti němu formou uložení u Obchodního soudu Vídeň. Odvolací soud pouze odkázal na zprávu vyžádanou od zahraničního nalézacího soudu a nevypořádal se s námitkou kolize této formy doručení s Nařízením Rady (ES) č. 1348/2000. Dovolatel namítá, že titul dosud není pravomocný ani vykonatelný, neboť mu nebyl řádně doručen v souladu s právem platným pro doručování písemností v členských státech EU, podle něhož písemnosti měly být zaslány do ČR. Povinný se o rozsudku pro zmeškání dověděl až nahlédnutím do spisu nalézacího soudu ve Vídni dne 22. 11. 2005, načež podal v zákonné lhůtě dne 6. 12. 2005 proti rozsudku ze dne 20. 10. 2005 odvolání, které bylo zamítnuto jako opožděné usnesením ze dne 16. 12. 2005, avšak i toto usnesení bylo povinnému doručováno uložením u Obchodního soudu Vídeň dne 29. 12. 2005, tj. nebylo doručeno řádně. Toto povinný zjistil teprve ze sdělení nalézacího soudu, které si vyžádal exekuční soud. Povinný má za to, že je dána překážka uznání rozsudku soudem ČR dle čl. 34 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, neboť povinnému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl řádně doručen ani návrh na zahájení řízení. Doručenka ze dne 5. 8. 2005 je podepsána V. V., jež nebyla pověřena přijímat písemnosti za povinného, toto pověření měli v rozhodné době jen Š. V., A. Z. a R. L., jak vyplývá ze sdělení České pošty s. p. ze dne 22. 11. 2007. Jednatel povinného se však s obsahem návrhu na zahájení řízení seznámil a písemné vyjádření k žalobě bylo přesto nalézacímu soudu doručeno ve lhůtě jím stanovené. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že exekuční titul byl prohlášen vykonatelným v souladu s čl. 38 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, povinný nenapadá žádný z výroků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2006 a dovolává se skutečností, které nebyly předmětem řízení před těmito soudy. Napadá pouze exekuční titul, proto oprávněný považuje dovolání za bezpředmětné a s napadeným rozhodnutím se ztotožňuje. Českému soudu ani nepřísluší zkoumat rozhodnutí rakouského nalézacího soudu ve věci samé. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil povinnému zaplatit náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal věc a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud se dosud výkladem článku 34 bodu 2 Nařízení ES č. 44/2001 ve vztahu k Nařízení ES č. 1348/2000 nezabýval.
Dovolání není důvodné.
Nařízení Rady ES č. 44/2001 v článku 45 stanoví, že důvody, pro které soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne anebo zruší prohlášení o vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35.
Podle článku 34 bodu 2 Nařízení rozhodnutí se neuzná, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost.
Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 14. 12. 2006, ve věcí C-283/05 ASML Netherlands BV v. Semiconductor Industry Services GmbH musí být článek 34 bod 2 vykládán v tom smyslu, že žalovaný „měl možnost“ využít opravného prostředku proti rozhodnutí pro zmeškání vydaného vůči němu pouze tehdy, pokud skutečně znal obsah tohoto rozhodnutí na základě doručení provedeného v dostatečném časovém předstihu, který mu umožnil přípravu na jednání před soudem státu, v němž proběhlo původní řízení.
Povinný byl usnesením Obchodního soudu ve Vídni ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 15 Cg 26/05y vyzván, aby si podle §10 (rakouského) zákona o doručování zvolil do dvou týdnů fyzickou nebo právnickou osobu, osobní společnost podle obchodního práva nebo zapsanou výdělečnou společnost jako zástupce pro přijímání písemností (s bydlištěm či sídlem v tuzemsku – tedy v Rakousku - s tou výjimkou, že náležitost hlavního bydliště v tuzemsku neplatí pro státní příslušníky členských států smlouvy o Evropském hospodářském prostoru, pokud jsou doručování zajištěna pomoci státních smluv se smluvním státem bydliště zástupce pro doručování nebo jiným způsobem). Zároveň byl poučen, že po zbytečném uplynutí této lhůty se provede doručování písemností určených firmě MP Media s.r.o. bez pokusu doručení uložením písemností u soudu (ověřený překlad z německého jazyka). Námitka povinného, že takový postup je v rozporu s Nařízením Rady ES č. 1348/2000, není důvodná. Uvedené Nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci, kdy musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě. Upravuje postup, jak má být doručováno, je-li doručováno do jiného členského státu, nestanoví však samo o sobě způsob doručování. Jestliže národní právo stanoví podmínky, za kterých lze písemnost uložit u soudu, a tyto podmínky jsou splněny, Nařízení ES č. 1348/2000 se vůbec nepoužije.
Povinný si ve stanovené lhůtě zástupce pro přijímání písemností nezvolil (jeho podání ze dne 5. 9. 2005 – vyjádření k žalobě bylo pro opožděnost zamítnuto), proto doručení rozsudku uložením u soudu je považováno za účinné. Jeho odvolání proti rozsudku pro zmeškání Obchodního soudu ve Vídni ze dne 20. 10. 2005 bylo jako opožděné zamítnuto usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2005. Neobstojí ani námitka povinného, že mu nebyl řádně doručen návrh na zahájení řízení. Podle zmíněného rozhodnutí Soudního dvora článek 34 bod 2 Nařízení ES č. 44/2001 nevyžaduje nutně řádnost doručení návrhu na zahájení řízení, ale skutečné dodržení práv obhajoby, což v souzené věci porušeno nebylo.
Protože se povinnému uplatněnými námitkami nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit, Nejvyšší soud je zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení se rozhodnuje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu