ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1758.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1758/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) Ing. J. P. , a b) E. P. , obou zastoupených JUDr. Libuší Täubelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 9, proti povinným 1) Ing. V. Š. , a 2) A. Š. ,oběma zastoupeným JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15, vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7949/2003, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 303/2007, 20 Co 304/2007, 20 Co 305/2007 - 114, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí třetím usnesením ze dne 16. 11. 2006, č. j. 33 Nc 7949/2003 - 76, ve znění opravných usnesení ze dne 25. 1. 2007, č. j. 33 Nc 7949/2003 - 80, ze dne 19. 2. 2007, č. j. Nc 7949/2003 - 85, ze dne 20. 3. 2007, č. j. 33 Nc 7949/2003 - 90, a ze dne 5. 4. 2007, č. j. 33 Nc 7949/2003 - 94, nařídil exekuci podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 1994, č. j. 29 Co 218/94 - 69, k vymožení povinnosti povinných vyklidit byt o velikosti 3+1, IV. kategorie v prvním patře domu čp. 109 v Praze 1, U Lužického semináře 38, do bytové jednotky č. 1315/4, 4+1/L, I. kategorie ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. 1315 na parcele 1234/67, ulice Španielova 1315, Praha 6 - Řepy, a vyklizený jej předat oprávněným, a současně pověřil k provedení exekuce a k vymožení nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala, Exekutorský úřad v Nymburku.
Městský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně jen tak, že se „nařizuje exekuce i pro náklady oprávněných a pro náklady exekuce“, jinak je potvrdil. Odvolací soud vzal po doplnění dokazování za prokázané, že kupní smlouvou ze dne 28. 8. 2003 oprávněná Ing. J. P. spolu s P. P. nabyla vlastnictví k bytové jednotce č. 1315/4, 4+1, I. kategorie, o rozloze celkem 95,97 m2 (zahrnující obývací pokoj 18,07 m2, tři ložnice 12,37 m2, 9,15 m2, 12,52 m2, kuchyň s jídelním koutem 12,59 m2, dvě předsíně 11,29 m2 a 2,74 m2, lázeň 2,86 m2, dvě WC po 1,04 m2, umývárnu 0,78 m2, lodžii 6,96 m2 a sklepní kóji 4,56 m2) v domě č.p. 1315, na parcele č. 1234/67, zapsané na LV č. 1852 a č. 1194 pro kat. území Řepy, část obce Řepy, obec Praha u Katastrálního úřadu Praha-město, že návrhem nájemní smlouvy ze dne 22. 3. 2006 oprávněné navrhly povinným uzavření smlouvy o nájmu označeného bytu na dobu neurčitou s regulovaným nájmem, přičemž připravenost k uzavření této nájemní smlouvy potvrdily prohlášením učiněným v notářském zápisu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. NZ 391/2006, N 461/2006, a že podle protokolu o převzetí bytu ze dne 21. 3. 1988 zaujímají místnosti vyklizovaného bytu celkem 95 m2 (tři pokoje 24 m2, 14 m2, 20 m2, předsíň 8 m2, dvě komory po 10 m2, kuchyň 7 m2) a tři sklepy plochu celkem 17m2 (7m2, 6m2, 4m2). Na základě těchto zjištění dovodil, že náhradní byt je bytem rovnocenným s bytem vyklizovaným, tedy přiměřeným náhradním bytem. Podlahová plocha náhradního bytu totiž bez sklepní kóje činí 91,41 m2 a podlahová plocha vyklizovaného bytu 95 m2, takže obytná plocha bytu je tedy téměř shodná; nepřiměřenost náhradního bytu nelze za této situace dovozovat jen z atypicky nadměrné rozlohy sklepních prostor vyklizovaného bytu. Podle názoru odvolacího soudu nelze též přehlédnout, že zajištěný byt je o čtyřech místnostech se dvěma WC, odpovídající svým vybavením bytu, dříve označovanému jako byt I. kategorie, zatímco vyklizovaný byt je bytem o dispozici 3+1 s jedním WC, původně IV. kategorie; je tedy zřejmé, že přestěhováním povinných do náhradního bytu dojde naopak ke zlepšení kvality jejich bydlení, a to i se zřetelem k počtu osob jejich domácnosti. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 196/2002 dále dovodil, že umístění náhradního bytu v téže části obce, v níž se nachází byt vyklizovaný, není rozhodujícím hlediskem pro posouzení jeho přiměřenosti; podstatné je, že náhradní byt je situován v téže obci jako byt vyklizovaný (hlavní město Praha) a že je dopravně dostupný, což je obecně známou skutečností. Okolnost, že se jedná o byt v panelovém domě sídlištní výstavby, zatímco vyklizovaný byt je bytem ve staré zástavbě, není pro posouzení podmínky přiměřenosti bytu relevantní. Jestliže tedy nabízený náhradní byt byl shledán přiměřeným, je též nerozhodné, zda by bylo objektivně možné zajistit pro povinné byt podle jejich představy ve staré zástavbě v centru Prahy (nepochybně však za zcela odlišných finančních podmínek pro oprávněné). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce vyklizením povinných do náhradního bytu podle §343 o. s. ř. ve spojení s §73 a §52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byly splněny.
Proti tomuto usnesení podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Za zásadní po právní stránce považují otázku „vztahu rovnocenného (přiměřeného) náhradního bytu, který nemusí být co do velikosti totožný s bytem vyklizovaným, a náhradního bytu o menší podlahové ploše, který může být nájemci opatřen podle §712 odst. 2, věta třetí, obč. zák.“. Namítají, že opatřený náhradní byt se velikostí i počtem místností podstatně odlišuje od bytu původního, v němž bydleli, a že velikost náhradního bytu je dána i počtem vedlejších prostor, které „jinak přímo k bydlení“ užívat nelze (lodžie, sklep, pavlače apod.). Pokud jde o velikost obou bytů, „pak bez lodžie, sklepů a komory mimo byt má náhradní byt výměru 84,45 m2“, zatímco vyklizovaný byt 101 m2; celková výměra náhradního bytu včetně příslušenství činí 95,97 m2 a vyklizovaného bytu 121 m2, takže (v obou případech) je náhradní byt o 1/5 menší, než je byt původní. Dále poukazují na to, že dosavadní byt má 6 pokojů a náhradní byt pouze 4 pokoje bez kuchyně. Je proto otázkou, zda zajištěný náhradní byt není spíše bytem o menší podlahové výměře ve smyslu §712 odst. 2, věty třetí, obč. zák., aniž by však „byly splněny důvody hodné zvláštního zřetele a aniž by pronajímatel zajištění takového náhradního bytu navrhl“. Dále dovolatelé namítají, že stejný byt, jako je byt vyklizovaný, mají pronajímatelé k dispozici v tomtéž domě, jim však nebyl nabídnut, neboť „jej pronajímatelé pronajímají jinému nájemci“. Podle jejich názoru soudy obou stupňů pochybily, jestliže „uznaly“ náhradní byt za byt rovnocenný. Navrhli, aby dovolací soud „po provedeném řízení“ napadené „rozsudky“ obou soudů zrušil a do doby svého rozhodnutí výkon odložil.
Oprávněné ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedly, že otázka přiměřenosti náhradního bytu byla soudy obou stupňů „podrobně zkoumána a řádně prokázána“ a že bytová náhrada je odpovídající vyklizovanému bytu.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a §130 exekučního řádu není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu, je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku (vyplývající nejen z práva hmotného, ale i z práva procesního), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé zpochybnili - je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V posuzované věci sice povinní v dovolání uvedli, v čem spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., hodnocením v dovolání obsažené argumentace však k takovému závěru nelze dospět.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňují skutkový závěr soudu, že podlahová plocha náhradního bytu (bez sklepní kóje) činí 91,41 m2 a podlahová plocha vyklizovaného bytu 95 m2 a že vyklizovaný byt sestává ze tří pokojů a kuchyně a současně dovozují jiné skutkové závěry. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dále povinní brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že předmětný náhradní byt splňuje požadavky kladené ustanovením §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. na přiměřený náhradní byt.
Byt se vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt svou velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).
Jak soudní praxe (srov. rozsudek ze dne 31.3.1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však bylo dovozeno, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému.
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o. s. ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu (v daném případě přiměřeného), jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit - demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny - ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozloha, kvalita, vybavenost) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolateli hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tedy napadené rozhodnutí v souladu s dosavadní judikaturou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 196/2002, na něž odkázal již odvolací soud, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1021/2006).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání povinných podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Olga Puškinová,v. r.
předsedkyně senátu