ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1871.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1871/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné obce D. , zastoupené advokátem, proti povinné Mgr. A. G. , zastoupené advokátkou , vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 E 153/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2007, č. j. 27 Co 325/2007 - 40, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2007, č. j. 27 Co 325/2007 - 40, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. února 2007, č. j. 13 E 153/2006 - 23, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. října 2007, č. j. 27 Co 325/2007 - 40, potvrdil k odvolání oprávněné usnesení ze dne 6. února 2007, č. j. 13 E 153/2006 - 23, jímž Okresní soud Praha-západ zamítl návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinné a všech, kdo s ní v bytě bydlí, do náhradního bytu v D., a jímž rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že bylo-li pravomocným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 18. 5. 2005, č. j. 6 C 1402/2002 - 36, jehož výkon oprávněná navrhla, povinné uloženo byt vyklidit a vyklizený předat poté, co jí bude přidělen byt o menší podlahové výměře v téže obci, bylo by posouzení, zda by jí nepostačovala jiná náhrada (náhrada na dobu určitou), nepřípustným přezkoumáváním věcné správnosti titulu pro výkon rozhodnutí, i když jí byla dána výpověď z nájmu bytu sjednaného na dobu určitou - na dobu trvání pracovního poměru. Dospěl proto - shodně se soudem prvního stupně - k závěru, že oprávněnou zajištěný náhradní byt s nájemní smlouvou na dobu určitou jednoho roku, nevyvolal vykonatelnost podkladového rozhodnutí a že tak předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí nenastaly (§251 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda do pojmu kvality bytu podle §712 obč. zák. spadá též délka trvání nájmu a zda v případě zajištění bytu s právem nájmu na dobu určitou, musí být tato okolnost uvedena ve výroku rozhodnutí, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zajištěný náhradní byt s nájemní smlouvou na dobu jednoho roku nevyvolal vykonatelnost podkladového rozhodnutí, a namítá, že délku trvání nájmu nelze považovat za kvalitativní znak bytu, neboť kvalitou se rozumí hodnota, jakost a stav věci, a že v pravomoci soudu není rozhodnout o bytové náhradě s právem nájmu na dobu určitou, protože to zákon nepřipouští. Otázka délky práva nájmu má být posuzována ve vztahu k rovnocennosti bytu vyklizovaného a bytové náhrady; z tohoto důvodu zajistila byt kvalitou shodný vyklizovanému bytu. Pokud soudy obou stupňů dovodily, že měla navrhnout nalézacímu soudu, aby povinné uložil povinnost zajistit byt s právem na dobu určitou, což ovšem ze zákona nevyplývá, měl ji poučit o tom, že má svůj návrh na nařízení výkonu rozhodnutí doplnit. Dále dovolatelka vyslovuje názor, že soud při posuzování splnění podmínek přidělení náhradního bytu nemůže postavení povinné zlepšit a tím zhoršit postavení oprávněné, neboť by tak vznikl zřejmý nepoměr mezi stavem před vynesením nalézacího rozsudku a stavem po provedení výkonu rozhodnutí. Postup soudů obou stupňů proto považuje za rozporný s právem svobodně nakládat se svým vlastnictvím, zaručeným Listinou základních práv a svobod, neboť jí určuje povinnost, která nevyplývá z právního předpisu či rozhodnutí nalézacího soudu. Poukazuje na to, že povinná si byla vědoma toho, že vyklizovaný byt bude mít v nájmu jen po dobu trvání pracovního poměru (který sama ukončila) a že poté byt v rozporu s dobrými mravy dobrovolně nevyklidila; měla-li by jí oprávněná zajistit byt na dobu neurčitou, vyvolalo by to její straně nepříznivé následky, neboť vyklizovaný byt nezbytně potřebuje pro své zaměstnance (pro učitele základní školy).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; dovolání je proto přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Jelikož vady uvedené v §242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř. nebyly (podle obsahu dovolání) namítány a ze spisu nevyplývají, je - při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) - předmětem přezkumu dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že posouzení, zda by povinné, jíž byla oprávněnou dána výpověď z nájmu bytu sjednaného na dobu určitou, nepostačovala jiná náhrada (náhrada na dobu určitou), by bylo nepřípustným přezkoumáváním věcné správnosti titulu pro výkon rozhodnutí.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávaném případě je exekučním titulem rozsudek ze dne 18. 5. 2005, č. j. 6 C 1402/2002 - 36, jímž Okresní soud pro Prahu-západ přivolil k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího z kuchyně, tří pokojů, koupelny, WC, předsíně a sklepa, v domu v D., jehož vlastníkem je žalobce (oprávněná), určil počátek běhu tříměsíční výpovědní lhůty a povinné uložil byt po jejím uplynutí vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci poté, co jí bude přidělen byt o menší podlahové výměře v téže obci. Návrhem nájemní smlouvy, evidenčním listem, situačním plánkem a korespondencí mezi účastníky oprávněná doložila, že zajistila povinné náhradní byt o velikosti 1+1 , přičemž nájem měl být sjednán na dobu určitou, a to na jeden rok od uzavření smlouvy.
Podle §343 odst. 1, věty první, o. s. ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný (§343 odst. 2 o. s. ř.).
Občanský zákoník zná tři druhy bytových náhrad. Ve smyslu §712 odst. 1 obč. zák. patří mezi bytové náhrady náhradní byt a náhradní ubytování; zvláštním druhem bytové náhrady je pak v intencích §712 odst. 5 obč. zák. i přístřeší.
V daném případě není sporu o tom, že povinnost povinné vyklidit byt byla ve vykonávaném rozsudku vázána na zajištění náhradního bytu; ten je pojmově náhradou, jejíž kvalitativní a kvantitativní znaky se odvíjejí od toho, co jí má být nahrazeno; buď je s nahrazovaným bytem srovnatelná („zásadně rovnocenná“) a pak jde o tzv. „přiměřený náhradní byt“ (srov. §712 odst. 2, větu první, obč. zák.) anebo jej v rozhodných znacích beze zbytku nenahrazuje (je „méně“ než „zásadně rovnocenná“), avšak i tak vyhovuje (přesto, že jde o byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt) požadavku obecně kladenému na bytovou náhradu potud, že musí jít o byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti (srov. §712 odst. 2, větu první, obč. zák.).
Již v usnesení ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 820/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod číslem 149, Nejvyšší soud uvedl, že ochrana, kterou nájemnímu vztahu k bytu poskytuje zákon, se nevyčerpává tím, že pronajímatel může nájem bytu vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně (srov. §685 odst. 1 obč. zák.), ale že její součástí je i okolnost, že po zániku práva nájmu bytu je vyklizení bytu bývalým nájemcem ve vymezených případech podmíněno zajištěním bytové náhrady; to platí nejen při absolutním zániku nájemního vztahu (v poměru pronajímatel - nájemce), nýbrž i tehdy, jde-li o vypořádání mezi společnými nájemci bytu (v souvislosti se zánikem nájemního vztahu jen u jednoho z nich). Vedle kvalitativních znaků bytových náhrad (jak byly popsány výše), je součástí této ochrany též časový prvek, konkrétně doba, na kterou má být příslušná bytová náhrada zajištěna.
Obecně lze říci, že u všech tří druhů bytové náhrady je podmínka jejich zajištění z časového hlediska splněna vždy, bude-li náhrada zajištěna na dobu neurčitou, tedy na dobu, o které není jisto, ve kterém časovém okamžiku skončí a která s přihlédnutím k úpravě institutu nájmu bytu poskytuje nájemci nejvyšší možnou míru ochrany. Smlouvou sjednanou na dobu neurčitou je přitom i taková smlouva, v níž se vymezení doby, po kterou má nejdéle trvat, pojí k události, o níž není jisto, zda v budoucnu nastane nebo kdy nastane. Možnost zajistit bytovou náhradu pouze na dobu určitou stanoví občanský zákoník bez dalšího jen pro přístřeší, jež je jako provizorium definováno (srov. cit. §712 odst. 5 obč. zák.).
Podle §6 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, pak platí, že zanikne-li nájem bytu sjednaný na dobu určitou výpovědí před uplynutím sjednané doby, má nájemce právo na bytovou náhradu v rozsahu jako při zániku nájmu bytu (odstavec 1). Právo na bytovou náhradu má nájemce v případě uvedeném v odstavci 1 jen po dobu, na kterou byl nájem původně sjednán (odstavec 2). Zanikne-li nájem bytu sjednaný na dobu určitou delší deseti let uplynutím této doby, má nájemce právo na bytovou náhradu, pokud po uzavření nájemní smlouvy nastanou na jeho straně takové závažné okolnosti, že na něm není možno spravedlivě požadovat vyklizení bytu bez náhrady (odstavec 3).
V jiných případech zákon se zajištěním bytové náhrady (jen) na dobu určitou výslovně nepočítá.
Nejvyšší soud přitom již dříve formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž nejen náhradní byt, nýbrž i náhradní ubytování je zásadně bytovou náhradou trvalého charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2000, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod číslem 68).
V usnesení ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2009/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/2001 pod č. 54, ročník 2001, Nejvyšší soud dále judikoval: „Je-li při úvaze o tom, zda pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku (srov. §340 odst. 2, poslední věta, o. s. ř.), určující nejen srovnání kvalitativních a kvantitativních znaků nabízeného (zajištěného) náhradního bytu s bytem vyklizovaným, nýbrž i srovnání těchto bytů z hlediska časového, pak logicky obstojí závěr, že byl-li nájemní poměr k vyklizovanému bytu uzavřen na dobu určitou, lze jako odpovídající bytovou náhradu zajistit vyklizované osobě rovněž náhradní byt na dobu určitou. Byť výše cit. ustanovení §6 zákona č. 102/1992 Sb. řeší jinou situaci, i ono podporuje obecnou platnost principu, podle kterého oprávněný z rozhodnutí nemůže být nucen (nestanoví-li to ovšem uvedené rozhodnutí výslovně) k zajištění takové bytové náhrady, která povinnému přiznává více práv, než kolik jich měl jako uživatel (nájemce) vyklizovaného bytu“ (obdobný závěr zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 559/2006). Byl-li nájemní poměr k vyklizovanému bytu sjednán na dobu určitou, lze povinnému zajistit náhradní byt jen do doby, kdy měl skončit nájemní poměr k vyklizovanému bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002).
Pro úplnost je ještě třeba poukázat na závěr rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2006, sešit 2, v němž Nejvyšší soud judikoval, že „je-li ujednáno, že nájemní poměr bude trvat po dobu trvání pracovního poměru nájemce u pronajímatele, sjednaného na dobu neurčitou, jde o nájemní poměr na dobu určitou“.
Z uvedených důvodů se dovolací soud neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že posouzení, zda by povinné, jíž byla oprávněnou dána výpověď z nájmu bytu sjednaného na dobu určitou, nepostačovala jiná náhrada (náhrada na dobu určitou), by bylo nepřípustným přezkoumáváním věcné správnosti titulu pro výkon rozhodnutí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V souladu se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2009/2000, se soud bude zabývat otázkou, zda náhradní byt nabízený na dobu určitou je odpovídající bytovou náhradou též se zřetelem ke konkrétní délce nájemního poměru.
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů v dalším řízení vázány (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu