ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1926.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1926/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. m. B. , proti povinné E. Š., zastoupené advokátkou, pro 30.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 222/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2007, č. j. 13 Co 484/2007 - 102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 4. 2007, č. j. 26 E 222/2007 - 47, kterým Městský soud v Brně nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Ú. m. č. B., stavebního úřadu, ze dne 21. 2. 2003, č.j. SÚ - 3a/2002-327/San/Ko/Va, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 30.000,- Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 500,- Kč, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, a jímž rozhodl o soudním poplatku, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že citovaným podkladovým rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města B., odboru územního a stavebního řízení, ze dne 23. 4. 2003, č. j. OÚSŘ U 03/14332 (jímž bylo zamítnuto odvolání povinné a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) byla povinná v řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, shledána vinnou ze spáchání přestupku podle §105 odst. 3 písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), kterého se dopustila v květnu 2002, a byla jí uložena pokuta ve výši 30.000,- Kč za provedení stavby v rozporu se stavebním povolením. Dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny (§251, §261a o. s. ř.), a nepřisvědčil námitce povinné o nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí z důvodu, že nebylo doručeno jejímu manželovi, neboť jediným účastníkem správního řízení (a i následného soudního řízení probíhajícího na základě žaloby povinné u Krajského soudu v Brně a posléze u Nejvyššího správního soudu, který rozhodl o její kasační stížnosti) byla jen povinná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud „nesprávně posoudil otázku právní moci a vykonatelnosti podkladového rozhodnutí“, že převzal chybný názor oprávněného o právní moci rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, vydaného ve správním řízení ve věci vedené proti jejímu manželovi Ing. J. Š. pod č. j. SÚ-4/2002-327/San/Ko/Va, a že toto přestupkové řízení bylo vedeno nezákonně, neboť jmenovanému nebylo doručeno „dílčí rozhodnutí“, takže toto řízení není dosud skončeno. Z toho dovolatelka dovozuje, že podkladové rozhodnutí mělo být doručeno i jejímu manželovi, a pokud se tak nestalo, není exekuční titul pravomocný a vykonatelný, neboť právem chráněné zájmy jejího manžela, jakožto druhého stavebníka, mohou být podkladovým rozhodnutím přímo dotčeny. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), nevymezila, a ani na základě jejích námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru dospět nelze. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že jediným účastníkem přestupkového řízení před správními orgány (vedeného u Úřadu městské části města B., pod sp. SÚ - 3a/2002-327/San/Ko/Va, a u Magistrátu města B., odboru územního a stavebního řízení, pod sp. zn. OÚSŘ U 03/14332) byla povinná a že proti jejímu manželovi bylo vedeno samostatně jiné přestupkové řízení (pod sp. zn. SÚ-4/2002-327/San/Ko/Va), jak sama v dovolání uvedla, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny (§251, §261a o. s. ř.) a že podkladové rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího správního orgánu nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Okolnost, že exekuční titul nebyl doručen jejímu manželovi, nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť správní orgán je povinen rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným (jakož i další rozhodnutí vydaná v tomto řízení) doručit jen obviněnému z přestupku a dalším účastníkům přestupkového řízení [srov. §51 a §72 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích - viz níže], kterým však není manžel obviněného z přestupku.
Námitka povinné, že podkladovým rozhodnutím mohly být přímo dotčeny chráněné zájmy jejího manžela, jakožto druhého stavebníka, není rovněž způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.] založit. Ustanovení §51 zákona č. 200/1990 Sb., v tehdejším i nynějším znění, sice stanoví, že není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, avšak podle §72 zákona č. 200/1990 Sb. jsou v řízení o přestupku účastníky řízení a) obviněný z přestupku, b) poškozený, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem, c) vlastník věci, která může být zabrána nebo byla zabrána, v části řízení týkající se zabrání věci, a d) navrhovatel, na jehož návrh bylo zahájeno řízení o přestupku podle §68 odst. 1. Aplikace §14 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 71/1967 Sb. (podle kterého platilo, že účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak), jakožto předpisu subsidiárního (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 796/2004) byla tudíž vyloučena. Z toho vyplývá, že i kdyby manžel povinné v přestupkovém řízení vedeném proti ní tvrdil (což ovšem z podkladového rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani z rozhodnutí odvolacího správního orgánu nevyplývá), že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, účastníkem tohoto řízení se stát nemohl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná nemá s ohledem na výsledek tohoto řízení právo, a oprávněnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu