ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2279.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2279/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného města Prostějov , Náměstí T. G. Masaryka 12-14, IČ 00288659, proti povinnému V. N ., pro 1.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 Nc 2712/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 28. 11. 2007, č. j. 40 Co 1481/2007-22, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 24. 8. 2005, č. j. 14 Nc 2712/2005-6, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Aniž přisvědčil odvolací námitce („promlčení“) povinného o nutnosti aplikace ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2005, krajský soud uzavřel, že exekuční titul (příkaz Komise pro projednávání přestupků Městského úřadu v Prostějově z 13. 2. 2002) vykonatelný 30. 3. 2002, tedy před přijetím zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, účinného od 1. 1. 2006, bylo možno vykonat jen v pětileté propadné době podle ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 12. 2005, počítané od uplynutí lhůty určené k zaplacení pokuty. Odvolací soud zdůraznil, že „s vymáháním pohledávky sice bylo započato před uplynutím pětileté lhůty, nebylo však v této lhůtě skončeno, a proto musí být od exekuce upuštěno, jelikož práva a povinnosti uvedené v exekučním titulu zanikly marným uplynutím pětileté prekluzívní lhůty.“
V dovolání oprávněný s poukazem na ustanovení §179 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., a §1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v – podle jeho názoru nesprávné – aplikaci ustanovení §88 zákona č. 200/1990 Sb., zakotvujícího pětiletou prekluzívní lhůtu k vykonání rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, namísto správného užití §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., stanovícího k vybrání a vymožení pokuty šestiletou promlčecí lhůtu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení §88 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 12. 2005.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
V usnesení z 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2009 pod poř. č. 83, Nejvyšší soud zaujal názor, že není-li stanoveno jinak, posuzuje se lhůta, v níž lze správní rozhodnutí vykonat, podle právního předpisu, na jehož základě bylo toto rozhodnutí vydáno. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí, na něž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje, je také vysvětleno, že skutečnost, kdy bylo exekuční řízení zahájeno, je pro posouzení lhůty, v níž lze rozhodnutí vykonat, bezvýznamná. V souzené věci bylo navrženo nařízení exekuce k vymožení pokuty uložené rozhodnutím správního úřadu (ze 13. 2. 2002, vykonatelným 30. 3. téhož roku) vydaným podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy v době, než bylo jeho ustanovení §88 odst. 1, zakotvující pětiletou prekluzívní lhůtu k vykonání rozhodnutí, v souvislosti s přijetím nového správního řádu, účinného od 1. 1. 2006, zrušeno. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek nutno v pětileté prekluzívní lhůtě počítané od uplynutí lhůty k zaplacení vykonat (tedy exekuci nejen nařídit, nýbrž i provést), nemůže na výše uvedeném závěru nic změnit ani okolnost, že prekluzívní lhůta v době vydání usnesení, jímž soud prvního stupně dne 21. 3. 2007 exekuci – prozatím nepravomocně – nařídil, ještě neuplynula. Z nutnosti aplikace ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005 také plyne nemožnost užití §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., stanovícího k vybrání a vymožení pokuty šestiletou promlčecí lhůtu.
Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou, a tedy správné; protože se oprávněnému prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu jeho správnost zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak měl právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu