ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2291.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2291/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné GARMOND Praha, s. r. o. , se sídlem v Rudné, Masarykova 838, IČ 62913832, proti povinnému M. B. , zastoupenému JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, pro částku 448.758,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 970/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 26. 1. 2006, č. j. 56 Co 2/2006-236, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30. 9. 2005, č. j. 73 Nc 970/2003-206, jímž okresní soud „zamítl návrh na vyloučení (tam specifikovaných) nemovitostí z exekučního řízení.“ Podle odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, povinný neprokázal, že předmětné nemovitosti nezbytně nutně potřebuje ke svému podnikání.
Proti tomuto rozhodnutí podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, „zda může soud svým rozhodováním nutit povinného podnikat jinde, než v prostorech, které má k podnikání zajištěny, a kde má umístěny veškeré své zásoby, stroje apod., a vystavit jej tak ohrožení, že není schopen jiným způsobem zajišťovat základní potřeby své a své rodiny a nutit jej event. si zajišťovat tyto prostory, stroje apod. jinde.“ Povinný ohlašuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a – aniž specifikuje, čím by měl být každý z nich naplněn – stejně jako v odvolání (č. l. 219) přednáší svá skutková tvrzení, že předmětné nemovitosti využívá (a vysvětluje jak) ke svému podnikání, k němuž je nutně potřebuje. Protože má zato, že „exekuce by měla být zastavena“, a to nejen podle §268 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ale také písmene e/ a h/ (jelikož je mu exekucí znemožněno podnikání a tím i uhrazení vymáhané pohledávky), navrhuje zrušení rozhodnutí soudu obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však – ač ohlásil (i) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – tento důvod ve skutečnosti neuplatnil. Dovolání v celém svém obsahu totiž brojí proti jedinému, a to proti hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacími důvody ohlášenými ani dovolacím důvode podle §241a odst. 3 o. s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).
Kromě uvedeného je zde další důvod k odmítnutí dovolání. Podáním, na jehož základě rozhodly soudy obou stupňů, je podání z 10. 2. 2004 (č. l. 62), označené jako „vylučovací žaloba ve smyslu §267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.“, v jehož závěru ovšem povinný „žádá soud, aby zastavil výkon rozhodnutí podle §268 , neboť výkon postihuje věci, které jsou z něho podle §321 a 322 výše uvedeného zákona vyloučeny.“ Okresní i krajský soud o tomto podání rozhodly jako o „návrhu na vyloučení nemovitostí…. z exekučního řízení.“ Tím, že neodstranily jeho vnitřní rozpornost, sice řízení zatížily vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 10, jehož závěru lze použít obdobně), Nejvyšší soud však k této vadě – protože dovolání není přípustné – přihlédnout nemůže (§242 odst. 3 o. s. ř.). Za stavu (na němž nelze nic změnit), kdy je předmětem dovolacího řízení rozhodnutí odvolacího soudu o vylučovací žalobě, je ovšem dovolání nepřípustné již proto, že takováto žaloba podle §267 odst. 1 o. s. ř. – je-li podána účastníkem exekučního řízení – musí být pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta.
Nejvyšší soud ve své praxi (srov. např. usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod č. 27) vícekrát vyložil, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. je podmíněna nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního právního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu; tento předpoklad nesplňuje situace, kdy správné řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno, o kterýžto případ jde v souzené věci, kdy by žaloba – zamítnutá (nepřípadně) ve skutečnosti pro nedostatek průkazu okolností rozhodných podle §322 o. s. ř. – musela být stejně zamítnuta (viz výše) pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – aniž se musel zabývat dalšími (navíc nově teprve v dovolání vznesenými) námitkami argumentujícími ustanovením §268 odst. 1 písm. e/ a h/ o. s. ř. – odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu