ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2621.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2621/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci AVERSEN ENTERPRISES LIMITED , se sídlem Simis, 12, P.C. 7550 Kiti, Larnaca, Kyperská republika, IČ (Reg. No.) 107 986, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, proti povinnému J. J. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Libická 5/1832, pro částku 1.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 13 Nc 3754/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 1. 2008, č. j. 17 Co 546/2007-33, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 10. 2009, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) odvolání povinného proti usnesení ze 14. 5. 2007, č. j. 13 Nc 3754/2007-19, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci s tím, že uspokojení vymáhané pohledávky s příslušenstvím se oprávněná může domáhat jen z výtěžku prodeje tam specifikovaných pozemků. S odvolací námitkou povinného, že proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 2. 2007, č. j. 19 Co 845/2006-208, jímž byl potvrzen vykonávaný exekuční titul, tedy rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze 14. 5. 2007, č. j. 7 C 25/2004-187, podal dovolání, v němž namítá (kromě jiného) neplatnost zástavní smlouvy, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „dovolání jako mimořádný opravný prostředek napadající pravomocné rozhodnutí neodkládá právní moc ani jeho vykonatelnost; tu může před rozhodnutím o dovolání odložit dovolací soud (§243 o. s. ř.), povinný však netvrdil, že dovolací soud vykonatelnost rozhodnutí na jeho návrh odložil, a tato skutečnost nevyšla najevo ani jinak. Nebyly tak tvrzeny okolnosti umožňující závěr o nevykonatelnosti exekučního titulu v době zahájení exekučního řízení ani poté.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., aniž však konkretizuje, v čem má spočívat jeho zásadní právní význam. Ohlašuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. s odůvodněním, že odvolací soud „se nezabýval všemi relevantními skutečnostmi, které jsou nezbytné pro nařízení exekuce a řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.“ Stejně jako v odvolání namítá, že proti exekučnímu titulu podal dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Zdůrazňuje, že zástavní smlouva, z níž vycházely soudy obou stupňů v nalézacím řízení, je neplatná; chtěl-li zástavní věřitel uzavřít se zástavcem na předmětné pozemky zástavní smlouvu, měl si zjistit, jak dopadl restituční nárok, tedy rozhodnutí oprávněné osoby. Pokud tak neučinil, nejednal v dobré víře a s péčí řádného hospodáře. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutno uplatněné restituční nároky oprávněným osob považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, je podle povinného nutno přistupovat k posuzování nároků restituentů jako celku, bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byl zákonodárcem sice vydán restituční předpis, tedy zákon o půdě, ale zůstaly již nedořešeny vztahy týkající se zástav váznoucích na vydávaných pozemcích. Dovolatel uzavírá, že restituenty ani jejich právní nástupce nelze neoprávněně zatěžovat a působit další majetkové křivdy, což jistě zákonodárce při přípravě a schvalování zákona na mysli neměl, a což naopak nerespektovaly soudy nalézací.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i proposouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 2 ex. řádu, soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř.) a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.
Jestliže povinný namítl pochybení odvolacího soudu, jež sám (viz druhý odstavec odůvodnění tohoto usnesení) kvalifikoval jako vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak uplatnil (viz výše) dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Pokud jde o podání mimořádného opravného prostředku proti exekučnímu titulu, tato skutečnost při rozhodování o nařízení exekuce významná není (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II Komentář. 1.vydání. Praha C. H. Beck 2009, s. 1951). Ostatně dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 2. 2007, č. j. 19 Co 845/2006-208, Nejvyšší soud usnesením z 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2859/2007, jako nepřípustné odmítl a ústavní stížnost povinného proti tomuto rozhodnutí byla usnesením z 28. 5. 2009 pod sp. zn. IV. ÚS 1394/09 odmítnuta také.
Jak plyne z výše uvedeného, závěr krajského soudu, že povinný v odvolání neuplatnil skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, je v souladu s judikaturou. Námitka neplatnosti zástavní smlouvy směřuje – stejně jako všechny další dovolací námitky – proti věcné správnosti vykonávaného titulu. Exekuční soud však není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání(§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu