ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2689.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2689/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, pro doručování Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště Hradec Králové, Sušilova 1337, proti povinnému V. S. , zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, pro 815.858,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Nc 9244/2002, o dovolání povinnéhoproti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2007, č. j. 25 Co 564/2007-97, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové zastavil usnesením (výrok I.) ze dne 3. 9. 2007, č. j. Nc 9244/2002-80, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 22. 11. 2002, č. j. Nc 9244/2002-10, v částce 5.000,- Kč (ohledně platebního výměru č. 1340205570 ze dne 29. 10. 1996, v právní moci 18. 11. 1996), a to podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), ve zbývající části návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu v napadeném výroku II. potvrdil. Dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že pětiletá promlčecí lhůta stanovená v §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen též „zákona č. 592/1992 Sb.“), nemohla uplynout v případě vymáhání částky
- 294.074,- Kč na základě platebního výměru ze dne 30. 1. 2002 č. 4140200137,
který nabyl právní moci 8. 3. 2002,
- 449.408,- Kč na základě platebního výměru ze dne 30. 1. 2002, č. 2140200136,
který nabyl právní moci 8. 3. 2002,
- 56.376,43 Kč na základě platebního výměru ze dne 29. 6. 2000, č. 2140001157,
který nabyl právní moci 16. 8. 2000,
- 3.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 11. 12. 2001, č. 1340101265,
který nabyl právní moci 9. 2. 2002,
- 3.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 16. 11. 1998, č. 1342200387,
který nabyl právní moci 12. 12. 1998,
jestliže exekuční řízení bylo zahájeno 15. 11. 2002 a stále probíhá.
V případě vymáhání částky 5.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 2. 5. 1997, č. 1340202600, který nabyl právní moci 30. 5. 1997, uvedl, že na základě tohoto titulu byl veden výkon rozhodnutí u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E 3830/2000, řízení bylo zahájeno 21. 9. 2000, zastaveno bylo usnesením téhož soudu ze dne 29. 7. 2002. Protože §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. neobsahuje bližší úpravu běhu promlčecí lhůty, je nutno vycházet z §112 občanského zákoníku o stavění promlčecí lhůty, takže ani v tomto případě není právo oprávněné promlčeno (výkon rozhodnutí byl již veden také ohledně částky 56.376,43 Kč a částky 3.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 16. 11. 1998).
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, namítá, že aplikace ustanovení §112 občanského zákoníku o stavění běhu promlčecí lhůty v případě podání návrhu na zahájení soudního řízení není v případě vymáhání dlužného pojistného, penále a pokut stanovených podle zákona č. 592/1992 Sb., možná. Úprava §16 odst. 2 citovaného zákona obsahuje úpravu promlčení práva vymáhat pojistné; jedná se o úpravu speciální, kterou není možné doplňovat o obecná ustavení občanského zákoníku (předpisu práva soukromého). Připomněl, že teprve po novele zákona č. 592/1991 Sb., provedené zákonem č. 261/2007 Sb., platí (s účinností od 1. 1. 2008), že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel sice přednesl argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004 (na které odvolací soud rovněž poukazuje), vyložil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1991 Sb. je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení §100 až 114 občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí lhůty. Proto je také třeba vycházet z §112, věty druhé, občanského zákoníku.
Odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí postupoval a v případě vymáhání částky 5.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 2. 5. 1997, č. 1340202600, který nabyl právní moc 30. 5. 1997, se jí řídil. Na vymáhání dalších částek se dovolací námitky nevztahují, protože návrh na nařízení exekuce byl podán před uplynutím pětileté promlčecí lhůty stanovené v §16 odst. 2 zákona č. 592/1991 Sb.
Protože dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu