ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2723.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2723/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného města Jablonce nad Nisou , IČ 00262340, Mírové náměstí 19, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti povinnému L. S ., pro 400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 5855/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 18.9.2007, č. j. 10 Co 761/2007-16, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného změnil usnesení z 15.2.2007, č. j. 21 Nc 5855/2007-5, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že exekuční titul (rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci vydané v blokovém řízení podle ustanovení §84 odst. 1 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) byl vydán 2.9.2002, tedy před přijetím zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, účinného od 1.1.2006,. Proto jej bylo možno vykonat jen v propadné době podle ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31.12.2005. Pětiletá propadná doba – počítaná od uplynutí lhůty určené k zaplacení pokuty (17.9.2002) – pak skončila 17.9.2007.
V dovolání oprávněný s poukazem na ustanovení §51 zákona č. 200/1990 Sb. a ustanovení §106 odst. 3 a §179 odst. 2, 3 zákona č. 500/2004 Sb., namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v – podle jeho názoru nesprávné – aplikaci ustanovení §88 zákona č. 200/1990 Sb., zakotvujícího pětiletou prekluzívní lhůtu k vykonání rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, namísto správného užití §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, stanovícího k vybrání a vymožení pokuty šestiletou promlčecí lhůtu. Odkazuje také na nález Ústavního soudu ČSFR z 10.12.1992, sp. zn. Pl ÚS 78/92, a nález Ústavního soudu ČR ze 4.2.1997, sp. zn. Pl ÚS 21/96, a zdůrazňuje, že bylo-li exekuční řízení zahájeno (podáním návrhu na nařízení exekuce) 30.1.2007, „nebyl ani nemohl být jeho nárok prekludován ani promlčen.“ Kromě toho oprávněný krajskému soudu vytýká, že mu nedoručil opis odvolání povinného, a že jej vůbec o odvolacím řízení neinformoval, a tak mu „odňal možnost v řízení před soudem jednat“, což dovolatel považuje za „vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení §88 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31.12.2005.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
V usnesení z 30.10.2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2009 pod poř. č. 83, Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení článku 15, části patnácté zákona č. 501/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu, zaujal názor, že není-li stanoveno jinak, posuzuje se lhůta, v níž lze správní rozhodnutí vykonat, podle právního předpisu, na jehož základě bylo toto rozhodnutí vydáno. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí, na něž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje, je také vysvětleno, že skutečnost, kdy bylo exekuční řízení zahájeno, je pro posouzení lhůty, v níž lze rozhodnutí vykonat, bezvýznamná. V souzené věci bylo navrženo nařízení exekuce k vymožení pokuty uložené blokovým rozhodnutím (ze 2.9.2002, vykonatelným 18.9. téhož roku) vydaným podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31.12.2005, tedy v době, než bylo jeho ustanovení §88 odst. 1, zakotvující pětiletou prekluzívní lhůtu k vykonání rozhodnutí, v souvislosti s přijetím nového správního řádu, účinného od 1.1.2006, zrušeno. Námitkou, že mu nebyl doručen opis odvolání, oprávněný uplatňuje – nazíráno obecně – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s..ř. V daném konkrétním případě však – s ohledem na důvod zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, jímž je zánik práva v důsledku prekluze, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti – o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejde.
Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou, a tedy správné; protože se oprávněnému prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu jeho správnost zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu