ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2853.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2853/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. Z. M. , zastoupeného JUDr. Petrem Hrabákem, advokátem se sídlem v Mostě, K. H. Máchy 344, proti povinnému Ing. V. M. , zastoupenému JUDr. Petrem Fuxem, advokátem se sídlem v Mostě, Budovatelů 2957, pro 317.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 8763/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2008, č. j. 10 Co 548/2008 - 26, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 3. 4. 2008 (v záhlaví nesprávně uvedeno ze dne 12. 6. 2008), č. j. 21 Nc 8763/2007 - 14, kterým Okresní soud v Mostě nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 1997, č. j. 19 Sm 230/97 - 12, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 317.000,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 25.922,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Marcela Dvořáčková, Exekutorský úřad Hradec Králové. Odvolací soud z obsahu nalézacího (rozkazního) spisu sp. zn. 19 Sm 230/97 Krajského soudu v Ústí nad Labem zjistil, že návrhem ze dne 3. 9. 1997 se navrhovatel Ing. Z. M., soukromý podnikatel, domáhal (při identickém právním zastoupení) vydání směnečného platebního rozkazu, kterým bude Ing. V. M., soukromému podnikateli, uloženo zaplatit mu částku 317.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, že dne 17. 11. 1997 vydal krajský soud směnečný platební rozkaz pod č. j. 19 Sm 230/97 - 12, že v originále směnečného platebního rozkazu (na čl. 12 spisu krajského soudu) je výslovně navrhovatel označen jako v návrhu, tedy správně jako Ing. Z. M., že tento směnečný platební rozkaz byl řádně doručen oběma účastníkům do vlastních rukou a že po marném uplynutí lhůty tří dnů ode dne jeho doručení se stal dnem 25. 11. 1997 pravomocným a vykonatelným, což povinný nezpochybňoval. Jeho námitku, že směnečný platební rozkaz není exekučním titulem z důvodu, že v něm navrhovatel byl označen jako Z. „N.“, nikoli M. (kterou krajský soud posoudil jako námitku o nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněného), neshledal důvodnou, neboť „z nalézacího (rozkazního) spisu nevyplývá, že nelze jednoznačně určit, ve prospěch koho bylo rozkazní řízení vedeno a rozhodnutí soudu vydáno, což platí i za situace, kdy ve stejnopisu směnečného platebního rozkazu byl navrhovatel označen v rozporu s originálem odlišně“. Uzavřel, že ze skutečnosti, že pouze ve stejnopisech vykonávaného rozhodnutí uvedl soud příjmení oprávněného (v rozporu s obsahem spisu) nepřesně, nevyplývá, že nelze jednoznačně určit, ve prospěch koho bylo rozkazní řízení vedeno a vykonávané rozhodnutí vydáno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily existenci titulu pro podání návrhu na nařízení exekuce. Má za to, že podle platné právní úpravy musí mít každé rozhodnutí soudu stanovenou formu a splňovat požadované náležitosti, že „ručně psaný pokyn soudce“ pro (vyšší) soudní úřednici či tajemnici, aby určitým způsobem vyhotovila soudní rozhodnutí, které hodlá soudce vydat, „nelze zaměňovat či ztotožňovat se soudním rozhodnutím samotným“ a že exekuční titul, který si vyžádal jeho zástupce, není soudcem podepsán. Nesouhlasí s tím, že „odvolacím soudem je za originál platebního rozkazu vydáván pokyn k jeho vyhotovení, v němž je příjmení žalobce Z. M. totožné s jeho návrhem“, a je proto přesvědčen, že „jde o hodnocení listinných důkazů v rozporu s jejich skutečným významem a obsahem“. Významné je i to, že směnečný platební rozkaz nebyl rozhodnutím soudu opraven. Ze všech těchto důvodů se podle dovolatele nemůže jednat o platný titul pro nařízení exekuce. Řešení otázky, zda směnečný platební rozkaz je způsobilým a platným právním rozhodnutím pro nařízení exekuce, má proto zásadní právní význam. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena „soudu, který o věci bude rozhodovat“, případně, aby dovolací soud rozhodl o zastavení řízení před Okresním soudem v Mostě.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 exekučního řádu přípustné.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. sice označil, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k tomuto závěru dospět nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, který učinil na základě provedeného šetření z nalézacího spisu, že v originále směnečného platebního rozkazu vydaného příslušným soudcem (viz čl. 12 spisu) je výslovně navrhovatel označen stejně jako v návrhu, tedy správně jako Ing. Z. M., a že k jeho chybnému označení došlo jen ve stejnopisech exekučního titulu.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že z důvodu chybně uvedeného příjmení oprávněného ve stejnopisech směnečného platebního rozkazu mělo být soudem vydáno opravné usnesení podle §164 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 5 Cmo 448/99, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 1999, str. 168, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 4 Cdo 4/94, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č 8/1995 pod R 67/1995), nicméně okolnost, že soud prvního stupně v rozkazním řízení opravné usnesení nevydal, je pouze vadou rozkazního (nalézacího) řízení, která mohla mít vliv na výsledek řízení (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2002 pod R 10/2002); případné vady nalézacího řízení (zde řízení rozkazního) se však do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).
K dalším námitkám dovolatele, dovolací soud uvádí, že podle §158 o. s. ř., které se použije i pro směnečný platební rozkaz, je nutno rozlišovat originální písemné vyhotovení směnečného platebního rozkazu, jež je podepisováno přímo příslušným soudcem či předsedou senátu a jež je součástí spisu, od jeho stejnopisů. Účastníkům řízení jsou doručovány nikoli originály soudních rozhodnutí (zde směnečného platebního rozkazu), nýbrž pouze tzv. stejnopisy těchto rozhodnutí (§158 odst. 2 o. s. ř.), přičemž není-li výslovně předepsáno, že opis (stejnopis) soudního rozhodnutí má být podepsán tím, kdo rozhodnutí vydal, připojí se na konci po pravé straně strojem nebo otiskem razítka jméno, příjmení (s uvedením případného akademického titulu nebo vědecké hodnosti) a funkce (předseda senátu, …) toho, kdo písemnost podepsal, se zkratkou „v.r.“; po levé straně se připojí doložka „Za správnost vyhotovení:“ s uvedením jména a podpisu vedoucího kanceláře nebo jím zmocněného zaměstnance (srov. §17 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 891/2004, v němž byl odůvodněn závěr, že „také v případě platebního rozkazu platí, že se účastníkům řízení doručuje nikoli originál, nýbrž stejnopis jeho písemného vyhotovení“). V daném případě je rozhodnutím soudu právě soudcem podepsaný směnečný platební rozkaz založený na čl. 12 nalézacího spisu, v němž je příjmení navrhovatele označeno správně, přičemž písařskou chybou kanceláře při pořizování stejnopisů pro účastníky řízení bylo namísto správného označení jeho příjmení uvedeno Z. „N.“. Jelikož z nalézacího spisu (originálu směnečného platebního rozkazu) je možné bez pochybností dovodit, komu bylo vůči povinnému přiznáno právo, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat nesprávné právní posouzení věci v otázce existence exekučního titulu a aktivní věcné legitimace oprávněného k podání návrhu na nařízení exekuce [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Námitky dovolatele, že „se nemůže jednat o platný titul pro nařízení exekuce“ a že ze strany odvolacího soudu „jde o hodnocení listinných důkazů v rozporu s jejich skutečným významem a obsahem“, nejsou tudíž správné.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu