ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2909.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2909/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobkyně J. Š. , zastoupené JUDr.Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, proti žalovanému CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. , se sídlem v Lucemburku, 2 Boulevard Konrad Adenauer, Velkovévodství lucemburské, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 258/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, č. j. 588/2007-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 3.360,- Kč.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 11 C 258/2005-82, jímž okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení ve výroku uvedených nemovitostí z exekuce prodejem nemovitostí, vedené na základě exekučních příkazů soudního exekutora JUDr. Roberta Pazáka, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 371, vydaných dne 22. 8. 2005 pod č. j. 59 Ex 394/05-22 a č. j. 59 Ex 394/05-23, na základě pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 11. 1995, sp. zn. 6 Ro 1282/95 a vykonatelného usnesení téhož soudu ze dne 6. 11. 1995, sp. zn. 6 Ro 1282/95, k uspokojení pohledávky oprávněného CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. proti povinnému P. Š. ve výši 253.468,20 Kč s příslušenstvím, žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 6.238,50 Kč a doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 3.000,- Kč (výrok I.), a dále krajský soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení 10.600,- Kč (výrok II.). Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně a P. Š. jsou manželé, že za trvání manželství P. Š. uzavřel dne 12. 7. 1993 s Českou spořitelnou a. s. smlouvu o úvěru, že se jednalo o úvěr na investice – nákup linky na výrobu tvárnic – ve výši 200.000,- Kč a že platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 1995, sp. zn. 6 Ro 1282/95, a usnesením téhož soudu ze dne 6. 11. 1995, sp. zn. 6 Ro 1282/95, bylo P. Š. uloženo zaplatit České spořitelně a. s. 253.468,20 Kč s příslušenstvím. Protože dluh nebyl splněn, oprávněný, který převzal pohledávku České spořitelny a. s., podal návrh na exekuci a soudní exekutor vydal exekuční příkazy č. j. 59 Ex 394/05-22 a 59 Ex 394/05-23, kterými byl nařízen prodej nemovitostí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně domáhá. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že manželé Š. v roce 1999 uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění formou notářského zápisu, jíž se do budoucna dohodli, že veškeré jejich příjmy, majetek, majetková práva a závazky jsou toho, kdo tyto příjmy, majetek, majetková práva a závazky do svého vlastnictví nabyl po podpisu této smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně s ohledem na znění §262a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.”, že exekucí lze postihnout i majetek, který netvoří společné jmění manželů jen proto, že došlo ke zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů smlouvou. Zároveň dovodil, že nebyly splněny podmínky ustanovení §267 o. s. ř., jestliže v době vzniku pohledávky ještě smlouva o zúžení společného jmění manželů Š. uzavřena nebyla, a jestliže žalobkyně prostředky na koupi nemovitostí získala částečně darem od své matky, částečně z prostředků poskytnutých na základě uzavřené úvěrové smlouvy a částečně z prostředků získaných půjčkou od fyzické osoby, aniž bylo přesně rozlišeno, které prostředky byly na koupi konkrétních nemovitostí použity. Nemovitosti proto lze exekucí postihnout.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že její manžel použil finanční prostředky získané na základě smlouvy o úvěru výlučně pro svoje podnikání a že žalobkyně k uzavření smlouvy nedala nikdy souhlas, dokonce o jejím uzavření ani nevěděla. Protože uzavření smlouvy o úvěru nelze považovat za běžnou správu společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), nemělo by se jednat o závazek náležející do SJM. Uvedla, že postižené nemovitosti nabyla tři roky poté, co došlo ke zúžení SJM, a proto tyto nemovitosti byly vždy v jejím výlučném vlastnictví a nelze je exekucí postihnout. Jestliže byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM až na obvyklé vybavení domácnosti, manželé si svůj dosavadní majetek vypořádali s tím, že do budoucna již nabývají majetek odděleně, lze exekucí postihnout jen “vypořádaný majetek”. Pokud by bylo možné podle §262a o. s. ř. postihnout i majetek, který kdokoli z účastníků nabyl až poté, co byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM, nemělo by v praxi smysl uzavírat tyto smlouvy, neboť „ochrana manžela proti manželu, který si počíná riskantním způsobem“, by byla stejná, jako kdyby smlouva uzavřena nebyla. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyjádřil názor, že k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem nedošlo, a že dovolání není přípustné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Současně uvedl, že pro aplikaci §262a o. s. ř. není rozhodné, že smlouvu o úvěru uzavřel pouze manžel žalobkyně, ale to, že závazek vznikl za trvání manželství. V §262a o. s. ř. se z důvodu ochrany věřitelů a za účelem uspokojení jejich pohledávek vytváří fikce o tom, jaký majetek povinnému náleží, přičemž k dohodám o zúžení SJM nelze přihlížet. Není správný výklad žalobkyně, že toto ustanovení se vztahuje jen na majetek, který byl součástí SJM v době jeho zúžení, a nikoli již na majetek nabytý po zúžení SJM. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by dotčené nemovitosti nabyla výhradně z prostředků, které by byly vyloučeny ze SJM ve smyslu §143 zákona č. 40/1964 Sb. Její dovolání je tedy i nedůvodné.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Podle ustanovení §262a o. s. ř. lze výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Totéž lze s ohledem na znění §42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) vztáhnout i na exekuci.
Podle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích (tj. i na smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění) odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.
Podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.
V projednávaném případě není rozhodné, že věci, o jejichž vyloučení z exekuce jde, jsou na základě uzavřené smlouvy o zúžení SJM předmětem individuálního vlastnictví žalobkyně. Pro úspěšnost žaloby založené na ustanovení §267 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. totiž shora uvedený závěr (že ve vztahu mezi manžely jsou označené věci výlučným vlastnictvím jednoho z nich) dostačující není. Za majetek patřící do společného jmění žalobkyně a jejího manžela (povinného) se totiž ve smyslu §262a odst. 1 o. s. ř. (nebo §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) považuje i ten, který netvoří součást jejich společného jmění jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů.
Aby bylo podle §267 odst. 2 o. s. ř. prokázáno právo žalobkyně, nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci), pak – vznikla-li vymáhaná pohledávka za trvání manželství toliko manželu žalobkyně, je zapotřebí splnění předpokladů uvedených v tomto ustanovení pod písmeny a) nebo b); jinými slovy, právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci) zakládají jen zde vyjmenované okolnosti, jež se odvíjejí od specifičnosti způsobu vzniku pohledávky.
V projednávané věci jednak nebylo zjištěno (ani tvrzeno) že závazek vznikl při používání majetku, který – z důvodů vyjmenovaných v §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. – náležel výhradně manželu žalobkyně. Současně bylo prokázáno, že vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství před uzavřením smlouvy o zúžení SJM.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně judikoval, právní vztahy vytvořené v době vzniku pohledávky nemohou být smlouvou o zúžení SJM ovlivněny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005, v němž byl zaujat a odůvodněn závěr, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů /§262a odst. 2, §267 odst. 1, §143a odst. 4 obč. zák./“). Použití ustanovení §267 odst. 1 a 2 o. s. ř. je vyloučeno.
Protože dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, proto vzniklo žalovanému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty tvoří odměna advokáta 2 500,- Kč (srov. §5 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po snížení podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a částka 560,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, kterou bude advokát povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu