ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2941.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2941/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného F. V. , proti povinnému M. S. , zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 19, o částku 2.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 604/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brněz 20. 2. 2008, č. j. 12 Co 119/2007-243, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením z 12. 9. 2006, č. j. 1 Nc 604/2002-186, okresní soud zamítl návrh
na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že povinný byl v době uzavření smlouvy o půjčce a sepsání notářského zápisu (exekučního titulu) osobou jednající v duševní poruše,
která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Soud prvního stupně po provedení dokazování kromě jiného dvěma znaleckými posudky z oboru zdravotnictví
– psychiatrie a revizním znaleckým posudkem ústavu, uzavřel, že povinný neprokázal,
že by ve dnech 4. a 7. 6. 2006 „nebyl způsobilý k právním úkonům, z nichž vzešla pohledávka vymáhaná touto exekucí, v důsledku čehož tyto úkony nelze považovat za neplatné.“
Na čtvrté a páté straně svého rozhodnutí (č. l. 187 versa, 188) okresní soud vysvětluje,
jakými úvahami byl veden při hodnocení jednotlivých znaleckých posudků.
Napadeným usnesením krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu
prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že námitky, jimiž povinný napadl odbornou způsobilost zpracovatelů znaleckého posudku (MUDr. Evy Čermákové)
a především pak posudku revizního, vypracovaného Všeobecnou fakultní nemocnicí
v Praze jako znaleckým ústavem zapsaným v seznamu Ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnosti v oboru zdravotnictví vedeném u Ministerstva spravedlnosti (MUDr. Ilji Žukova, CSc., MUDr. Evy Kitzlerové, PhD. a PhDr. Pavla Harsy, PhD.), jakož i věrohodnost
a pravdivost jejich závěrů, nejsou důvodné, a na čtvrté a páté straně svého rozhodnutí
tento závěr dále odůvodnil. Odvolací soud uzavřel, že oba znalecké posudky se přesvědčivě vypořádaly s otázkami, kladenými jim soudem, že obsahují logické odůvodnění znaleckého nálezu a že jsou v souladu i s ostatními provedenými důkazy, zejména dokumentací vedenou ošetřujícím lékařem povinného MUDr. P. P. a zprávami MUDr. J. T.
o hospitalizaci povinného na psychiatrickém oddělení nemocnice v T. Posudky
jsou souladné i „mezi sebou“, v jejich závěrech neexistuje rozpor a odpovídajícím způsobem
se vypořádaly i s námitkami uplatněnými povinným v průběhu řízení, a to především
na základě znaleckého posudku zpracovaného mimo předmětné řízení znalcem
MUDr. Ivanem Weinbergerem (předloženého povinným jako listinný důkaz),
který byl následně soudem prvního stupně ustanoven znalcem k podání ústního znaleckého posudku. Krajský soud připomíná, že posudek zmíněného znalce nemá charakter revizního znaleckého zkoumání ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř., a že jeho odchylný závěr,
na němž byla založena odvolací argumentace povinného, byl logickým způsobem vyvrácen zpracovateli revizního znaleckého posudku, „když v tomto ohledu lze poukázat
na jejich stanovisko vyjádřené v podání z 2. 7. 2007 na č. l. 210 spisu.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam mu přisuzuje s odůvodněním, že „problematika způsobu zpracování znaleckého posudku ústavů,
resp. předpokládané a požadované odborné úrovně zpracovatelů takovéhoto posudku nebyla doposud v rozhodovací praxi odvolacího i dovolacího soudu dostatečným způsobem řešena.“ Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §127 o. s. ř. a dotčených ustanovení zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích
a tlumočnících. Podle jeho názoru má-li znalecký posudek ústavu plnit přezkumnou úlohu
ve smyslu ustanovení §127 odst. 2, je nepochybné, že svým obsahem a úrovní musí do určité míry převyšovat obsah a úroveň přezkoumávaných znaleckých posudků, tzn., že odborná úroveň zpracovatelů znaleckého posudku ústavu by měla být beze sporu úrovní vyšší
než úroveň zpracovatelů posudků přezkoumávaných. Byť dovolatel souhlasí s názorem odvolacího soudu, že zákon č. 36/1967 Sb. nepředepisuje, aby právnické osoby zapsané
do seznamu znalců, vykonávaly znaleckou činnost pomocí fyzických osob oprávněných
podle tohoto zákona ke znalecké činnosti, není již podle jeho názoru možno souhlasit
se závěrem, že v zásadě postačuje, aby požadovanou odbornost (v daném případě specializaci) vykazoval (tím, že ji má zapsánu v seznamu) sám znalecký ústav, a že tedy je v zásadě
tímto způsobem dán důvodný předpoklad, že i zpracovatelé znaleckého posudku ústavu
tuto odbornost vykazují.
Podle dovolatelova názoru „je otázkou, zda zpracovatelé revizního znaleckého posudku ústavu jsou osobami způsobilými podat takový revizní znalecký posudek v oboru zdravotnictví – psychiatrie, léčba alkoholismu a jiných toxikomanií včetně detoxikační péče.“
Tím, že okresní ani krajský soud neuložily znaleckému ústavu doplnění revizního znaleckého posudku odpovídajícím způsobem, tj. zpracováním dané problematiky ze strany specialisty splňujícího veškeré odborné předpoklady, tj. příslušnou odbornou praxi
ve speciální oblasti alkoholismu a drogových závislostí ověřitelnou autorizovatelným způsobem, např. zápisem této příslušné specializace v seznamu znalců Ministerstva spravedlnosti ČR, zatížily podle dovolatele řízení vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy obou stupňů svá rozhodnutí postavily na závěrech revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu a znaleckém posudku znalkyně
MUDr. Evy Čermákové.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.),
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru,
že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat
vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem
(§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit,
je tedy jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl
– je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán
(§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný však – ač v závěru druhého odstavce páté strany dovolání (č. l. 254) dovozuje, že „nerespektuje-li soud při svém výkladu ustanovení §127 o. s. ř., resp. dotčených ustanovení zákona č. 36/1967 Sb. účel těchto ustanovení, jedná se bezesporu o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“ – ve skutečnosti, posuzováno podle obsahu dovolání, tento dovolací důvod vůbec neuplatňuje. Jeho dovolání totiž celým svým obsahem včetně námitek proti (podle jeho názoru) nedostatečné odborné způsobilosti znalkyně a zpracovatelů revizního znaleckého posudku v konečném důsledku směřuje
proti hodnocení obou důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).
Závěru, že ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn nebyl (byť je namítána rozpornost výkladu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř., podaného odvolacím soudem, s účelem tohoto ustanovení), svědčí také skutečnost, že povinný ve svém závěru o přípustnosti dovolání konkrétní otázku, z jejíhož řešení by dovozoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neformuloval, nýbrž pouze obecně konstatoval,
že „problematika způsobu zpracování znaleckého posudku ústavu, resp. předpokládané
a požadované odborné úrovně zpracovatelů takovéhoto posudku nebyla dosud v rozhodovací praxi odvolacích ani dovolacího soudu dostatečným způsobem řešena.“
Námitkou, že znalecký posudek nebyl „odpovídajícím způsobem, tj. zpracováním
dané problematiky ze strany specialisty splňujícího veškeré odborné předpoklady...“ doplněn, povinný uplatňuje – jak jej ostatně sám kvalifikuje – dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. důvodem nezpůsobilým.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž se zabýval dalšími námitkami – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu