ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2961.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2961/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) Ing. O. K. a b) Ing. I. K. , obou zastoupených JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci 3, Na Rybníčku 387/6, proti povinným 1) akad. malíři V. B. a 2) J. B. , oběma zastoupeným JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci 3, Jánská 864/4, vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 61 Nc 6517/2006, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. února 2008, č. j. 35 Co 267/2007 - 115, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 2. 2008, č. j. 35 Co 267/2007 - 115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 2. 2008, č. j. 35 Co 267/2007 - 115, změnil usnesení ze dne 9. 2. 2007, č. j. 61 Nc 6517/2006 - 74, jímž Okresní soud v Liberci nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 14. 2. 1994, č. j. 7 C 1909/93 - 17, který nabyl právní moci dne 1. 4. 1994 a jenž je vykonatelný, exekuci vyklizením bytu povinných o velikosti 1 + 4 s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č.p. 679/21 v Mozartově ulici v Liberci 1, do bytové náhrady bytu č. 23 v 5. nadzemním podlaží v obytném domě Soukenné nám. č.p. 121 v Liberci 4, a pro vymožení nákladů právního zastoupení v exekučním řízení a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D., Exekutorský úřad v Jablonci nad Nisou, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů soudního exekutora.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že vyklizovaný byt, nacházející se v městské vile, sestává ze čtyř pokojů (podle znaleckého posudku o výměře 21,92 m2, 25,58 m2, 28,88 m2 a 27,75 m2), kuchyně o výměře 14,21 m2, zimní zahrady, sklepa, nevytápěné komory v patře a půdy, že vytápění tohoto bytu je zajištěno etážovým topením, přičemž jeho skutečná podlahová plocha (bez sklepa) činí 185,74 m2 (správně 174,34 m2). Bytová náhrada zajištěná oprávněnými sestává z kuchyně (19 m2), 7 pokojů (20,7 m2, 20,94 m2, 20,81 m2, 19,44 m2, 9,89 m2, 27,54 m2, 18,58 m2), dvou předsíní (26,95 m2 + 6,10 m2), WC, koupelny, prádelny a balkonu, přičemž celková podlahová plocha tohoto bytu, který je vytápěn centrálním dálkovým topením, činí (bez sklepa) celkem 207,7 m2. Dále bylo ze zpráv sedmi realitních kanceláří zjištěno, že nabídka bytů v Liberci o velikosti nad 150 m2 je značně omezená, že není nabízen nájem bytů na dobu neurčitou a že oprávnění (resp. jejich právní předchůdce) již v minulosti vedli dvě neúspěšná řízení u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. E 2020/94 a sp. zn. 45 Nc 9530/2005 o vyklizení předmětného bytu povinnými, v rámci nichž jim zajistili bytové náhrady. Odvolací soud s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 196/2002, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nabízená bytová náhrada nesplňuje znaky přiměřeného náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 2 obč. zák., a to i přesto, že situace na trhu s nájemními byty značně ztěžuje oprávněným možnost zajistit přiměřenou bytovou náhradu. Nedostatky nabízeného bytu, spočívající v tom, že centrální dálkové vytápění v něm neumožňuje „regulaci teploty a tudíž i nákladů na vytápění“, že nemá sklep ani půdu a že je celkově větší, které by samy o sobě nezpůsobovaly nepřiměřenost bytové náhrady, se totiž spojují se skutečností, že má o dvě místnosti více než vyklizovaný byt, čímž je zásadně změněn způsob užívání bytu; exekuční titul tak dosud není vykonatelný. Podle krajského soudu by přiměřeným náhradním bytem mohl být byt o menší ploše, „pokud by zde nebyly shledány další negativní rozdíly oproti bytu vyklizovanému“.
Proti tomuto usnesení podali oprávnění dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [správně zřejmě z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Poukazují na to, že exekuční titul byl vydán v roce 1994 a že povinným v rámci vykonávacích řízení nabídli několik bytů, které odmítli. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zajištěná bytová náhrada není přiměřeným náhradním bytem; podle jejich názoru sice krajský soud správně odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94, ve skutečnosti však z něj nevycházel a přehlédl, že pojem „zásadní rovnocennost“, uvedený v §712 odst. 1 věty druhé obč. zák., se vztahuje k místním podmínkám. Požadavky odvolacího soudu na přiměřený náhradní byt jsou podle dovolatelů natolik úzké, že jeho zajištění by se pro ně stalo prakticky nemožné, jelikož pojem zásadní rovnocennost interpretuje jako zásadní totožnost, což je v rozporu se závěry, které vyslovil v označeném rozhodnutí Ústavní soud. Mají za to, že zajištěný náhradní byt odpovídá místním podmínkám a že je komfortní i svým vybavením; větší počet místností v něm pak nahrazuje sklep a půdu. Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Povinní se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s usnesením odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení „potvrdil“.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání - přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. - je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že předmětný náhradní byt nesplňuje požadavky kladené ustanovením §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. na přiměřený náhradní byt.
Podle §712 odst. 6 obč. zák., pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu.
Podle §73 zák. č. 120/2001 Sb. (a §343 odst. 1 o. s. ř.), ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo, že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Podle odstavce 2 těchto ustanovení zajištění bytové náhrady je povinen prokázat oprávněný.
Byt se vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt svou velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).
Jak soudní praxe (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však bylo dovozeno, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému.
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o. s. ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu (v daném případě přiměřeného), jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit - demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny - ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
V usnesení ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 3, pod č. 9 (na něž při svém rozhodnutí odvolací soud poukázal), Ústavní soud dovodil, že „za zákonné ustanovení, omezující vlastnické právo, nutno považovat i ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. (jedná se o omezení práva na vyklizení bytu v případě platné výpovědi, dané s přivolením soudu, přičemž toto omezení spočívá v povinnosti zajistit bytovou náhradu)“. Dospěl k závěru, že „pojmy zásadní rovnocennost a místní podmínky nutno v občanském zákoníku interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (vlastníka) povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně uvedených parametrů, aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému bytu“.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod č. 163, zaujal a odůvodnil závěr, že „třebaže náhradní byt nesplňuje z hlediska rozlohy podlahové plochy a počtu místností požadavky uvedené v ustanovení §712 odst. 2 obč. zák., jde o přiměřený náhradní byt i v případě, že oprávněný neměl objektivně možnost zajistit povinnému byt, který by těmto požadavkům odpovídal spíše“. Tento závěr je aplikovatelný i v současné době.
V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 2. 1994, č. j. 7 C 1909/93 - 17, kterým soud přivolil k výpovědi Ing. F. T. (tehdejšího vlastníka nemovitosti) dané povinným z nájmu bytu o velikosti 1 + 4 s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č.p. 679/21 v Mozartově ulici v Liberci 1, s tím, že nájemní poměr mezi žalobcem a žalovanými skončí poslední den měsíce, v němž uplyne tříměsíční lhůta počínající prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, a jímž žalovaným byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Protože tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 4. 1994, zaniklo nájemní právo povinných k předmětnému bytu uplynutím výpovědní lhůty dne 31. 7. 1994. Dále bylo zjištěno, že oprávnění (resp. jejich právní předchůdce) vedli dvě neúspěšná řízení u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. E 2020/94 a sp. zn. 45 Nc 9530/2005 o vyklizení předmětného bytu povinnými, v rámci nichž jim zajistili bytové náhrady a že v daném řízení jim zajistili byt č. 23 v 5. nadzemním podlaží v obytném domě Soukenné nám. č.p. 121 v Liberci 4, sestávající z kuchyně, 7 pokojů, dvou předsíní, WC, koupelny, prádelny a balkonu. Podle zpráv sedmi realitních kanceláří je nabídka bytů v Liberci o velikosti nad 150 m2 značně omezená a není nabízen nájem bytů na dobu neurčitou.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se dovolací soud neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že oprávněnými zajištěná bytová náhrada není ve smyslu §712 odst. 2 věty první a druhé obč. zák. přiměřeným náhradním bytem. Jestliže totiž oprávnění (či jejich právní předchůdce) v době po právní moci exekučního titulu vyvinuli maximální úsilí, které lze od nich rozumně vyžadovat, aby povinným zajistili přiměřený náhradní byt, který se podle místních podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů nejvíce blíží vyklizovanému bytu, přičemž v současné době nemají objektivně možnost zajistit povinným v Liberci byt, který by z hlediska rozlohy podlahové plochy a počtu místností zcela vyhovoval požadavkům ustanovení §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák., lze za přiměřený náhradní byt považovat i takový byt v témže městě, který tyto požadavky z hlediska rozlohy, počtu místností, kvality a vybavenosti nesplňuje, avšak podle podmínek v daném městě se jim co nejvíce blíží, čemuž nabízený byt vyhovuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod č. 163, nebo usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1970/2002). V souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tudíž nelze za rozhodující pro právní posouzení dané věci považovat (jen) zjištěné skutečnosti, že oprávněnými zajištěný byt pro povinné má větší rozlohu a o dva pokoje více, že je vytápěn centrálním dálkovým topením a že k němu nenáleží půda a sklep, jak uvažoval odvolací soud, a to (kromě již uvedeného) též s ohledem na to, že ustanovení §712 odst. 2, věta druhá, obč. zák. značně omezuje výkon vlastnického práva oprávněných k nemovitosti, v níž se vyklizovaný byt nachází, a to již od roku 1994, kdy exekuční titul nabyl právní moci.
Protože odvolací soud otázku zásadní rovnocennosti oprávněnými zajištěného bytu podle místních podmínek posoudil v rozporu s ustanovením §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž dovolateli uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení a o nákladech exekutora zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první, odst. 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu