ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3005.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3005/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného F. T ., proti povinnému P. Š ., zastoupenému JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského 511, za účasti manželky povinného H. Š ., bytem tamtéž, pro 305.876,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. Nc 5344/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 1. 2008, č. j. 20 Co 770/2007-41, a usnesení JUDr. Kamila Součka, soudního exekutora se sídlem v Náchodě, Masarykovo nám. 1293, ze 4. 10. 2007, č. j. Nc 5344/2005-49 (083 EX 806/05-100), takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení soudního exekutora JUDr. Kamila Součka ze 4. 10. 2007, č. j. Nc 5344/2005-49 (083 EX 806/05-100), se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 1. 2008, č. j. 20 Co 770/2007-41, se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4. 10. 2007, č. j. Nc 5344/2005-49 (083 EX 806/05-100), jímž soudní exekutor udělil vydražitelům příklep k tam specifikovaným nemovitostem. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že jediná povinným v odvolání namítaná skutečnost, že totiž podal návrh na zastavení exekuce, na který soudní exekutor ani soud nereagovali, není porušením zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby ve smyslu ustanovení §336k odst. 3 o. s. ř. Pokud jde o tvrzení, že zčásti uhradil vymáhanou pohledávku, k němu povinný nenabídl žádný důkaz.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud „vědomě a účelově konzervuje podstatnou a dlouhodobou právní nejistotu dovolatele, založenou rozhodnutími soudů obou stupňů v roce 2005 a 2007, kterou krajský soud navíc dále a značně prohloubil postupem času a událostí průkazně absurdním, dovolatele hrubě poškozujícím a protizákonným příklepem soudního exekutora, když ani jeden ze stupňů řízení nezkoumal předchozí úhrady dovolatele.“ Povinný jistinu oprávněnému téměř zcela uhradil a v dalších stupních řízení nebylo postaveno najisto, o jakou výši úroků a nákladů řízení exekuce pokračuje. Rozpor s hmotným právem spatřuje povinný ve skutečnosti, že ačkoli podal návrh na zastavení exekuce, exekutor v řízení pokračoval a vydražitelům udělil příklep.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Ani samotný dovolatel totiž krajskému soudu nevytýká nesprávnost jeho právního závěru – jediného, na němž napadené rozhodnutí vskutku spočívá – že totiž za porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby ve smyslu ustanovení §336k odst. 3 o. s. ř. nelze považovat – řečeno slovy krajského soudu – absenci reakce exekutora či soudu na návrh na zastavení exekuce (což byla jediná odvolací námitka povinného – viz č. l. 46 versa). Jediné, v čem povinný spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, je totiž i podle něho samotného (viz bod III. dovolání na č. l. 74) to, že soudy „nezkoumaly předchozí úhrady dovolatele, čímž vědomě a účelově konzervovaly podstatnou a dlouhodobou právní nejistotu dovolatele ....“. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), tak v dané věci nejde.
Namítá-li povinný rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že příklep je – ostatně jako všechny instituty exekučního práva – institutem práva procesního, takže již proto nemůže být rozhodnutí podle §336k odst. 3 v rozporu s právem hmotným.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřovalo i proti usnesení soudního exekutora, jenž má při udělování příklepu postavení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudního exekutora, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudního exekutora trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu