ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3069.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3069/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) J. P ., b) H . P ., proti povinné D. Ch ., pro částku 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 4808/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 25. 10. 2007, č. j. 40 Co 1313/2007-21, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 21. 4. 2007, č. j. 50 Nc 4808/2007-6, jímž okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci. Odvolací soud uzavřel, že k exekuci navržený platební rozkaz nabyl právní moci a je vykonatelný, jelikož z obsahu spisu nalézacího soudu nevyplývá, že by proti řádně doručenému platebnímu rozkazu podala povinná odpor, jímž jedině lze zabránit účinkům platebního rozkazu. Odpor nemusí být odůvodněn; postačí, jestliže z obsahu tohoto podání, jež lze učinit jakoukoliv přípustnou formou, vyplývá, že jde právě o odpor. V souzeném případě nelze podle odvolacího soudu uvažovat o tom, že by proti platebnímu rozkazu byl podán odpor formou procesního úkonu, jenž by splňoval alespoň elementární náležitosti podání předepsané v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Po doručení platebního rozkazu žalovaná podle obsahu spisu nalézacího soudu neučinila žádné podání, v němž by vyjádřila nesouhlas s vydaným platebním rozkazem; za takovýto procesní úkon nelze považovat listinu označenou jako „finanční dorovnání kupní ceny“, jež náležitosti odporu ve smyslu vyjádření vůle, že jde o odpor, nemá.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm zodpovězena dovolacím soudem dosud neřešená otázka, „zda je nutno posuzovat právní úkon podle jeho obsahu a podle vůle účastníka, který právní úkon učinil.“ Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že listinu datovanou dnem 11. 3. 2005 a podepsanou H. P., z níž plyne, že ta od povinné dne 10. 3. 2005 přijala částku 110.000,- Kč jako část úhrady kupní ceny rodinného domku, nelze považovat za odpor proti platebnímu rozkazu. Povinná namítá, že 28. 7. 2006, tedy ve lhůtě pro podání odporu, se dostavila na podatelnu Okresního soudu v Olomouci, a pracovnici podatelny předložila platební rozkaz a uvedenou listinu. Pracovnice podatelny ji od povinné převzala, sama ji označila číslem jednacím uvedeným na odporu a stejným způsobem označenou fotokopii opatřenou podacím razítkem soudu vrátila povinné. Ta tudíž měla za to, že učinila odpor, tedy úkon směřující ke zrušení platebního rozkazu, který tak nemohl nabýt právní moci. Z obsahu uvedené listiny jednoznačně vyplývalo, že žalovaná pohledávka byla uhrazena. Pro případ, že tento úkon nesplňoval ani elementární náležitosti podání předepsané ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř., měla být soudem vyzvána, aby své podání v soudem stanovené lhůtě opravila a doplnila a měla být poučena, jak je třeba opravu a doplnění provést, což se v daném případě nestalo.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek obsažených v dovolání dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinná svou polemikou zpochybňuje hodnocení důkazů – listiny označené jako „Finanční dorovnání kupní ceny“, která měla být podle názoru dovolatelky posouzena jako odpor – odvolacím soudem, jež však v dovolání úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacími důvody ohlášenými ani dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).
Námitkou, že nebyla vyzvána k opravě a doplnění neúplného podání a poučena, jak je třeba opravu a doplnění provést, dovolatelka namítá, že nalézací řízení bylo postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak však již soudní praxe dovodila, případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř.č. 123).
Má-li dovolatelka (viz blíže nijak neodůvodněná námitka v předposledním odstavci třetí strany dovolání na č. l. 31) za to, že jí byla odňata možnost jednat před soudem, namítá existenci zmatečnostní vady podle §229 odst. 3 o. s. ř.; k takovéto vadě však může soud přihlédnout jen v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), kterážto podmínka v souzené věci – viz výše – splněna není. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že listina označená jako „finanční dorovnání kupní ceny“, datovaná dnem 11. 3. 2005, tedy více než rok a čtvrt před vydáním vykonávaného platebního rozkazu, a podepsaná oprávněnou, nikoli tedy osobou legitimovanou k podání odporu, již z těchto důvodů nemohla být považována za odpor povinné proti platebnímu rozkazu.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž se zabýval dalšími námitkami – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu