ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3565.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3565/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobce Ing. P. Š ., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. D ., o zaplacení částky 266.767,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 115/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.1.2007, č.j. 25 Co 401/2006-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 25. 9. 2006, č. j. 4 C 115/2006-86, okresní soud zamítl návrh na zaplacení shora uvedené částky jakožto odměny (podle žalobcova názoru se žalovaným dohodnuté) za správu podniku, vykonávanou v exekučním řízení podle §59 odst. 1 písm. d), §70 a §71 exekučního řádu a §338f a následujících o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že nárok žalobce, který byl 25. 2. 2005 zproštěn funkce správce podniku a dne 23. 2. 2005 ustanoven správcem konkurzní podstaty úpadce, tedy téhož dlužníka, jenž byl v exekučním řízení v postavení povinného, bude uspokojen v rámci řízení o konkurzu podle §31 odst. 2 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání. Vzhledem k tomu, že žalobu o zaplacení odměny správce zamítl právě z tohoto důvodu, tedy pro kvalifikaci žalobcova nároku podle §31 odst. 5 uvedeného zákona, neprováděl důkazy navržené žalobcem k prokázání existence jeho ústní dohody se žalovaným soudním exekutorem. Protože jde o „jednoznačně formulovanou skutkovou podstatu, totiž o přechod stejné osoby z jedné funkce do druhé“, bude podle okresního soudu na žalobci, aby konkurznímu soudu navrhl vypořádání jeho práva na odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony učiněné v průběhu exekuce.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odměna správců podniku v exekučním řízení je řešena právním předpisem, a že tedy žalobci vzniká právo na odměnu podle §31 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání, jelikož v řízení bylo nesporné, že žalobce, jenž vykonával funkci správce podniku v exekučním řízení, byl posléze soudem ustanoven konkurzním správcem úpadce, o jehož podnik jde. Dohoda o odměňování správce podniku není podle soudu „možná“, jelikož to je upraveno vyhláškou 485/2000 Sb., vydanou na základě ustanovení §374a písm. d) o. s. ř., „což vylučuje úpravu smluvní.“ Správný je podle odvolacího soudu také závěr soudu prvního stupně, že nelze uvažovat ani o tom, že by snad zákon úpravu vyhláškou určoval jako podpůrnou pro případ, že se správce podniku se soudním exekutorem nedohodnou na úpravě jiné. Vztah mezi exekutorem a správcem podniku je vztahem veřejnoprávním, v němž dohoda o způsobu odměňování nemá místo.
Žalobce – uvádí dále krajský soud – v řízení tvrdí existenci dohody mezi ním jakožto osobou obvykle vykonávající činnost správce podniku pro žalovaného jako soudního exekutora a tímto exekutorem o způsobu odměňování žalobce jako správce podniku. Oproti soudu prvního stupně má však odvolací soud za to, že takováto dohoda není možná vůbec, a není tedy podstatné, jaká tvrzení o ní žalobce uplatnil, či jak označil žalovaného v žalobě (zda jako soukromou osobu či jako „nositele úřadu“). Odvolací soud zdůrazňuje, že žalovaný je soudním exekutorem; vykonává-li exekuční činnost, jde o výkon státní moci, a žalovaný tudíž nemůže mít v rámci vlastního výkonu této činnosti dvojjediné postavení, tedy postavení soukromé osoby a zároveň postavení nositele státní moci. Je-li vykonávána exekuce prodejem podniku, je nutno postupovat podle kogentních ustanovení §338f a následujících občanského soudního řádu. Jak činnost exekutora tak činnost správce podniku je těmito ustanoveními jasně vymezena, a vzhledem k tomu, že jde o úpravu veřejnoprávní, není zde možnost dohody o výkonu činnosti „jiné“. Žalobce jako správce podniku nemůže vykonávat činnost jinou než takovou, kterou mu zákon svěřuje. Jestliže tedy je žalobce správcem podniku, vykonává tuto správu na základě citovaných zákonných ustanovení a za tuto správu je také odměňován, a to způsobem určeným právním předpisem. Žalobce jako správce podniku nemůže vykonávat ani více ani méně, než jak je zákonem určeno, a jeho odměna proto nemůže být za stejnou činnost vyšší ani nižší, než jak je stanoveno právním předpisem. Žalobcem tvrzená „soukromoprávní“ dohoda s exekutorem, podle níž měl být odměňován nad rámec odměn stanovených právním předpisem, proto není možná, a i kdyby byla mezi účastníky uzavřena, byla by neplatná pro rozpor se zákonem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm posuzovány dosud neřešené právní otázky, a to 1) „zda je možné, aby se soudní exekutor a správce podniku dohodli na odměně správce podniku mimo rámec vyhlášky č. 485/2000 Sb., a 2) jak má být vyřešena odměna správce podniku v případě, kdy nedojde k realizaci prodeje podniku.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že s ohledem na kogentní ustanovení §338f a následujících o. s. ř. nemůže správce podniku uzavřít se soudním exekutorem jakoukoli odměnu za výkon správy podniku. Veškerá argumentace soudů obou stupňů je podle dovolatelova názoru založena na myšlence, že požadovaná odměna správce podniku má jít k tíži povinného. V takovémto případě by bylo nepochybné, že předmětná odměna může být přiznána jen v souladu s platnými právními předpisy za použití analogie. Žalobce však nikdy netvrdil, že z uzavřené dohody, jíž se dovolává, by v konečném důsledku měl jakkoli být povinován dlužník. Je tedy zásadní chybou obou soudů, že se zabývaly jen úpravou „k tíži povinného“, ačkoli k tomu nebyl ze strany žalobce žádný důvod. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který vylučuje možnost uzavření dohody mezi soudním exekutorem a správcem podniku o jeho odměně. Trvá na tom, že podle článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod může každý činit vše, co není zákonem zakázáno. Obecnou zásadou soukromého práva je pak zásada smluvní autonomie, podle níž mohou subjekty soukromoprávních vztahů vstoupit do jakéhokoli smluvního vztahu, který není právem reprobován, aniž by musela existovat jeho výslovná pozitivně právní aprobace. Podle výše uvedených principů je tak dohoda soudního exekutora se správcem podniku o jeho odměně hrazené z prostředků soudního exekutora zcela legální, jelikož neodporuje žádnému z platných a závazných právních předpisů.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě však napadené rozhodnutí na řešení ani jedné z obou dovolatelem předestřených otázek nespočívá. Pokud jde o druhou otázku, je s tímto závěrem srozuměn samotný žalobce, který v dovolání sám připustil, že „druhá ze zmíněných otázek není přímo předmětem tohoto sporu, v němž se s ohledem na prohlášení konkurzu postupuje podle §13b zákona o konkurzu a vyrovnání“, její řešení však považoval za „rozhodující pro další soudní spory, které se žalovaným vede.“
Napadené rozhodnutí ovšem nespočívá ani na řešení otázky první. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž – stejně jako rozsudek soudu prvního stupně – primárně založeno na užití ustanovení §31 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání. Ačkoli „problém“ (tedy otázku možnosti nebo, přesněji řečeno, dovolenosti) uzavření dohody o „pravidlech určení výše odměny správce“ pokládal okresní soud v dané věci právě s ohledem na aplikaci ustanovení §31 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání za nevýznamný, považoval „za žádoucí vyjádřit se k možnosti takovou dohodu uzavřít“ a v tomto ohledu dospěl s ohledem na ustanovení §71 exekučního řádu, §374a písm. d), §338i odst. 4) o. s. ř. a vyhlášku č. 485/2000 Sb. k závěru, že takováto dohoda platně uzavřena být nemůže.
V teoretické rovině (srov. dikci druhého odstavce třetí strany rozhodnutí okresního soudu na č. l. 86b „…je otázkou, zda by soudní exekutor se správcem podniku mohli platně sjednat pravidla pro určení výše odměny…“) se pak zabývá otázkou možnosti uzavření platné soukromoprávní dohody o odměně správce, hrazené nikoli z výtěžku prodeje podniku, nýbrž ze soukromých prostředků soudního exekutora. Ani na řešení této otázky však soud prvního stupně své rozhodnutí nepostavil, jelikož podle jeho názoru existence takovéto soukromoprávní dohody v žalobě, dovolávající se právě ustanovení §338i odst. 4 o. s. ř. a směřující proti žalovanému jakožto soudnímu exekutorovi, nikoli tedy soukromé osobě, ale „nositeli úřadu“, tvrzena vůbec nebyla. S tímto, byť jen teoreticky a obecně formulovaným závěrem o dovolenosti uzavření soukromoprávní dohody o odměně správce podniku, sice nesouhlasí odvolací soud, dovozující absolutní neplatnost takovéto případné smlouvy, sdílí však právní závěr soudu prvního stupně – a na tomto závěru spočívá i napadený rozsudek soudu odvolacího – že žalobu je třeba právě s ohledem na ustanovení §31 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání v každém případě zamítnout.
Výklad ani použití ustanovení §31 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání však dovolatel nenapadl.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (jak byl vymezen oběma předloženými otázkami) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu