ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3675.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3675/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněného Mgr. Z. H. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Plynární 6, proti povinnému J. G. , zastoupenému JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, pro 46.800,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 73 Nc 2760/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2008, č. j. 56 Co 557/2007 - 226 , takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město v pořadí čtvrtým usnesením ze dne 22. 7. 2005, č. j. 73 Nc 2760/2002 - 150, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2002, č. j. 73 Nc 2760/2002 - 11, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2003, č. j. 15 Co 90/2003 - 41) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 2002 postoupil P. J. vymáhanou pohledávku oprávněnému, který jej zastupoval v řízení, v němž byl vydán exekuční titul, tj. rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 4. 2002, č. j. 14 C 332/2001 - 81 (vymáhaná pohledávka představuje náhradu nákladů nalézacího řízení). Dopisem ze dne 16. 7. 2002, který byl oprávněnému jako adresátovi doručen dne 18. 7. 2002, uplatnil povinný ve vztahu k P. J. jako klientu oprávněného proti vymáhané pohledávce k započtení svoji pohledávku (330.098,- Kč s příslušenstvím) za P. J., přiznanou mu pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 12. 1998, č. j. 11 C 256/98 - 10. Oprávněný (postupník) zaslal povinnému dopis, podaný k poštovní přepravě dne 6. 8. 2002 (zásilka R 001581 podací pošty Plzeň 5, která podle údaje na ní vyznačeného vážila 0,015 kg), v němž bylo oznámení o postoupení pohledávky datované dnem 17. 7. 2002 a kopie smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 2002; skutkový závěr, že obálka dopisu obsahovala nejen oznámení o postoupení pohledávky (což povinný nepopíral), ale i kopii postupní smlouvy, učinil soud prvního stupně na základě výpovědi oprávněného, svědkyně Mgr. V. T. a kontrolního převážení zásilky dodací poštou (při úkonu provedeném mimo jednání dne 1. 6. 2004), jejíž hmotnost 0,015 kg odpovídala více než jen jednomu listu papíru formátu A4 (výpověď povinného a jeho manželky svědkyně D. G., kteří uvedli, že obálka obsahovala jen jeden list papíru proto považoval za nevěrohodné). Povinný následně uplatnil započtení téže pohledávky přímo proti oprávněnému (dopisem ze dne 30. 1. 2003) a dopisem ze dne 17. 7. 2003 znovu proti P. J. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že oprávněný (postupník) prokázal ve smyslu §526 odst. 1, věty druhé obč. zák. povinnému (dlužníkovi), že vymáhaná pohledávka byla postoupena. Protože kompenzační právní úkony povinného ze dne 16. 7. 2002 a ze dne 17. 7. 2003 nevyvolaly sledované účinky (první byl adresován Mgr. Z. H. jako zástupci P. J., ovšem zastoupení skončilo právní mocí podkladového rozsudku dne 11. 7. 2002; druhý byl sice učiněn vůči P. J., ale poté, co oprávněný jako postupník postoupení pohledávky řádně prokázal), posuzoval okresní soud, zda k zápočtu (ne)došlo na podkladě právního úkonu vtěleného do dopisu povinného ze dne 30. 1. 2003, adresovaného oprávněnému. Uzavřel, že předpoklady započtení podle §529 odst. 2, věty druhé obč. zák. nebyly splněny, neboť povinný bez zbytečného odkladu neoznámil oprávněnému, že v době, kdy mu bylo prokázáno postoupení vymáhané pohledávky, měl k započtení způsobilou (judikátní) pohledávku za P. J. (postupitelem); povinný, který již od srpna 2002 o postoupení pohledávky věděl, učinil postupníkovi kompenzační projev spojený s oznámením o existenci (judikátní) pohledávky až po šesti měsících. Předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu tak nebyly splněny.
Krajský soud v Plzni poté, co jeho usnesení ze dne 7. 2. 2006, č. j. 56 Co 544/2005 - 171, bylo ve výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech státu z důvodu nerespektování zásad dokazování v odvolacím řízení (§122, §132, §211 a §213 o. s. ř.) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 20 Cdo 2020/2006 - 210, zrušeno a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, v pořadí čtvrtým usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 56 Co 557/2007 - 226, změnil usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že exekuci zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud po doplnění dokazování opakováním výpovědi oprávněného, povinného, svědkyně Mgr. V. T., přečtením svědecké výpovědi D. G. (manželky povinného, která v mezidobí dne 18. 6. 2006 zemřela), přečtením části výpovědi svědka P. J., přečtením protokolu o provedení úkonu mimo jednání ze dne 1. 6. 2004 a listinným důkazem - dopisem povinného ze dne 17. 7. 2003 dospěl oproti soudu prvního stupně ke skutkovému závěru, že oprávněný (postupník) povinnému postoupení pohledávky neprokázal (§526 odst. 1 obč. zák.). Protože ani postupitel P. J. postoupení pohledávky povinnému neoznámil, zanikla vymáhaná pohledávka započtením proti pohledávce povinného za postupitelem (§526 odst. 1, věta druhá o. s. ř.), a to okamžikem, kdy se setkaly, tj. 15. 7. 2002. Projev směřující k započtení (§580 obč. zák.) je obsažen v dopise ze dne 17. 7. 2003, jehož převzetí Petr Janout ve výpovědi před soudem prvního stupně potvrdil. Při hodnocení důkazů ohledně prokázání sporné okolnosti, zda zásilka oprávněného podaná k poštovní přepravě dne 6. 8. 2002 (zásilka R 001581 podací pošty Plzeň 5) obsahovala kromě oznámení o postoupení pohledávky i kopii smlouvy o postoupení pohledávky, vyšel krajský soud z výpovědi oprávněného, který uvedl, že listiny do obálky vložila svědkyně Mgr. T., přičemž se mělo jednat celkem o tři listy papíru formátu A4. Protože takováto zásilka by podle výsledku vážení na poště vážila 0,019 kg, což je odlišná váha od údaje pošty na obálce zásilky R 001581 (0,015 kg), a vzhledem k tomu, že text dopisu oprávněného, který je advokátem, a tedy osobou znalou práva, neobsahuje zmínku o tom, že je připojena příloha, a jen „oznamuje“ (nikoliv „prokazuje“) povinnému postoupení pohledávky, nelze podle krajského soudu dovodit, že oprávněný tímto dopisem povinnému postoupení pohledávky prokázal; dále odvolací soud poukázal i na výpověď svědkyně Mgr. T., která si na okolnosti související s odesláním oznámení povinnému nevzpomněla, a svůj postup při vypravování zásilky byla schopna sdělit před soudem jen po nahlédnutí do spisu oprávněného. Odvolací soud proto uzavřel, že předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. byly splněny.
Oprávněný v dovolání, které podává „z důvodů uvedených v §238a odst. 1 lit. d) o. s. ř.“, uvedl, že ani po doplnění dokazování odvolacím soudem se důkazní situace nezměnila a že „zásadní otázkou tedy zůstala skutečnost prokázání notifikační povinnosti oprávněného povinnému, kterou odvolací soud považuje na rozdíl od soudu prvního stupně za neprokázanou“. Jediným objektivním důkazem je tedy váha originální obálky s písemností zaslané oprávněným povinnému, která je založena ve spise a která byla soudem prvního stupně převážena. Při provedení tohoto důkazu byla zjištěna zásadní disproporce v jejím obsahu, neboť obálka při podání poštovnímu doručovateli vážila 0,015 kg a při předložení soudu povinným toliko 0,009 kg. Tuto okolnost povinný nevysvětlil a „nevěnoval se“ jí ani odvolací soud, který za druhé zásadní kritérium pro posouzení prokázání pohledávky považoval neexistenci zmínky o příloze v dopise, jímž oprávněný oznámil povinnému, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 2002 převzal pohledávku Petra Janouta; krajský soud však v odvolacím řízení tento důkaz formálně neprovedl a k vysvětlení vzniklé disproporce povinného nevyzval, ačkoliv to oprávněný navrhl, a vycházel „jen z tvrzení manželky povinného, která písemnost přijala a otevřela bez asistence kohokoliv dalšího“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněného, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je zjevně bezdůvodné.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají. S výjimkou těchto vad je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že neprokázal povinnému (dlužníkovi), že vymáhaná pohledávka byla postoupena (§526 odst. 1, věta druhá obč. zák.), přičemž mu vytýká, že neprovedl důkaz opětovným převážením předmětné zásilky (podané k poštovní přepravě dne 6. 8. 2002 - zásilka R 001581 podací pošty Plzeň 5), že k vysvětlení vzniklé disproporce povinného nevyzval a že vycházel „jen z tvrzení manželky povinného, která písemnost přijala a otevřela bez asistence kohokoliv dalšího“. Ohledně „dovolacích důvodů“ odkázal dovolatel jen na „§238a odst. 1 lit. d) o. s. ř.“, který ovšem upravuje přípustnost dovolání, nikoliv dovolací důvody [k tomu srov. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Na pochybení ve zjištění skutkového stavu míří dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Nepojí se však s každou námitkou účastníka ke zjištěnému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska skutkové podstaty, vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nejsou námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu dostatečnými, jestliže nezpochybňují logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně neplyne-li z nich, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci odvolací soud - jak z obsahu spisu vyplývá - po opakování shora označených důkazů učinil za dodržení postupu podle §213 o. s. ř. vlastní skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně, ze kterého pak při právním posouzení věci vycházel, a to že oprávněný neprokázal povinnému, že vymáhaná pohledávka byla postoupena. Podkladem pro odlišné skutkové zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Dílčí skutkové zjištění odvolacího soudu, že měla-li podle výpovědi oprávněného sporná zásilka podaná na poštu dne 6. 8. 2002 pod č. R 001581 obsahovat tři listy formátu A4, vážila by 0,019 kg a nikoliv 0,015 kg, jak na ní byl tento údaj na základě vážení poštou při jejím podání vyznačen, má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť při úkonu soudu prvního stupně mimo jednání dne 1. 6. 2004 na témže pracovišti poštovního úřadu Plzeň 5, bylo zaměstnankyní pošty provedeno kontrolní převážení této zásilky na poštovní váze listovních zásilek, přičemž vážením byly zjištěny následující hmotnostní údaje: 1) obálka + oznámení oprávněného (1 list formátu A4) ….0,009 kg, 2) obálka + oznámení oprávněného (1 list formátu A4) + smlouva o postoupení pohledávky (1 list formátu A4)….0,014 kg, 3) obálka + oznámení oprávněného (1 list formátu A4) + smlouva o postoupení pohledávky (2 listy formátu A4)….0,019 kg.
Výtka dovolatele, že odvolací soud při svém skutkovém závěru vycházel „jen z tvrzení manželky povinného, která písemnost přijala a otevřela bez asistence kohokoliv dalšího“, je nesprávná, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu takový argument nevyplývá. Obsahu spisu pak neodpovídá ani námitka dovolatele, že v odvolacím řízení navrhl, aby soud vyzval povinného k vysvětlení disproporce týkající se obsahu sporné zásilky.
Námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nejsou dostatečné, neboť nijak nezpochybňují logiku úsudku, která odvolací soud vedla k jeho závěrům o skutkovém stavu. Hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 6. vydání, Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).
Odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že neprovedl důkaz opětovným převážením předmětné zásilky. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že při odvolacím jednání dne 8. 1. 2008 provedl důkaz přečtením protokolu soudu prvního stupně o provedení úkonu mimo jednání ze dne 1. 6. 2004 (viz čl. 97 a 98 spisu). Mínil-li dovolatel uvedenou námitkou uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak je zřejmé, že ani tento důvod naplněn nebyl.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání oprávněného je vzhledem k jeho obsahu zjevně bezdůvodné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy povinnému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu