ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3691.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3691/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné A. Š. , zastoupené JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, 28. října 10, proti povinným 1) L. Č. , a 2) B. Č. , oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 377/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2008, č. j. 10 Co 1397/2007 - 88, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2008, č. j. 10 Co 1397/2007 - 88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 3. 2008, č. j. 10 Co 1397/2007 - 88, změnil usnesení ze dne 11. 7. 2007, č. j. 29 Nc 377/2006 - 55, jímž Okresní soud v Opavě nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 9 C 153/2003 - 15, exekuci vyklizením „k vymožení povinnosti povinných vyklidit byt č. 2 o velikosti 2+1 s příslušenstvím nacházejícího se v prvém podlaží domu na ulici K. v O. a přestěhováním povinných a všech, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva, do zajištěného náhradního bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím nacházejícího se v prvním podzemním podlaží v O., jakož i k vymožení nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny“, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Fišera, Exekutorský úřad v Novém Jičíně, tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že vyklizovaný byt (s regulovaným nájemným ve výši 1.123,- Kč) o velikosti 2+1 s příslušenstvím se nachází ve druhém nadzemním podlaží a že povinní opakovaně podávali stížnosti na Krajskou hygienickou stanici Moravskoslezského kraje v Ostravě z důvodu nadměrné hlučnosti a zápachu pocházejícího z restaurace umístěné přímo pod jejich bytem. Bytová náhrada zajištěná oprávněnou, nacházející se rovněž v centrální části O., situovaná v prvním podzemním podlaží domu a sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím s podlahovou plochou 70 m2, vybavená etážovým topením, sprchovým koutem v koupelně a plynovým sporákem v kuchyni, byla podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 4. 6. 2007 (jež nabylo právní moci dne 4. 7. 2007) kolaudována po provedených stavebních úpravách, přičemž podle smlouvy o nájmu bytu ze dne 17. 1. 2006 uzavřené mezi oprávněnou a spoluvlastníky domu jako pronajímateli ve prospěch povinných jako třetích osob (nájemců) činí smluvní nájemné 4.000,- Kč měsíčně, zálohy na služby 480,- Kč měsíčně, z toho vodné a stočné 375,- Kč, osvětlení společných prostor 25,- Kč, odvoz odpadu 35,- Kč a pronájem společné antény 15,- Kč. Dále bylo ze zpráv tří realitních kanceláří zjištěno, že nájem bytu v O. na dobu neurčitou není reálné získat, neboť pronajímatelé preferují nájem bytů na dobu určitou, a to za tržní nájemné 4.500,- až 5.500,- Kč měsíčně bez záloh na služby. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nabízená bytová náhrada nesplňuje i přes odpovídající velikost, místo a výši nájemného znaky přiměřeného náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 2 obč. zák. Přiměřenost „je totiž třeba posuzovat nejen z hlediska kvantitavního, tj. zda odpovídá bytu vyklizovanému počtem místností, obytnou plochou, výší nájemného, dobou, na kterou je nájem sjednán, ale je nezbytné brát zřetel i na stránku kvalitativní, tzn. zkoumat, zda bytová náhrada zajišťuje přiměřenou životní úroveň, resp. zda odpovídá běžnému standartu bydlení co se týče dalších okolností majících vliv na životní úroveň uživatelů bytů a vůbec celkového prostředí, v němž je situována; minimálně by však měla být v tomto směru srovnatelná s bytem vyklizovaným“. Vzhledem k tomu, že se z fotografií předložených účastníky, založených ve spise (jejichž autentičnost žádný z nich nezpochybnil) podává, že „vyklizovaný byt je ve druhém nadzemním podlaží, s vysokými stropy, prostorný, s velkými okny zajišťujícími ideální denní osvětlení místností“, a oprávněnou zajištěný náhradní byt oproti tomu „je situován v suterénu, resp. prvním podzemním podlaží (tzv. sklepní byt), s podstatně menšími okny opatřenými mřížemi, směřujícími do ulice, umístěnými těsně nad úroveň chodníku“, lze podle krajského soudu přepokládat, že „v zájmu zachování alespoň standartního soukromí obyvatelů tohoto bytu je nezbytné, aby okna byla zastřena, což značně omezuje (znemožňuje) přirozené denní osvětlení bytu, nehledě na možné hygienické a zdravotní důsledky“. Odvolací soud proto uzavřel, že oprávněná nezajistila povinným přiměřený náhradní byt a že tak nebyly splněny podmínky pro nařízení exekuce uvedené v §343 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podala oprávněná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zajištěná bytová náhrada není přiměřeným náhradním bytem a že tak nebyly splněny podmínky předpokládané v §343 odst. 1 o. s. ř. Namítá, že krajský soud nevzal v úvahu, že pojem „zásadní rovnocennosti“ má být u přiměřeného náhradního bytu posuzován vždy s přihlédnutím k „místním podmínkám“, jak dovodila i ustálená judikatura vztahující se k aplikaci §712 odst. 2 obč. zák. (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/94 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 559/2006), podle níž pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ je třeba vykládat v tom smyslu, že kladou na oprávněného požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému. Poukazuje rovněž na zprávy realitních kanceláří, z nichž vyplývá, že nájem srovnatelného bytu je v Opavě možný jen za nájemné podstatně vyšší než činí nájemné placené nyní povinnými a jen na dobu určitou, z čehož dovozuje, zajištěný náhradní byt se svými vlastnostmi nejvíce blíží bytu vyklizovanému s přihlédnutím k místním podmínkám v Opavě. Dále dovolatelka namítá, že vyvinula veškeré úsilí, které na ní lze vyžadovat, aby vyhověla požadavkům kladeným na přiměřený náhradní byt (§712 odst. 2 obč. zák.), neboť zajištěný náhradní byt se nachází v centru města, kde je podobné sociální prostředí, na něž jsou povinní zvyklí, dobrá dopravní dostupnost, dostatek obchodů a služeb, přičemž výše nájemného za byt je relativně nízká. Odvolacímu soudu pak vytýká, že nepřihlédl k zásadní změně na trhu s byty nastalé po uvolnění regulace nájemného, že zohlednil jen to, že jde o byt suterénní a že v rozporu s kolaudačním rozhodnutím ze dne 4. 6. 2007 zaujal názor, že byt je hygienicky závadný. Názorem vyjádřeným v napadeném usnesení tak krajský soud nedůvodně zvýhodňuje povinné na její úkor jako vlastnice domu, v němž se vyklizovaný byt nachází; v konečných důsledcích tak dochází k nepřípustnému omezení jejího vlastnického práva. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Povinní se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s usnesením odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že předmětný náhradní byt nesplňuje požadavky kladené ustanovením §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. na přiměřený náhradní byt.
Podle §712 odst. 6 obč. zák., pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu.
Podle §73 zák. č. 120/2001 Sb. (a §343 odst. 1 o. s. ř.), ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo, že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Podle odstavce 2 těchto ustanovení zajištění bytové náhrady je povinen prokázat oprávněný.
Byt se vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt svou velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).
Jak soudní praxe (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však bylo dovozeno, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému.
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o. s. ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu (v daném případě přiměřeného), jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit - demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny - ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
V usnesení ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 3, pod č. 9, na nějž dovolatelka poukázala, Ústavní soud dovodil, že „za zákonné ustanovení, omezující vlastnické právo, nutno považovat i ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. (jedná se o omezení práva na vyklizení bytu v případě platné výpovědi, dané s přivolením soudu, přičemž toto omezení spočívá v povinnosti zajistit bytovou náhradu)“. Dospěl k závěru, že „pojmy zásadní rovnocennost a místní podmínky nutno v občanském zákoníku interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu,
že kladou na pronajímatele (vlastníka) povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně uvedených parametrů, aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému bytu“.
V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 4. 2004, č. j. 9 C 153/2003 - 15, kterým soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2 o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, nacházejícího se v prvním podlaží domu na ulici K. v O., kterou dala žalobkyně (oprávněná) žalovaným (povinným), s tím, že nájemní poměr mezi účastníky skončí posledním dnem třetího měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a jímž žalovaným byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Protože tento rozsudek nabyl právní moci dne 16. 6. 2004, zaniklo nájemní právo povinných k předmětnému bytu uplynutím výpovědní lhůty dne 30. 9. 2004. Dále bylo zjištěno, že oprávněná vedla neúspěšné řízení u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 22 E 1853/2004, přičemž důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí byla skutečnost, že nájem byl sjednán na dobu určitou jednoho roku s tím, že při řádném plnění platebních povinností nájemci se nájem bytu po oboustranné dohodě prodlužuje vždy o další rok. Podle zpráv tří realitních kanceláří není nájem bytu v Opavě na dobu neurčitou reálné získat, neboť pronajímatelé preferují nájem bytů na dobu určitou, a to za tržní nájemné 4.500,- až 5.500,- Kč měsíčně bez záloh na služby.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se dovolací soud neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že oprávněnou zajištěná bytová náhrada není ve smyslu §712 odst. 2 věty první a druhé obč. zák. přiměřeným náhradním bytem. Jestliže totiž oprávněná v době po právní moci exekučního titulu, resp. po skončení nájmu povinných ve stávajícím bytě, vyvinula maximální úsilí, jež lze od ní rozumně vyžadovat, aby povinným zajistila přiměřený náhradní byt, který se podle místních podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů nejvíce blíží vyklizovanému bytu, přičemž v současné době nemá objektivně možnost zajistit povinným v Opavě byt, který by z hlediska jeho umístění v domě zcela vyhovoval požadavkům ustanovení §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák., lze za přiměřený náhradní byt považovat i takový byt v témže městě, jenž tyto požadavky z hlediska jeho kvality nesplňuje, avšak podle podmínek v daném městě se jim co nejvíce blíží, čemuž nabízený byt vyhovuje. V souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu tudíž nelze za rozhodující pro právní posouzené dané věci považovat (jen) zjištěnou skutečnost, že oprávněnou zajištěný byt pro povinné se nachází v suterénu domu, jak uvažoval odvolací soud. Nesprávný je rovněž jeho názor, že vzhledem k umístění oken bytu těsně nad úroveň chodníku „lze přepokládat možné hygienické a zdravotní důsledky“, neboť z kolaudačního rozhodnutí ze dne 4. 6. 2007 bylo zjištěno, že jím bylo povoleno užívání stavby, a to části 1. podzemního podlaží objektu bydlení po provedených stavebních úpravách v domě v O., přičemž stavba obsahuje bytovou jednotku o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, chodbu, vstup a zádveří, a nejedná se tudíž o byt zdravotně závadný. Přisvědčit lze rovněž námitce dovolatelky, že ustanovení §712 odst. 2, věta druhá, obč. zák. značně omezuje výkon jejího vlastnického práva k nemovitosti, v níž se vyklizovaný byt nachází, a to již od roku 2004, kdy exekuční titul nabyl právní moci.
Protože odvolací soud otázku zásadní rovnocennosti oprávněnou zajištěného bytu podle místních podmínek posoudil v rozporu s ustanovením §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž dovolatelkou uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první, odst. 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu