ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3786.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3786/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČ 00001350, proti povinnému Z. S. , pro 8.598.563,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 28 Nc 3598/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 16. 10. 2007, č. j. 26 Co 363/2007-69, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 2. 5. 2007, č. j. 28 Nc 3598/2006-50, okresní soud zamítl návrh povinného (ručitele) na zastavení exekuce odůvodněný promlčením. Soud prvního stupně uzavřel, že – poněvadž hlavní závazek, tj. závazek dlužníka (společnosti SomoS, s. r. o.), s ohledem na dosud probíhající konkurz prohlášený na jeho majetek promlčen není – nemůže být promlčen ani akcesorický závazek povinného jakožto ručitele. Okresní soud „je totiž názoru, že i přes znění §408 obchodního zákoníku nelze přisvědčit námitce povinného, jelikož hlavní závazek promlčen nebyl, jak to předpokládá ustanovení §310 obchodního zákoníku, které je nutno považovat za ustanovení v poměru k ustanovením §391 - §408 speciální.“ Opačným výkladem by byl popřen smysl institutu ručení jako akcesorického závazku.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhu na zastavení exekuce vyhověl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení §310 obchodního zákoníku platí jen pro dobu do uplatnění nároku věřitele vůči ručiteli u soudu a má zabránit tomu, aby se nárok proti ručiteli nepromlčel ve čtyřleté lhůtě dříve než proti dlužníku, a to v důsledku úkonu dlužníka, kterým může být např. uznání dluhu. Jestliže však věřitel nárok proti ručiteli včas a řádně uplatnil u soudu ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku, běží dále ve vztahu k ručiteli promlčecí lhůta samostatně bez ohledu na to, co se děje s promlčecí lhůtou dlužníka. Promlčení z obchodněprávních vztahů po vydání exekučního titulu řeší v obchodním zákoníku pouze jediné ustanovení, a to §408 odst. 2 podle něhož musí být exekuční řízení zahájeno v objektivní desetileté lhůtě počínající plynout rovněž v okamžiku, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, případně prodloužené o tři měsíce. V souzené věci se běh promlčecí doby po dobu konkurzního řízení ve vztahu k osobě dlužníka zastavil. Povinný netvrdil, že by pohledávka byla za trvání konkurzu hlavním dlužníkem uspokojena. Není-li pohledávka za trvání konkurzu uspokojena, běh promlčecí doby se ve vztahu k osobě dlužníka staví a začne běžet až po ukončení konkurzního řízení. Dosáhla-li však oprávněná exekučního titulu vůči ručiteli, je nutno otázku promlčení jejího nároku v exekučním řízení řešit prostřednictvím uvedeného ustanovení §408 obchodního zákoníku, podle něhož bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí deseti let od dne, kdy počala běžet poprvé. Ustanovení §310 obchodního zákoníku se neuplatní, neboť je použitelné pouze v řízení nalézacím, tj. společně s ustanovením §397 a následujícími obchodního zákoníku. V souzené věci povinnost ručitele plnit za dlužníka vznikla 1. 9. 1995, exekuční titul byl proti němu vydán 30. 6. 2004 a vykonatelným se stal 10. 11. 2005. Absolutní desetiletá lhůta ve vztahu k povinnému jako ručiteli tedy uplynula 1. 9. 2005. Protože v té době ještě probíhalo nalézací řízení, bylo nutno tuto lhůtu ve smyslu ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku prodloužit o tři měsíce do 10. 2. 2006. Návrh na nařízení exekuce však oprávněná podala teprve 20. 4. 2006, tedy po marném uplynutí desetileté promlčecí lhůty prodloužené o tři měsíce, přičemž jí nic nebránilo zahájit exekuční řízení proti povinnému včas.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ustanovení §310 obchodního zákoníku se v dané věci neuplatní. Podle jejího názoru se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi bez ohledu na to, v jakém řízení je pohledávka vůči ručiteli uplatňována. Protože ustanovení §310 o promlčení v případě ručení není zařazeno v díle XI. oddílu pátém obchodního zákoníku, upravujícím promlčení obecně, ale v díle VI. oddílu třetím, nutno i systematickým výkladem dospět k závěru, že v dané věci se ustanovení §310 obchodního zákoníku, jež je důsledkem akcesority ručitelského závazku, a jež je ve vztahu k §408 ustanovením speciálním, uplatní. Ručitelský závazek svou akcesorickou povahu neztrácí bez ohledu na to, zda je či není vymáhán v exekučním řízení. Spolu se závazkem hlavního dlužníka zaniká a sdílí s ním jeho právní osud; vždy v případě zániku hlavního závazku zanikne i závazek ručitele. Pokud by se po uplatnění nároku věřitele vůči ručiteli u soudu stal ručitelský závazek nezávislým na závazku hlavním, tj. nezávisle na něm se promlčel, jak dovozuje odvolací soud, vzniká otázka, zda by mohl být i po zániku hlavního závazku samostatně po ručiteli vymáhán; to však podle dovolatelky zcela jistě odporuje samotné povaze ručení jako zajištění závazku. Názor odvolacího soudu, že ustanovení §310 obchodního zákoníku je použitelné pouze v nalézacím řízení, nemá podle ní oporu v judikatuře ani v právní teorii (zde dovolatelka odkazuje na současné komentáře k obchodnímu zákoníku). Protože dosud konkurzní řízení ve vztahu k dlužníkovi skončeno nebylo, uzavírá dovolatelka, nemůže být promlčen ani závazek ručitele, navrhuje tedy zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., důvodné není.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že při posuzování promlčení v exekučním řízení nutno aplikovat ustanovení §408 odst. 2 (ve spojení s ustanovením §408 odst. 1 obchodního zákoníku) a že v důsledku toho se ustanovení §310 obchodního zákoníku v exekučním řízení neuplatní.
V usnesení z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006 pod poř. č. 13 Nejvyšší soud vysvětlil, že promlčecí dobou, o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s prodloužením lhůty k exekuci) ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku – logicky – není obecná čtyřletá doba (§397) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§391 odst. 1), nýbrž desetiletá doba upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu. Z toho pak Nejvyšší soud dále dovodil, že exekuční řízení musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta začala běžet poprvé (§408 odst. 1), a v určitých případech (jímž je i souzená věc) v desetileté době prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti exekučního titulu (§408 odst. 2). V tomto směru je napadené rozhodnutí s uvedeným judikátem v souladu.
Jestliže povinná s poukazem na komentářovou literaturu ze speciality ustanovení §310 ve vztahu k ustanovením §391 a následujícím obchodního zákoníku, vyplývající z akcesorické povahy ručitelského závazku, dovozuje nepoužitelnost všech ustanovení obecně upravujících promlčení, tedy ustanovení §387 - §408 obchodního zákoníku, přehlíží, že ve vztahu k jedinému ustanovení z dílu XI. části třetí obchodního zákoníku, upravujícího promlčení, tato zásada nepoužitelnosti platit nemůže; tímto ustanovením je právě – v souzené věci aplikované – ustanovení §408. Je-li totiž v prvním odstavci tohoto ustanovení, nadepsaného rubrikou „Oddíl pátý. Obecné omezení promlčecí doby.“ použito výslovné znění, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona , pak každý jiný výklad (a tedy i podaný dovolatelkou jako systematický) než ten, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let i bez ohledu na ustanovení §310, je výkladem contra legem.
Již s ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že se povinné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy (skutková zjištění zůstala nenapadena) – aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolatelky i odvolacího soudu – dovolání bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Oprávněná s dovoláním procesně úspěšná nebyla, podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. by tedy měla povinnému nahradit náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu