ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3933.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3933/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY , se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Orlická 2020/4, proti povinné M. K. , zastoupené Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Aši, Hlavní 57, pro částku 93.151,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 Nc 5527/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 29.10.2008, č.j. 14 Co 546/2008-19, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu ve znění do 31. 10. 2009 odmítl odvolání povinné proti usnesení ze 7. 8. 2008, č.j. 13 Nc 5527/2008-6, jímž okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci; své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že soud v rozporu s judikaturou nařídil exekuci, aniž zde byl vykonatelný exekuční titul) povinná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti titulu, aniž se přitom soud zabýval otázkou, zda jí byl vykonávaný platební výměr doručen, tedy okolností rozhodnou pro „posouzení věci“ (správně patrně okolností rozhodnou pro nařízení exekuce ve smyslu stanovení §44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009). Kromě toho namítá promlčení a částečné splnění vymáhané pohledávky.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Námitka, že jí exekuční titul nebyl doručen a že z údajů na doručence není možno dovodit, kdo zásilku převzal, byla v řízení vznesena až v dovolání, jde tedy – z hlediska ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. – o nepřípustné novum (v odvolání ze 14.9.2008 a 5.10.2008 /č. l. 7 a 16/ dovolatelka okolnosti doručení exekučního titulu nijak nezpochybňovala).
Pokud jde o námitku promlčení, ta – stejně jako námitka částečného splnění – nemá význam již ve fázi nařízení exekuce, nýbrž teprve v řízení o jejím zastavení (srov. zprávu Cpj 159/79, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21, str. 189/527, a rozhodnutí uveřejněné v téže sbírce, ročník 1965 pod poř. č. 69).
Jelikož napadené rozhodnutí nelze shledat zásadně významným po právní stránce, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu