ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4010.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4010/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně RNDr. M. V. , zastoupené JUDr. Jitkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vídeňská 55, proti žalované Ing. Y. K. , zastoupené Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 1, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 131/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 62 Co 571/2007-43, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám JUDr. Jitky Štěpánkové, advokátky.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil rozsudek ze 6. 9. 2007, č. j. 6 C 131/2007-22, jímž obvodní soud zamítl žalobu na vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce, tak, že excindační žalobě vyhověl. Své rozhodnutí s poukazem na první větu ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř., podle níž lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, odůvodnil závěrem, že pohledávka za povinným J. V., vymáhaná exekucí, vznikla na základě rozsudku Okresního soudu v Bruntále z 9. 1. 1996, č. j. 7 C 365/1994-51, pravomocného 28. 2. téhož roku, tedy před uzavřením jeho manželství se žalobkyní (11. 5. 2002).
V dovolání žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v příliš restriktivním výkladu ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř., a tedy i §42 odst. 1 exekučního řádu. Podle jejího názoru nutno dotčené ustanovení vyložit tak, že jde-li o vymáhání závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze také , tedy vyjma jiných případů, provést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů. Takovým jiným případem je podle jejího názoru například pohledávka vzniklá před uzavřením manželství jednomu z manželů. K závěru, že uvedená ustanovení nutno vykládat naopak způsobem rozšiřujícím, ji vede úvaha, že „účelem interpretace právních norem by měla být především spravedlivá praktická realizace práva, a pokud se vyskytuje ve zkoumané právní normě určitá míra abstraktnosti, vyžaduje řešení konkrétního případu subsumovaného pod takovou abstraktní normu soudem dotvářet právní normu pro právní posouzení individuálního případu.“ Restriktivní výklad není podle dovolatelky správný proto, že „legalizuje účelové obcházení zákona a umožňuje poškozování oprávněných věřitelů, kteří již disponují pravomocným rozhodnutím o povinnosti dlužníků jim plnit. Pokud by bylo přisvědčeno takové interpretaci, mohou se všichni dlužníci zbavit svých závazků a povinnosti splatit dluhy a mohou nerušeně nabývat a chránit svůj majetek před postihem exekucí, a to prostým uzavřením dalšího manželství, což by nepochybně bylo contra legem.“
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., důvodné není.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že excindační žalobě nutno vyhovět, protože vymáhaná pohledávka vznikla před uzavřením manželství povinného se žalobkyní.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
Dovolatelka se především mýlí, dovozuje-li, že slovo „také“ , užité ustanoveními §262a odst. 1 o. s. ř. a §42 odst. 1 exekučního řádu lze vykládat ve vztahu k časovému údaji „... za trvání manželství...“, a to tak, že exekuci lze na majetek patřící do společného jmění manželů provést „ také “ tehdy, jde-li o vymáhání závazku vzniklého před uzavřením manželství povinného se žalobkyní. Užitím pojmu „také“ v ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. a §42 odst. 1 exekučního řádu totiž zákonodárce nemínil není nic jiného než pouze to, že exekuci lze na majetek patřící do společného jmění manželů provést nejen v případech, kdy jde o vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství oběma manželům, ale „také“ tehdy, je-li vymáhán závazek vzniklý – ovšem stále jen za trvání manželství – pouze jednomu z nich.
Pouze takovýto výklad ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. je v souladu s judikaturou (k tomu srov. např. usnesení z 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002, v němž Nejvyšší soud, byť v souvislosti jiné, totiž s řešením otázky důkazního břemene při nařízení exekuce, dovodil, že vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro postižení majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení exekuce neprokazuje). Týž názor zastává literatura (k tomu srov. např. Bureš, J., Drápal, L., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. §201 – 376, 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2009, 2222 s., případně Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: LINDE, a.s., 2004, 833 s.).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšné žalobkyni podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 9.000,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §8 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky na částku 4.500,- Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu