ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4063.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4063/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Ústí nad Labem - městský obvod město , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8a, identifikační číslo osoby 00081531, zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, W. Churchilla 1368/4, proti povinným 1) JUDr. V.B. a 2) V. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Bartošem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 4, pobočka a adresa pro doručování: Emy Destinové 1858/26, Ústí nad Labem, pro 600.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 E 59/2001, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2010, č. j. 14 Co 370/2009 - 401, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2009, č. j. 49 E 59/2001 - 285, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2010, č. j. 14 Co 370/2009 - 401, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 1. 2009, č. j. 49 E 59/2001 - 285, zamítl návrh povinných na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 26. 11. 2007, jakož i jejich návrhy na přerušení tohoto výkonu ze dne 26. 11. 2007 a ze dne 10. 11. 2008, a rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení a přerušení výkonu rozhodnutí.
K odvolání povinných Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2010, č. j. 14 Co 370/2009 - 401, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinných je veden od roku 2001 podle exekučního titulu, který nabyl právní moci v roce 1998, přičemž vymáhána je částka 600.000,- Kč s příslušenstvím, jakožto nedoplatek kupní ceny, za niž povinní koupili od oprávněného nemovitosti, jejichž prodej je daném řízení navrhován, že povinní poté, co byl výkon rozhodnutí pravomocně nařízen, se opakovaně domáhali jeho odložení, zastavení a současně i přerušení řízení, a to jednak z důvodu, že částku 240.000,- Kč na kupní cenu za nemovitosti již oprávněnému zaplatili a že ohledně částky 360.000,- Kč podali návrh na její složení do soudní úschovy. Pokud jde o částku 240.000,- Kč, ztotožnil se odvolací soud se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že povinní ji sice v říjnu 2001 zaslali na účet oprávněného, neuvedli však jednoznačně, že má být započtena na úhradu kupní ceny a že oprávněný ji započetl na úhradu dluhu, který povinným vznikl v souvislosti s užíváním jeho bytu. O tom oprávněný povinné dopisem ze dne 14. 11. 2001 informoval a vzhledem k tomu, že s tímto započtením nevyjádřili nesouhlas, vzal oprávněný zpět žalobu o zaplacení dluhu na nájemném a na službách spojených s užíváním bytu. S ohledem na to krajský soud uzavřel, že povinní neprokázali, že „exekucí vymáhanou částku co do výše 240.000,- Kč po nařízení exekuce oprávněnému uhradili“. Za nadbytečný přitom považoval důkaz výslechem svědka Ing. Vernera, neboť s ohledem na jeho výpověď v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 179/2001 nelze očekávat, že by v daném řízení vypovídal odlišně. Ohledně povinnými namítaného nepoměru mezi výší vymáhané pohledávky a cenou exekuovaných nemovitostí odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3276/2006, konstatoval, že případný nepoměr výše vymáhané pohledávky a ceny nemovitostí, je-li navržen výkon rozhodnutí jejich prodejem, je podle §264 odst. 1 o. s. ř. pouze jedním (v zákoně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu, že však takové zjištění samo o sobě postup podle tohoto ustanovení neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon rozhodnutí způsobem jiným, který nejen povede k naplnění účelu výkonu rozhodnutí, nýbrž i uspokojení vymáhané pohledávky v přiměřené době. V posuzovaném případě s ohledem na výši pohledávky a na dobu, po kterou není hrazena, nelze podle názoru odvolacího soudu dospět k závěru, že by bylo možno jiným způsobem pohledávku oprávněného vůbec a v přiměřené době uspokojit, a nelze tudíž dospět k závěru, že uvedený způsob výkonu rozhodnutí je nevhodný. Odvolací soud neshledal prostor ani pro použití ustanovení §322 o. s. ř., neboť okolnost, že v exekuci je prodávána nemovitost, kterou povinní používají ke svému bydlení, sama o sobě nenaplňuje kritéria v něm uvedená, přičemž poukázal i na skutečnost, že povinný je advokátem, který má sídlo advokátní kanceláře podle seznamu advokátů v Praze 3, Lucemburská 4, tedy nikoliv v exekuované nemovitosti. Za nepřípadnou považoval krajský soud též argumentaci povinných ohledně aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a rovněž i iniciativu, jíž projevil A. M., jenž hodlal do tohoto řízení vstoupit jako vedlejší účastník bez bližšího uvedení na které účastnické straně“; v tomto ohledu vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99, v němž byl vysloven závěr, že vedlejší účastenství (§93 o. s. ř.) je v řízení o výkon rozhodnutí pojmově vyloučeno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání (jež podle svého obsahu směřuje i proti usnesení soudu prvního stupně), jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že soud prvního stupně vycházel ze „zcela lživých tvrzení svědka Vernera…aniž vzal do úvahy §1 o. s. ř.“, přičemž „tento svědek je placeným funkcionářem Města Ústí nad Labem“, a odvolacímu soudu v tomto směru vytýkají, že pouze opakoval závěry soudu prvního stupně, aniž se zabýval okolnostmi uvedenými v odvolání. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že neprokázali, že exekucí vymáhanou částku co do výše 240.000,- Kč oprávněnému uhradili, neboť ani on zaplacení této částky nezpochybňuje, a sporné je jen to, že ji započetl na úroky z prodlení nikoli na jistinu dluhu. Dále dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení o vedlejším účastenství (§93 o. s. ř.) je v řízení o výkonu rozhodnutí pojmově vyloučeno, a v této souvislosti namítají, že z judikatury vyplývá, že v určitých fázích exekučního řízení zákon přiznává procesní právo a povinnosti nejen oprávněnému, ale i dalším osobám, které se proto rovněž stávají účastníky exekučního řízení. S ohledem na skutečnost, že povinný je podnikatelem a že v nemovitosti, jenž má být exekučně postižena, provozuje pobočku své kanceláře, dále dovozují, že podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §321 a §322 o. s. ř. se výkon rozhodnutí nemůže týkat těch věcí, jenž povinný nezbytně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Konečně zpochybňují též závěr odvolacího soudu o vhodnosti navrženého způsobu výkonu, neboť mají za to, že odvolací soud nevzal v úvahu rozdíl mezi neuhrazeným zbytkem kupní ceny (360.000,- Kč) a cenou nemovitosti, natož pak to, že vhodnost způsobu výkonu rozhodnutí musí být zvažována zejména u exekuce prodejem nemovitostí. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2010 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelé žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezili, a ani na základě jejich námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích - např. v usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38 - vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu - usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí“, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně - po slyšení oprávněného - nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí zvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Z uvedeného vyplývá, že není případná námitka dovolatelů, že „odvolací soud vůbec nebere v potaz rozdíl mezi neuhrazeným zbytkem ceny (360.000,- Kč) a cenou nemovitosti, natož pak to, že okolnost, zda exekuce není navrhována způsobem zřejmě nevhodným, musí být zvažována zejména u exekuce prodejem nemovitostí“.
Přípustnost dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatelů, jíž projevili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v projednávané věci, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v tomto směru zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1999, pod číslem 73).
Pokud povinní ve svém dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázali, že „exekucí vymáhanou částku co do výše 240.000,- Kč po nařízení exekuce oprávněnému uhradili“, přičemž poukazují na „zcela lživá tvrzení svědka Vernera“, nenapadají právní posouzení věci, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci; tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou představovat otázku zásadního právního významu, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné (neúplné) skutkové zjištění jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.; tento předpoklad však v dané věci splněn není. V tomto směru je třeba rovněž konstatovat, že vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu ze zjištění (které - jak bylo uvedeno výše - nemůže být předmětem dovolacího přezkumu), že povinný je advokátem, který má sídlo kanceláře v Praze 3, Lucemburská 4, nikoli v exekuované nemovitosti, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl-li k závěru, že v dané věci nelze ustanovení §322 o. s. ř. aplikovat.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a že tedy proti němu není dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že povinní směřují námitky obsažené v „dovolání“ též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti usnesení okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinní s ohledem na výsledek tohoto řízení nemají na jejich náhradu právo, a oprávněnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu