ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4064.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4064/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného města České Lípy se sídlem na nám. T. G. Masaryka 1, IČO 00260428, proti povinnému R. M ., zastoupenému JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 8, pro 4.950,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 1744/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 5. 2. 2009, č.j. 54 Co 560/2008-17, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud podle §44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění do 31. 10. 2009) odmítl odvolání povinného proti usnesení ze 16. 8. 2007, č.j. 73 Nc 1744/2007-5, jímž obvodní soud nařídil exekuci, s odůvodněním, že neobsahovalo žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že městský soud jeho odvolání odmítl, aniž vzal v úvahu skutečnost, že vymáhaná částka byla 26. 5. 2008 zaplacena, a aniž zhodnotil jeho „dlouhodobě nepříznivou sociální situaci.“ Podle jeho názoru „mělo být exekuční řízení zastaveno.“
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění do 31. 10. 2009) odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta již desítky let vychází z názoru, že ve fázi nařízení exekuce se nezkoumá, zda a v jaké míře povinný plnil oprávněnému, popřípadě zda došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 187/525). Okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí zaniklo, může být rozhodná pouze v řízení o zastavení exekuce (srov. §268 odst. 1 písm. g/, příp. písm. h/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Stejně tak je pro nařízení exekuce nevýznamná případná „nepříznivá sociální situace“ povinného.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 na str. 16/46, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu