ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4155.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4155/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné IG Capital s.r.o ., se sídlem v Hradci Králové, Okružní 1144/19, IČ 25949365, zastoupené Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti povinné M. Š. pro 2.458.350,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 Nc 10 790/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 4. 2008, č. j. 25 Co 79/2008-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 4. 5. 2007, č. j. 36 Nc 10790/2006-9, jímž obvodní soud zamítl návrh oprávněné na nařízení exekuce. Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu z 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, závěrem, že indosament sice představuje směnečnoprávní převod směnky, na jehož základě se převádějí všechna práva ze směnky, a tedy i vlastnické právo k ní, a že ustanovení Čl. I, §16 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., pak upravuje, kdo se stává řádným majitelem směnky, který nabývá práva z ní originárním způsobem, nikoli tedy jako právní nástupce předchozího majitele, a kdo je tak legitimován k výkonu práv z ní; z uvedené právní úpravy však nevyplývá, že by na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal způsobem stanoveným v Čl. I, §16 odst. 1 uvedeného zákona, a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě směnky, která byla indosována, přešlo i právo z takového rozhodnutí. Odvolací osud uzavřel, že vzhledem k uvedenému aktivní legitimace oprávněné nevyplývá přímo z právního předpisu; protože oprávněná jiným způsobem než kopií rubopisu směnky převod práva neprokazovala, podmínky předepsané ustanovením §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu splněny nebyly.
Proti rozhodnutí městského soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) ve spojení z ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda „převod, resp. přechod“ pohledávky vůči povinnému z původního věřitele na nového oprávněného vyplývá – v případě převodu směnky rubopisem – přímo z právního předpisu, tj. z ustanovení §11 a následujících zákona směnečného a šekového a z odkazujícího ustanovení §18 zákona o cenných papírech, resp. zda na základě rubopisu směnky lze rozhodnout též o procesním nástupnictví na straně oprávněného v rámci exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v „nepřípadném oddělení otázky převodu resp. přechodu hmotněprávních oprávnění ze směnky (práva majitele směnky jako cenného papíru z hlediska hmotněprávního) a procesních práv směnečného věřitele – oprávněného ze směnky.“ Podle jejího názoru ze zákona jasně a nepochybně vyplývá, že rubopisováním přecházejí všechna práva ze směnky, tj. včetně práv procesního charakteru ke směnce se vážících, nikoli tedy pouze některých práv, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Oprávněný podle ní není k prokázání své aktivní legitimace povinen dokládat žádné další listiny tím spíše, že „směnka jako zákonný ordrepapír je převoditelná právě a pouze prostřednictvím rubopisu.“ Kromě uvedených vnitrostátních předpisů je napadené rozhodnutí podle názoru dovolatelky v rozporu také s mezinárodně unifikovaným směnečným právem, zejména s Jednotným zákonem směnečným přijatým na Ženevských mezinárodních konferencích v letech 1930-1931. Napadeným rozhodnutím byla kromě uvedeného porušena také ústavně zaručená práva oprávněné vyplývající jí z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Oprávněná sice napadenému usnesení přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek v dovolání uplatněných však k tomuto závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení z 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005 pod poř. č. 165, Nejvyšší soud přijal závěr, že přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 o.s.ř. neprokazují indosamenty na směnce, podle níž byl směnečný platební rozkaz vydán, ale jen listiny vydané nebo ověřené státním orgánem či notářem. V odůvodnění citovaného rozhodnutí pak dále vysvětlil, že indosament představuje směnečnoprávní převod směnky, na jehož základě, jak plyne z ustanovení Čl. I. §14 odst. l zákona č. 191/1950 Sb., se převádějí všechna práva ze směnky, tedy i vlastnické právo k ní. Článek I. §16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. pak stanoví, kdo se stává řádným majitelem směnky, který nabývá práva ze směnky originárním způsobem, nikoli tedy jako právní nástupce předchozího majitele, a kdo je tak legitimován k výkonu práv z ní. Z citované úpravy však nevyplývá, uzavírá se v judikátu, že by na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal způsobem stanoveným v Čl. I. §16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě směnky, jež byla indosována, přešlo i právo z takového rozhodnutí; je tomu tak proto, že zákonná úprava žádnou skutečnost, která by měla za následek přechod práva, nepředpokládá.
Dovolatelčin odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 227/2003 je nepřípadný, jelikož v tomto řízení šlo o případ, kdy přechod práva vyplýval z ustanovení §14 a 15 zákona č. 92/91 Sb., tedy přímo z právního předpisu ve smyslu ustanovení §36 odst. 4 in fine exekučního řádu.
Výtka, že soud nezohlednil skutečnost, že oprávněné nebyla Obvodním soudem pro Prahu 10 vrácena ověřená kopie postupní smlouvy mezi Českou finanční, s. r. o. a S.B.S. Services, s. r. o., není uplatněním žádného z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů. Soud prvního stupně oprávněnou k předložení originálu či ověřené kopie s ověřenými podpisy všech účastníků smlouvy řádně (s poskytnutím 60-ti denní, tedy přiměřené lhůty) vyzval (č. l. 2) a vyhověl také žádosti oprávněné o prodloužení lhůty o 30 dnů.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v.r.
předseda senátu