ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4217.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4217/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné ČFP, spol. s r.o. , se sídlem v Hostivicích, Husovo náměstí 14, IČ 25859277, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Malenovice 205, proti povinnému J. V. , pro částku 9.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 Nc 1821/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 25. 3. 2008, č. j. 56 Co 141/2008-30, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud změnil usnesení z 24. 10. 2007, č. j. 7 Nc 1821/2007-6, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že exekuční titul, směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě z 29. 1. 2007, č. j. 3 Sm 554/2006-7, ve znění opravného usnesení z 19. 3. téhož roku, č. j. 3 Sm 554/2006-15, nebyl formálně vykonatelný, a to ani ke dni zahájení exekučního řízení (8. 10. 2007, kdy byl soudu doručen návrh na nařízení exekuce), ani ke dni vydání usnesení, jímž soud prvního stupně exekuci nařídil, jelikož vykonatelnosti nabyl teprve 12. 12. 2007, kdy se stal pravomocným rozsudek ze 6. 11. 2007, č. j. 3 Cm 154/2007-28, jímž Krajský soud v Ostravě k námitkám povinného tento směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
V dovolání oprávněná ohlašuje všechny tři dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje – posuzováno podle obsahu dovolání – v závěru odvolacího soudu, že k exekuci navržený směnečný platební rozkaz nebyl vykonatelný. Podle jejího názoru je pro nařízení exekuce rozhodující stav v době vydání rozhodnutí, tedy v daném případě v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, tj. k 25. 3. 2008, kdy již byl exekuční titul od 12. 12. 2007 pravomocný. Až pro jednotlivé způsoby vedení exekuce např. exekučním příkazem prodejem podniku či nemovitostí je rozhodující stav v době zahájení exekučního řízení; pro nařízení exekuce je však podle jejího názoru rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí o nařízení exekuce, případně rozhodnutí odvolacího exekučního soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), dovoláním (ač ohlášeny) ve skutečnosti namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je s ohledem na obsah dovolání předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že návrh na nařízení exekuce nutno zamítnout, jelikož zde není vykonatelný exekuční titul (krajský soud sice výslovně neuvádí, zda za relevantní pro posouzení formální vykonatelnosti exekučního titulu považuje den zahájení exekučního řízení či den vydání rozhodnutí o nařízení exekuce, z obsahu odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém odvolání povinného, podle něhož je v uvedeném ohledu relevantní den podání návrhu na nařízení exekuce, kvalifikuje jako důvodné, lze vyvodit, že tento den považuje za právně významný pro posouzení formální vykonatelnosti exekučního titulu i odvolací soud).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v souzené věci není.
V usnesení z 18. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1105/2005 (na něž Nejvyšší soud odkázal i v odůvodnění svého usnesení z 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2009, pod poř. č. 107), Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí znějící na peněžité plnění, na jehož podkladě je navrhována exekuce, musí být formálně vykonatelné již v době zahájení exekučního řízení, tedy v době doručení návrhu na nařízení exekuce soudu či soudnímu exekutorovi. Den zahájení exekučního řízení je totiž významný v případech, kdy exekutor posléze zvolí způsob provedení exekuce prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo podniku, či zřízením zástavního práva na nemovitostech podle ustanovení §332 odst. 1, §337c odst. 5, §338ze odst. 5 o.s.ř., §69 a §71 exekučního řádu (na rozdíl od srážek ze mzdy a přikázání pohledávky, při nichž je pořadí pohledávek určováno dnem, kdy plátci mzdy, peněžnímu ústavu nebo dlužníku povinného byl doručen exekuční příkaz). K nabytí vykonatelnosti až později v průběhu exekučního řízení přihlížet nelze, neboť podání návrhu, s nímž není spojen vykonatelný exekuční titul, nemůže oprávněnému založit výhodnější pořadí pohledávky oproti oprávněným, kteří návrh podali (řádně) až poté, co se titul stal vykonatelným (srov. obdobně Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 294).
Z uvedeného plyne, že pro nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, je – stejně jako pro nařízení výkonu rozhodnutí (podle občanského soudního řádu) prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo podniku, či zřízením zástavního práva na nemovitostech – rozhodný okamžik, kdy soudu či exekutorovi došel návrh na nařízení exekuce, že tedy již v tomto okamžiku zde musí být vykonatelný exekuční titul. Mýlí se tedy oprávněná, dovozuje-li, že pro nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, postačí, nabyl-li exekuční titul vykonatelnosti (dokonce teprve) po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně před vydáním rozhodnutí soudu odvolacího.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu