ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4235.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4235/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněné ACM Money Česká republika, a.s. , se sídlem v Praze 8, Čimická 780/61, identifikační číslo osoby 261 58 761, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce 16/1105, proti povinnému I. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Šurkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Morseova 253, pro 30.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 65 Nc 30779/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008, č. j. 22 Co 208/2008 - 25, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze odmítl podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), ve znění účinném do 31. 10. 2009, odvolání povinného proti usnesení ze dne 14. 12. 2007, č. j. 65 Nc 30779/2007 - 5, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil exekuci podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Bc. M. K., Ph.D., dne 1. 10. 2007, sp. zn. 2141/07, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 30.800,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 100,- Kč denně od 6. 3. 2007 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 19.915,60 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, a jejím provedením pověřil JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5. Odvolací soud konstatoval, že odvolání povinného neobsahuje žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce; k jeho námitkám uvedl, že při rozhodování o nařízení exekuce soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný uloženou povinnost splnil, a vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného, neboť tím, zda povinný splnil vymáhanou povinnost, se soud zabývá jen při rozhodování o zastavení exekuce, které náleží do „funkční kompetence“ soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, neboť má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, takže napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na to, že soud se vůbec nezabýval tím, že k návrhu na nařízení exekuce nemělo vůbec dojít, protože v době jeho podání byla dlužná částka již připsána na účet oprávněného; k nařízení exekuce tak došlo „bez právního důvodu“. Další pochybení soudu spatřuje ve skutečnosti, že oprávněný vzal částečně svůj návrh zpět, avšak veškeré příslušenství pohledávky „zůstalo ve stejné výši“, tedy že soud do výše 30.800,- Kč exekuční řízení zastavil a ve zbytku nechal v platnosti. Domnívá se, že „úhrada příslušenství již uhrazené pohledávky ve výši 125.564,02 Kč není nic jiného než bezdůvodné obohacení na úkor povinného“. Je přesvědčen, že zákon povinnému nedává jinou možnost, jak se bránit takovéto „absurdní situaci“, než podáním odvolání proti usnesení soudu, kterým byla exekuce nařízena. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12., části první zák. č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinné není podle §238a odst. 1
písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu přípustné.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. sice označil, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování skutečností rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta je jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil,
přičemž v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že exekučním titulem přiznané právo není splněno; okolnosti takové povahy mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (jak ostatně uvedl i odvolací soud), které předpokládá provádění dokazování [srov. §268 odst. 1 písm. g), §269 odst. 1 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2529/2005, usnesení ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 523/2005, případně stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21].
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání
proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného
podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2010
JUDr. Olga Puškinová , v. r.
předsedkyně senátu