ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4240.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4240/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Vězeňské služby ČR se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, adresa pro doručení: Věznice Valdice, nám. Míru 55, proti povinnému P. K. pro 3.320,- Kč s příslušenstvím, srážkami z odměny, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 38 E 189/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 5. 2008, č. j. 31 Co 239/2008-15, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 31. 3. 2008, č. j. 38 E 189/2008-6, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, tak, že návrh na jeho nařízení zamítl. Své rozhodnutí – bez dalšího – odůvodnil závěrem, že „i když podle §76 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, se na řízení podle tohoto zákona nevztahuje správní řád, výkon těchto rozhodnutí již správnímu řádu podléhá.“ Protože oba exekuční tituly – rozhodnutí ředitele věznice Valdice z 23. 3. 2000, č. j. 75/00, jimiž byly stanoveny náklady výkonu trestu – nabyly vykonatelnosti 8. 4. 2000, došlo dnem 8. 4. 2003 k prekluzi práva podle §71 odst. 3 správního řádu, bylo tedy nutno návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podaný 28. 3. 2008 zamítnout.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že v dané věci je nutno aplikovat správní řád, včetně jeho ustanovení §71 odst. 3 o prekluzi práva. Podle jejího názoru se s ohledem na ustanovení §76 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a vyhlášku č. 10/2000 Sb., neuplatní správní řád, ale ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že ve věci nutno aplikovat ustanovení §71 odst. 3 správního řádu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Oprávněná (v dovolání ostatně sama poukazující na ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži České republiky, podle něhož věznice, rozhoduje-li ve správním řízení, má postavení správního úřadu) dovozuje nutnost použití §110 odst. 1 občanského zákoníku o promlčení, nikoli tedy ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, o prekluzi, z předpokladu, že „ředitel věznice v otázkách úhrad nákladů výkonu trestu odnětí svobody postupuje podle zvláštních právních předpisů, kterými jsou zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměn osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a úhradě dalších nákladů ve znění pozdějších předpisů.“ Argumentuje pak ustanovením §76 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., podle něhož se na řízení podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody nevztahuje správní řád. Přitom však pomíjí, že vyloučení správního řádu se vztahuje právě na řízení upravená zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, předmětem jehož úpravy je (viz ustanovení §1 odst. 1, 2 uvedeného zákona) výkon trestu odnětí svobody ve věznicích a zvláštních odděleních vazebních věznic, jímž se sleduje dosažení účelu trestu odnětí svobody ve smyslu trestního zákona prostředky stanovenými v tomto zákoně (k tomu srov. názvy jednotlivých hlav první části zákona věnované výkonu trestu odnětí svobody, např. „práva odsouzených“, „zacházení s odsouzenými“, „odlišnosti výkonu trestu u některých skupin odsouzených“, „propuštění z výkonu trestu“, atd.). I když vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány a o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob, byla vydána na základě (kromě ustanovení jiných právních předpisů, jako např. trestního řádu a občanského soudního řádu) zmocňovacího ustanovení §33 odst. 2 a 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, neznamená to, že by pro řízení, v jehož rámci jsou vydávána rozhodnutí, kterými se stanoví náklady za výkon trestu (a o takové exekuční tituly jde v souzené věci), platil právě zákon č. 169/1999 Sb., a tedy i jeho ustanovení §76 odst. 1 o vyloučení správního řádu.
Podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (oba vykonávané exekuční tituly byly vydány dne 23. 3. 2000), je Vězeňská služba rozpočtovou organizací. Tento zákon byl novelizován zákonem č. 460/2000 Sb., účinným od 1. 1. 2001, podle jehož ustanovení Čl. I. bodu 1. zní §1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb. „Generální ředitelství Vězeňské služby, vazební věznice a věznice, pokud rozhodují ve správním řízení, mají postavení správních úřadů. Vězeňská služba hospodaří s majetkem státu, který potřebuje k plnění svých úkolů a je účetní jednotkou“. Podle důvodové zprávy k této části novely „se zároveň zdůrazňuje skutečnost, že generální ředitelství Vězeňské služby, vazební věznice a věznice, pokud rozhodují ve správním řízení, mají postavení správních úřadů. Tyto orgány při plnění úkolů státu rozhodují ve správním řízení (nejde jen o právní postavení příslušníků Vězeňské služby, ale o širokou oblast rozhodování o poměrech osob ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody).“ Z uvedeného plyne, že rozhodnutí ředitele věznice, jímž jsou stanoveny náklady výkonu trestu, je rozhodnutím správního úřadu vydaným ve správním řízení, a že se tudíž na ně vztahuje zákon č. 71/ 1967 Sb., o správním řízení, správní řád. Za tohoto stavu se pak uplatní i ustanovení §71 odst. 3 tohoto předpisu, podle něhož lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Závěr odvolacího soudu, byť odůvodněný poněkud kuse, je tedy správný.
Protože oprávněnou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn nebyl, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Oprávněná procesně úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. by tedy měla povinnému nahradit náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu