ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4430.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4430/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné Č. o. b., a. s. , proti povinným 1) PhDr. T. Ž. a 2) J. Ž. , pro 49.233,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 Nc 1732/2008, o dovolání povinného 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2009, č. j. 40 Co 393/2009-44, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 3. 2009, č. j. 29 Nc 1732/2008-31, jímž okresní soud podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako opožděné odvolání povinného 1) a 2) proti usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2008, č. j. 29 Nc 1732/2008-13, o nařízení exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní 1) a 2) dovoláním.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z §239 odst. 3 o. s. ř., neboť napadeným usnesením nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení podle §43 odst. 2 o. s. ř., nýbrž usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod č. 41).
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl odvolání jako opožděné, a tudíž ani rozhodnutí, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88). Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. – aniž se zabýval nedostatkem obligatorního zastoupení dovolatelů advokátem (§241b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu